Hlídací pes – i tak lze nazývat podvědomí člověka. Někoho z nás tento pes poslouchá na slovo, jiného obchází velkým obloukem, a jinému zase poroučí.
Leží tiše hluboko v naší psychice. Je to v podstatě super dokonalý počítač, do něhož vložili programy vaši rodiče. Geny vašich biologických rodičů vám předají informace o tom, co ve svém životě prožili vaši předci ze strany otce i matky. Geny vám zformují vaše budoucí tělo i psychiku.
Než se dítě narodí, tak už jeho „hlídací pes“ (podvědomí) vyhodnocuje situace, do kterých se dostává jako „něco“, co se teprve vytváří z vajíčka a spermie v těle matky. Nejen fyzické tělo, ale i neviditelná psychika je jen jedna velká informace o tom, jak žili lidé, kteří jsou předci nenarozeného člověka. Naši předci nám předali informace, ze kterých je nakonec vytvořeno naše tělo i náš charakter. Kombinací těchto informací vznikají předpoklady pro náš budoucí život. Pro naše tělesné i psychické zdraví. Pro naši povahu i řešení problémů, které život každému z nás přináší každou vteřinou našeho života. Každý z nás je originál, a neexistují dva stejní lidé – i kdyby to byla jednovaječná dvojčata. Proto je tak těžké léčit jakékoli obtíže, nemoci. Každý člověk reaguje na určitou věc, situaci jinak. Reaguje jen tak, jak to vyhodnotí jeho vlastní psychika. Za nenarozené dítě tak v podstatě „rozhodují“ životy předků jeho biologických rodičů. Střípečky těchto životů jsou částečky, které vytvoří „hlídacího psa“. Tento program pak vyhodnocuje vše, co dítě v těle své biologické matky vnímá ještě dřív, než se začne fyzicky podobat dítěti člověka. To, co vyhodnotí, si pak uloží do své paměti jako součást svého života. Života, který žije v plodové vodě těla matky jako embryo.
A tak každý z nás ví, zda byl vítaným, či nevítaným dítětem, i když mu to nikdo neřekl, a i vlastní rodiče sami sobě popřou, že nás nechtěli, když jsme byli jen „něco“, co narušilo jejich životní plány. Když jsme ještě nebyli tím roztomilým uřvaným tvorečkem, kterého by za nic na světě nedali, když už se jim jako jejich dítě narodil.
To, zda je dítě vítané, či zda o něj jeho rodiče nestáli, je jeden ze základních kamenů budoucího lidského života. A víte proč?
Představte si situaci, kdy vcházíte do dveří ve zcela neznámém prostředí. Jak se cítíte ? Asi jste nejistí, možná máte i strach, protože nevíte, co vás za těmi dveřmi čeká. Jen víte, že je čas těmi dveřmi projít. Seberete všechnu svou odvahu a dveře pootevřete. Ale než se stačíte podívat do světa, který je za těmi dveřmi, tak uslyšíte pláč a křik. Nadávky, výčitky, obviňování, že jste příčinou něčího neštěstí. Tam, odkud přicházíte, byla láska a pohoda. Čekali jste ji i za těmi dveřmi, i když v jiné podobě. Jenže teď jste se stali příčinou nepohody, nelásky, a vy nevíte, proč to tak je. Měli jste být vítaný host, a teď jste nepřítel. Chtěli jste být radostí a pohodou, a způsobili jste pláč, křik, obviňování. Protože ale musíte těmi dveřmi projít, tak vám nezbývá nic jiného, než přehodnotit situaci, ve které jste se ne vlastní vinou ocitli. A v této chvíli tuto situaci vyhodnotíte informacemi, které stvořilo splynutí vajíčka a spermie – tzn. tím, co vám předali vaši předci. Ať ji vyhodnotíte tak, či tak – už ve vaší psychice zůstane to, že jste nevítaný host. Každý člověk je jiný, a proto takovýto „vyhazov ze dveří“ někoho ovlivní na celý život a někdo se z něj oklepe dřív, než se jako člověk narodí. Člověk, který má v sobě tento psychický blok, neví proč například nerad chodí do dveří, za kterými to nezná. Proč nerad chodí na návštěvy, i když je tam vítaný. Tisíce dalších drobných i větších problémů během života může způsobit jeden jediný psychický blok, který není vidět, nebolí a nejsme si ho vědomi. Tento blok nám brání myslet pozitivně (kladně), i když se o to sebevíc snažíme.
Psychický blok je jako střípek skla, zabodnutý hluboko do těla. Není vidět a zabolí, jen když se ho přes tělo nějak dotkneme. Protože ho nevidíme, tak nejdeme k lékaři. Tělo si ho zapouzdří, a my žijeme v klidu dál. Jenže to je jen mylná představa. Každé jeho píchnutí nám způsobí bolest a my se intuitivně začneme bolesti vyhýbat. Nejednáme tak, jako bychom jednali, kdyby v nás nebyl tento blok. Uhýbáme tam, kde bychom věci řešili. Jsme zlí tam, kde bychom byli pohodoví… Zkrátka jsme jiní, než kdyby v nás nebyl blok, který nám zcela neúmyslně vytvořili naši rodiče ještě dřív, než jsme se stačili narodit. Co s tím?
Je statisíce způsobů, jak psychické bloky odstranit. Nejen bloky, které nám odkázali naši předci, ale i ty, které nám způsobil už náš vlastní život. Prvotní věc je ale pochopit, že nejsme jen to tělo, co vidíme. Tělo, o které se učíme pečovat od dětství. Že jsme i psychika, kterou není vidět, ale která řídí naše životy. My, civilizovaní lidé, žijeme v divné filozofii – co není vidět, to nebolí. Staráme se jen o to, co vidět je. Co se nám nehodí, to hodíme tam, kde to neuvidíme. Protože to nevidíme, tak to pro nás neexistuje. Jenže ono nic jen tak samo od sebe nezmizí. Jen se to přemístí jinam, a nebo to změní podobu a žije to dál svým vlastním životem. Bolest našeho těla nám signalizuje nějaký problém, který v něm nastal z nějaké příčiny. A co uděláme? Nezačneme hledat příčinu té bolesti. Utlumíme křik našeho těla prášky na bolest. Tělo na nás přestane křičet, protože jsem mu „ústa“ zacpali nějakým oblbovákem. A to, co bylo potřeba léčit, si žije dál svým vlastním způsobem. Za nějaký čas už tělo ničím neumlčíme a nemoc propukne tzv. naplno. Jenže už to není jen blok v psychice, který by kvalifikovaný odborník odstranil do hodiny. Už je to problém na fyzickém těle a další problémy v naší křehké psychice. Takže – nesvádějte všechno na předky. Ale naučte se o svou psychiku pečovat stejně, jako pečujete o tělo. Knížek s návodem, jak o psychiku pečovat, je na trhu dost – stačí si jen najít tu, které budete rozumět.
Dagmara
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.