VÍT RAKUŠAN

13.4.2015 Publikováno v Osobnosti regionu

Patriot s tahem na branku

Když se v roce 2010 poprvé stal starostou třicetitisícového Kolína, byl právě v Kristových letech. Je jen málo tak mladých lidí, kteří se u nás pouštějí do komunální politiky, natož celostátní. Vít Rakušan však i bez počátečních zkušeností u obyvatel Kolína obstál. Dokonce tak, že v loňských podzimních komunálních volbách jeho Změna pro Kolín doslova převálcovala své konkurenty, když získala 63,94 % všech hlasů. 

V čem spatřujete důvody takového fenomenálního úspěchu?
Musím přiznat, že takový výsledek mé kolegy ze sdružení i mě samotného velmi překvapil. Čtyři roky jsme v Kolíně hasili dluhový požár, škrtali jsme mnohé výdaje, činili celou řadu nepopulárních úsporných opatření, rezignovali jsme na velké megalomanské projekty… Na první pohled jsme jednoduše nedělali líbivou politiku. Na druhou stranu jsme s lidmi mluvili. Osobně, skrze moderní technologie. Radnice se po všech stránkách otevřela, organizovali jsme procházky městem, nebránili se diskusím, zavedli jsme nové prvky komunikace s veřejností, nekádrovali jsme občany, kteří se objednali na schůzku na radnici. Rád říkám, že jsem se během posledních let v pracovně setkal s kardinálem i bezdomovcem. A nepolitikařili jsme, nelhali jsme, nekradli jsme, pracovali jsme – banální, pravdivé. Po temném období korupčních afér a nabubřelosti jsme byli nadějí. A v zásadě jsme nezklamali. O Kolínu se přestalo mluvit jako o českém Palermu, atmosféra ve městě se změnila k lepšímu. V rámci objektivního pohledu na náš výsledek je ale potřeba dodat i to, že silné celostátní strany sestavily v Kolíně až nepochopitelně slabé kandidátky a rezignovaly na jakoukoliv viditelnou kampaň. Naproti tomu ta naše byla civilní, osobní, účinná.

V jaké politické situaci jste do funkce starosty nastupoval v roce 2010? Oč to bylo těžší než loni?
Nastoupil jsem do funkce starosty v době, kdy město dlužilo více jak 940 milionů korun bankám a dalších 50 na nezaplacených fakturách dodavatelům služeb. Bývalý místostarosta byl vyšetřován policií pro podezření z korupce. Tehdejší hejtman Rath vyhlásil nad Kolínem klatbu, jelikož jsme nevzali sociální demokracii do radniční koalice. Předání úřadu proběhlo během jednoho dopoledne, mnohé informace, které jsem později mohl označit za klíčové, mi nebyly předány. Na úřadě pracovalo několik osob, jejichž práce byla přinejmenším pochybná. Osm z devíti členů Rady města Kolína bylo nových, oba místostarostové i já jsme byli bez zkušeností s komunální politikou. Bez 100 dnů hájení na nás začala protřelá opozice útočit. Popravdě řečeno, na mě padla někdy v únoru 2011, přibližně tři měsíce po nástupu do funkce, příšerná krize. Sám sebe jsem se ptal, co jsem to provedl, proč jsem se do takového sebevražedného šílenství pouštěl. Pomohli mi moji přátelé, rodina, první dílčí úspěchy i pracovní nasazení, které nedávalo prostor se litovat.
Samozřejmě, toto po volbách v roce 2014 nenastalo. Kontinuita a pocit známého prostředí, lepší představa o tom, co a v jakém pořadí je potřeba udělat. Na druhou stranu je nutné nepropadnout pocitu neomylnosti a provozní slepotě. To je první krok k budoucí prohře.

Co se vám podařilo zlepšit v minulém volebním období jak v chodu radnice, tak i v životě obyvatel Kolína?
Úřad se otevřel, nadechnul. A rozhodně ne jenom tím, že jsme začali budovu radnice vnímat jako významnou kulturní památku, o kterou je potřeba pečovat. Vyměnili jsme šéfy několika klíčových odborů, tajemníka nahradili velmi schopnou tajemnicí, jejíž jmenování do funkce nám mimochodem tehdejší hejtman tři měsíce blokoval. Na několika odborech jsme prodloužili úřední dobu, zavedli lepší způsob objednávání, přišli jsme s aplikací Kolín v mobilu, unikátním produktem nikoliv pro návštěvníky, nýbrž pro občany města. Jako první v republice jsme začali využívat na našich webových stránkách aplikaci Lepší místo, kde mohou občané upozornit na ošklivé místo či závadu ve veřejném prostoru. Tištěný Zpravodaj města nabízí za nižší cenu rozhodně vyšší kvalitu a není jen hlásnou troubou právě vládnoucí garnitury.
V investicích jsme se zaměřili na dotačně podporované projekty s co největším dopadem na život obyvatel – opravili a zateplili jsme základní a mateřské školy, budovali jsme hřiště, rekonstruovali jsme po letech otálení domov seniorů. A přesto jsme snížili zadlužení Kolína o 250 milionů korun a připravili řadu rozvojových projektů, které jsou realizovány nyní – přestavba prvorepublikové vodárny na rozhlednu či budování podnikatelského inkubátoru, čímž fakticky začíná léta odkládaná rekonstrukce kolínského zámku. Podporovali jsme sport i kulturu, vybudovali jsme novou městskou galerii, divadelní klub, zavedli sérii vystoupení pod názvem Kolínské kulturní léto… Prostě jsme přišli s jasnou vizí nezadluženého města s adekvátními možnostmi pro občany. Průmyslové město s kulturním srdcem. To by měl být Kolín.

Do politiky jste vstoupil jako velmi mladý, co vás k tomu vedlo? Měl na tom svůj podíl váš otec Jan Rakušan, senátor a místopředseda Senátu?
Se svými gymnaziálními studenty jsem často mluvil o odmítnutí pasivity jako životního postoje, o nutnosti aktivity, nalezení místa ve společnosti. Angažovanost není sprosté slovo – to jsem opakoval poměrně často. Ovšem pokud člověk jenom mluví, zní to jako banální fráze, nedůvěryhodné věty „moudrých“ dospělých. Učitel má jít příkladem. Časově se má pedagogická dráha překrývala s dobou, kdy se v Kolíně, mém rodném městě, děly podivné věci. O korupci se jen mluvilo, mě ovšem fascinovala ta neuvěřitelná nabubřelost a bohorovnost tehdejších radničních, musím to říct, papalášů. To všechno mě vedlo k rozhovorům s několika přáteli, zda se nepokusit naředit zastupitelstvo racionalitou a slušností. Tak vznikla Změna pro Kolín, projekt vyrostlý z občanské nespokojenosti. Samozřejmě jsme tehdy netušili, že z toho může být volební vítězství… A ano, jistěže i rodinné prostředí má na člověka velký vliv. Angažovanost u nás v rodině, ale zdůrazňuji, že vždy jen a pouze v demokratické a svobodné době, nebyla sprostým slovem.

Jaký byl otec?
S otcem mám výborný vztah, a to z mnoha důvodů. Neměl snadný život, vyrostl bez otce v poměrně chudé rodině, nicméně se skvělým intelektuálním zázemím. Jeho otec, můj dědeček, byl nejmladším soudním radou v období První republiky, předválečný sociální demokrat, striktně odmítající jakékoliv námluvy s komunisty. Zemřel na tuberkulózu dva měsíce před narozením otce a rok před Únorem… Babička byla lékařka, která sama vychovala tři děti, všechny dosáhly vysokoškolského vzdělání. Teta emigrovala do USA v roce 1968, strýc, historik a vyhlášený šachový trenér, jako zaměstnanec kolínského muzea odmítl podepsat Antichartu. Otce mohl kádrově zachránit jen vstup do KSČ, což opakovaně odmítnul. Za to si ho nesmírně vážím, stejně tak i za to, že jeho jméno v Cibulkových seznamech opravdu nenajdete. Možná pro mnohé ne, ale pro mě osobně je to stále důležité. Vážím si ho také jako vynikajícího lékaře, vážím si ho za to, že u nás v rodině panovala absolutní demokracie, každý měl právo na názor, každý volil vždy zcela tajně a podle svého přesvědčení. Rozdílné politické názory, které jsme samozřejmě mnohdy měli, byly spíš zdrojem zábavných a obohacujících diskusí než nevraživostí. A především si ho vážím jako skvělého otce, který mi v každé krizi pomohl, a nám, třem sourozencům, i v malém panelákovém bytě dokázal spolu s mámou vytvořit úžasné dětství.

Projevoval se váš zájem o veřejné dění i v mládí, za studií?
Na rozdíl od svých starších sourozenců jsem rozhodně nebyl premiantem. Měl jsem spoustu zájmů, od sportu po hospodu, byl jsem nesoustředěný, roztěkaný, ale spokojený a užívající si života. Na gymplu jsem se nijak neangažoval, maximálně tak v řadě recesí, z nichž mnohé byly minimálně na hraně. Procestovali jsme Evropu stopem, poznávali, konzumovali skvělá devadesátá léta. Na vysoké jsem se stal tak trochu z recesistické snahy obohatit akademický senát kavárenským povalečem členem tohoto orgánu – mé první angažmá. Ale bral jsem to vážně a bavilo mě to. Nejen přihlížet a kritizovat, ale i aktivně ovlivňovat – to už mi zůstalo. Být ovládán, řízen, přijímat bezmyšlenkovitě realitu, to je prostě proti mé přirozenosti.

Co vás vedlo ke studiu historie a germanistiky?
Troufám si říct, že na cizí jazyky mám talent. A k tomuto daru osudu se přidalo i to, že jsem měl na gymplu skvělé učitele němčiny, kteří i mě, flákače, donutili vstřebat základy tohoto jazyka. A dějepis… No, skutečným historikem jsem nikdy nebyl, ale u nás doma se hodně četlo, mluvilo a vyprávělo, dějepisný přehled jsem tak měl – snad spíše díky rodině než škole – slušný. Chtěl jsem dělat komunikativní práci, v úvahu připadalo učitelství či žurnalistika. Nakonec se ze mě stal učitel, a rozhodně nelituji.

Proč jste vystudoval ještě obor školský management?
Studovat mě poslalo tehdejší vedení Gymnázia Jiřího Ortena, kde jsem učil (a dvě hodiny týdně stále učím). Pravděpodobně ve mně viděli potenciální kádrovou rezervu, dnešní mluvou lidský zdroj. Dřív, než jsem stačil jejich domněnku potvrdit či vyvrátit, jsem vstoupil do politiky.

Proč jste s učením nepřestal?
Starosta je funkce, učitelství je profese, řemeslo. Nechci ho zapomenout, chci mít otevřené dveře k návratu do školství. A komunikace s kolegy i studenty, kteří jsou z jiného města a vnímají mě skrze mé učitelské, nikoliv politické dovednosti, je psychicky nesmírně očistná.

Jaké plány pro zlepšení života kolínských obyvatel máte v tomto volebním období?
Přiznám se, že takovouto otázku nemám rád. Nikoliv proto, že bych nevěděl, co odpovědět. Právě naopak. Nevím, co do omezeného prostoru vybrat… Ze systémových opatření chceme i nadále výrazně snižovat kriminalitu, pokračovat v úspěšném projektu Bezpečný Kolín, který započal v roce 2013 a jehož dosavadním výsledkem byl meziroční pokles kriminality o 25 %. Kolín musí být zase bezpečným městem. Chceme lákat nové investory do průmyslové zóny, vylepšit tak rozpočet města prodejem pozemků a zároveň řešit poměrně vysokou nezaměstnanost, chceme se zaměřit na koncepční urbanistický rozvoj města, hodláme pořádat veřejná slyšení k důležitým tématům, podnikat výjezdní zasedání Rady města do různých částí Kolína, začneme zveřejňovat všechny smlouvy na webu města, pracujeme na online přenosu zasedání městského zastupitelstva…
Z investičních akcí je potřeba zmínit zprovoznění podnikatelského inkubátoru, revitalizaci Kmochova ostrova, rekonstrukci autobusového nádraží, vytvoření odpočinkové zóny Vodárna… Chceme obnovit autobusovou dopravu do středu města za využití speciálního malého autobusu, budeme opravovat nejvyšší kolínský bytový dům… A opravdu mnoho dalšího. Odkážu vás na naše programové prohlášení, dokument, který v Kolíně nikdy předtím nebyl a přišli jsme s ním až my. Ať nás veřejnost kontroluje, nebojíme se toho.

Jak by podle vás měl vypadat obecně dobrý politik a dobrý starosta?
Nemile vás překvapím. Nevím. Potkal jsem řadu starostů, řadu politiků, o kterých si myslím, že jsou kvalitní, přesto však vzájemně velmi odlišní. Miluji Churchilla, vážím si kancléřky Merkelové. Dvě charakterově velmi odlišné osobnosti. Jan Farský, někdejší starosta Semil, a Petr Vícha, starosta Bohumína. Opět si obou vážím, opět mnoho rozdílných rysů… Co lze najít u všech jmenovaných? Snad tah na bránu, vizi, jisté charisma, cílevědomost, strategické uvažování, dostatečný intelekt. A lidskost, slušnost, jasně nastavený hodnotový systém.

Jste autorem myšlenky o úzké místní spolupráci s Kutnou Horou a Poděbrady. Jaké cíle toto úsilí má?
Jsem regionální patriot. Když se podíváte na mapu ČR, málokde najdete takový počet těsně sousedících měst, jako je tomu právě v našem regionu. Každé z výše zmíněných měst je svým charakterem značně odlišné od těch zbývajících. Pokud se zamyslíme, nejsou to města, která by si primárně konkurovala. Řevnivost a uměle vzbuzená konkurence jim nic nepřinese, prospěšná může být jen spolupráce a synergický efekt veškerého potenciálu v našem specifickém a zajímavém regionu.

Jak se vám spolupracovalo s bývalým vedením Kutné Hory a jak s nynějším?
Iva Šance, bývalého starostu Kutné Hory, mohu i přes věkový rozdíl označit za svého přítele. Mnohá témata jsem s ním konzultoval, věřil jsem jeho zkušenostem a úsudku a rozhodně jsem se nezklamal. Přiznávám, že jsem mu ve volbách fandil, stejně jako on mě. Se současným starostou se znám z gymnaziálních let, sešli jsme se a deklarovali chuť pokračovat ve spolupráci. V příštích dnech proběhne pracovní setkání vedení všech tří měst a věřím, že i nadále budeme myslet na region, nikoliv pouze na dílčí zájmy.

12 let jste hrál závodně basketbal za BC Kolín. Máte na to ještě čas?
Basket už popravdě sleduji jen jako divák. Ze sportů se snažím najít čas na volejbal, tenis či squash, nejjednodušší a nejméně náročný na přípravu a logistiku je pro mě běh. 19. dubna poběžím půlmaraton, přiznám se ale, že mám letos naběháno méně, než bych si před takovým závodem představoval. Tak snad neudělám radost konkurenci a přežiju…

Jste rád starostou? Baví vás to? Jak moc tato funkce zasahuje do vašeho osobního života?
Mé soukromé záležitosti byly v minulosti probírány na veřejnosti, mnohdy i značně nepříjemně a lživě. I proto se dnes vyjádřím velmi stručně. Ano, starostenství samozřejmě ovlivňuje osobní život. Snažím se v rámci omezených časových možností trávit maximum času s mojí dcerou Agátou, se kterou mám skvělý vztah. Stejně tak se snažím nezanedbávat svou partnerku, která to se mnou rozhodně nemá jednoduché a mnohdy musí být nesmírně tolerantní. Moc jí za to děkuji. A jestli mě baví být starostou? Ano. Bez toho to nejde. Až budu mít pocit, že mě to netěší, bude nutné skončit. Starosta bez zájmu a chuti nemůže být dobrým starostou.

Co máte na Kolíně rád, proč tu rád žijete?
Narodil jsem se zde, jsem zástupcem čtvrté generace mé rodiny, která žije v Kolíně. Kolín není na první pohled líbivým městem. Železniční trať, průmysl, kouř z komínů. Industriální průmyslové srdce. Už za První republiky mnoho dělnických hospůdek, vedle toho však kulturnost, vliv blízké Prahy, bohatý spolkový, sportovní i kulturní život. Historicky klidné soužití židovského a většinového křesťanského obyvatelstva, architektonické dědictví z každé etapy historického vývoje města. Úchvatný Parléřův Chrám svatého Bartoloměje, nádherná kolínská synagoga a dva židovské hřbitovy, Frágnerovy otisky nejen v oblasti průmyslové architektury… To všechno je Kolín. Úžasná zákoutí, pohledy, řeka Labe a ostrov na ní, rozlehlé borové lesy… A tradiční pýcha a patriotismus místních obyvatel, který v posledních letech opět nebývale ožil. To je Kolín, který mám rád a snažím se mu rozumět.

Tak ať se Vám daří vaše milované město i v příštích letech dál úspěšně rozvíjet!

Vít Rakušan

Nejoblíbenější film, herec, herečka
Miluji Kmotra, z českých moderních filmů Příběhy obyčejného šílenství… Herec Jack Nicholson… A hereček mám rád spoustu . Vyberu mou generační vrstevnici Aňu Geislerovou.
Nejoblíbenější kniha
Hermann Hesse – Stepní vlk
Nejoblíbenější kuchyně
Gastronomie jižních států – italská, řecká…
Nejoblíbenější auto
Řídím rád a často, je to pro mě chvíle svobody, samoty, možnosti přemýšlet. Nejsem ale obdivovatelem konkrétní značky, nemám ambici mít automobil jako stavovský symbol. Vlastním škodu Octavia s výkonným motorem a jsem maximálně spokojen.
Nejoblíbenější televizní program a rozhlasová stanice
Na televizi se dívám jen ráno, a to na ČT 24. Pustím si ranní zprávy, počasí, před cestou do Prahy dopravní zpravodajství – a pak televizi vypínám a k životu ji absolutně nepotřebuji. Rádio poslouchám v autě, střídám mnohé stanice, nejčastěji asi Radiožurnál a Rádio BEAT.
Nákupy, vaření
Nakupuji klasicky mužsky – jasný cíl, jasná mise, rychlý útok a rychlý ústup. Ale nemám k nakupování zásadní odpor a jako partner umím být poměrně trpělivý. Vařím, když musím. Cit pro chutě mám, nicméně potřebuji k vaření obrovský prostor a produkuji obrovský nepořádek.
Tanec
Tančím velmi osobitě, málokdo pozná, jaký tanec. Po několika skleničkách vína i rád a samozřejmě i dobře.
Hudební nástroj
Tady říkám BOHUŽEL ne. Hudbu mám rád, byť můj hudební sluch není právě nejlepší. V této oblasti mi dáno příliš nebylo.
Příroda, zvířata
Přírodu mám rád velmi, nejen tu polabskou. Mám rád Posázaví, Povltaví, Krkonoše, Šumavu, Jižní Moravu… Zvířata obdivuji, a to ne jen ta domestikovaná. Nejsem vyhraněný pejskař či kočkař, měl jsem kočky i psy. Z volně žijících zvířat mě nejvíc fascinovalo setkání s delfínem (na volném moři).
Nejoblíbenější země a vysněný turistický cíl
Evropu mám díky stopování a výletům s kolegy ze studia historie procestovanou důkladně, byl jsem v USA, Japonsku, Mexiku… Cestuji velmi rád, každopádně bych se chtěl podívat do Austrálie a Jižní Ameriky.
Létání
Létám s velkou mírou respektu a pokory, pokud nejsou turbulence, tak i s radostí.

Dana Čermáková
Fotografie archiv MÚ Kolín
a Antonín Vodička