Na úvod by se slušelo objasnit titulek. Krávami není myšleno pejorativní pojmenování těch dvounohých s menším rozumem, jedná se o ty skutečné čtyřnohé živočichy s kopyty a vemenem. Krávy na cestě, na horách, na pláži, v troskách domu, ve městě, na dálnici, v řece, na mostě, zkrátka všude. Provázely nás napříč celým putováním, a proto si už do konce života při vyslovení „Gruzie“ vždy jako první vybavím stádo krav.
Pojďme se ponořit do nitra země sv. Jiří a zaměřit se na primární esence, jež činí Gruzii tím, čím je.
Divokost, nespoutanost, rozmanitost a zelená
V této zemi si přijde na své každý od milovníka vysokohorské turistiky, plážového povaleče, nadšence do botaniky až po lva salónů, upřednostňujícího rušný noční život, jímž se vyznačuje hlavní město Tbilisi. V Tbilisi jsme si půjčili automobil, abychom to všechno stihli. Dali jsme na doporučení místních a malinko si připlatili za terénní auto, což byla rada k nezaplacení, neboť jiným typem vozu bychom se daleko nedostali.
Díky prozřetelnosti a autu, které nezklamalo, jsme procestovali téměř celou tuto nevelkou zemi, která je jen o malinko menší než Česká republika. Zatímco Čechy projedete za jeden den, v Gruzii někdy zvládnete ujet pouhé desítky kilometrů, je to dáno špatným stavem silnic. Ano, opravdu existují místa, kde jsou pozemní komunikace v horším stavu než u nás. Výmoly, díry v mostech, žádné dopravní značení, nezpevněný terén a obtížná průjezdnost některých úseků. Místy jsme byli rádi za dvacetikilometrovou rychlost. Krávy, koně, prasata a šílení řidiči, nerespektující žádná silniční pravidla, to vše vás čeká, pokud se rozhodnete, že tuto zemi zkusíte projet off-road. Díky mému spolucestujícímu, jenž má bohaté řidičské schopnosti, jsme vyvázli bez vážnější nehody. Uražené zrcátko u řidiče nepočítám, neboť je to běžná norma stejně jako chybějící přední nárazník – to nikdo neřeší.
Vydáváme se napříč nekonečnou zelení země sv. Jiří. První cíl je jihovýchodní část země, kde se nachází skalní město David Garedja, v němž ve středověku žilo tisíce mnichů. Po dvou hodinách jízdy polopouští nás stále obklopuje jen suchá tráva, nic než holé pláně. V dálce je vidět osamoceně stojící strom. Za námi líně zapadá slunce, které jen umocňuje mou paniku, jenž se mi lehce vkrádá do hlavy.
„Ty víš, kde jsme?“, zeptám se parťáka i řidiče v jedné osobě a snažím se, aby v mém hlase nebyly znát obavy
a počínající pochyby o jeho orientační schopnosti. „Jo. Jasně“, odpoví nepřesvědčivě ten, jež umí číst v mapách. Jenomže tady nám je mapa na dvě věci. Cesta, která je v ní vyznačena, tu vůbec není, což se později ukázalo jako často se vyskytující problém. Jako orientační bod nám slouží zapadající slunce a my jedeme stále směrem na východ. Po hodině nejistoty, kde to vlastně jsme, konečně spatříme život. Stádo krav, a za ním se nachází pár zchátralých domků. „Jupííí“, jsme zachráněni.
Další cesta směřuje na sever. Poprvé spatřím pětitisícové hory Kavkazu, když se vydáváme do vesničky zvané Omalo. Nachází se v nadmořské výšce 2000 m n.m. Je to poslední vesnice, do níž se dá přicestovat autem. Vzhledem ke své poloze je po většinu roku nepřístupná. Zde víc než kde jinde platí, že cesta je cíl, neboť
v Omalu nic zajímavého nenaleznete. Panoramata, vymalovaná tisíci odstíny zelené, mě nutí se zastavit, stát
a vychutnávat si sílu okamžiku. Zažívám pocit absolutního štěstí a vyrovnanosti. Kolikrát v životě lze dosáhnout téhle „nirvány“? Vzduch je prosycen vůní horského kvítí, zelená se zelená, potůček bublá, v povzdálí zabučí kráva.
Ta energie je nekonečná. Uvědomím si, jak jsou lidé malí oproti majestátnosti přírody.
Dalším místem, které rozhodně stojí zato vidět, je Svanetie. Tato oblast je častým cílem vysokohorských turistů, jelikož nabízí neutuchající možnosti pro pěší túry, vedoucí panensky čistou krajinou. Hlavním centrem Svanetie je město Mestia, zařazené na seznam UNESCO. O zápis se zasloužily především dochované středověké věže, které sloužily jako obydlí i obrana před nepřáteli. O několik kilometrů dál se nachází vesničku Usghuli. Nám počasí nepřálo, ale pokud je jasno, za vesnicí se tyčí impozantní nejvyšší hora Gruzie Škara, dosahující 5201 m n.m.
Další kavkazskou zastávkou je město Kazbegi, nad nímž v křesťanské tichosti vzhlíží klášter Cminda Sameba, který nesmí chybět na žádných fotkách z Gruzie. Pravé straně vévodí bájná hora Kazbeg (5033 m n.m.), k níž byl podle pověsti přikován Prométheus poté, co ukradl bohům oheň.
Po objevování Velkého Kavkazu se vydáváme ke gruzínským břehům, omývaným vodami Černého moře. Přímořská letoviska jsou oblíbeným cílem mořechtivých Rusů. Od moře směrem do vnitrozemí se náhle ocitáme v krajině, připomínající deštný prales. Vzduch je vlhký, krajina úrodná. Několikametrové bambusy rostou jako plevel, krajnice silnic jsou plné trhovců s bambusovými žebříky a nábytkem. Daří se tu citrusům i banánovníkům.
Při návštěvě Gruzie jsme si nemohli nechat ujít město Gori, jež za svou proslulost vděčí narození Josifa Vissarionoviče Džugašviliho alias Stalina. Místní obyvatelé zde na jeho počest zřídili muzeum, neboť ho chovají v hluboké úctě jako významného rodáka.
Tvrdí lidé s vřelou duší
„Vy jste se snad zbláznili!“, je jedna
z nejčastějších reakcí našeho okolí na oznámení, že se chystáme cestovat na Kavkaz. „Vždyť je tam nebezpečno!“, obvykle následuje po vyložení všech argumentů, proč jsme si vybrali právě tuhle destinaci za cíl našeho letního putování. Napsání tohoto článku je důkazem, že jsme přežili! Obávat se zločinů nebo únosů je zbytečné. Celá země je pod neustálým dohledem policejních hlídek, které jsou skutečně všude. Do této státní složky bylo nejspíš investováno hodně peněz, neboť vlastní nejnovější auta, lodě, motorky, a policejní základny působí dojmem futuristických UFO základen. Vytváří tak do očí bijící kontrast ke skromným obydlím
a podmínkám života místní populace.
Faktem zůstává, že se nedoporučuje cestovat do separatistických oblastí, tj. Jižní Osetie a Abcházie, jejichž samostatnost uznalo pouze Rusko
a některé země Jižní Ameriky. Náš prvotní záměr při plánování téhle dobrodružné cesty byla právě Abcházie, kterou můj spolucestovatel navštívil před více než 20 lety zrovna v době vypuknutí konfliktu. V Abcházii žilo mnoho Gruzínců, kteří během této války byli buď povražděni (uvádí se až 30 000 obětí), nebo byli nuceni se odstěhovat. Během cestování po Gruzii jsme se ptali tamějších obyvatel, jak je to s bezpečností v Abcházii? Častá odpověď zněla: „Pravděpodobně by vám jako turistům nehrozilo nebezpečí, ale jelikož máte půjčené auto, na němž je gruzínská SPZ, není to dobrý nápad.“ Nakonec jsme se rozhodli, že nebudeme nic riskovat. Gruzie má rozhodně co nabídnout
i bez separatistických oblastí.
A kdoví? Třeba se tam vydáme někdy příště.
Lidé, žijící v horách, jsou ošleháni větrem a zoceleni zimou a tvrdou dřinou. Čas má pro horaly jinou hodnotu než pro západní civilizaci. Čas je pro ně východ a západ slunce, střídání bezútěšné zimy, která je odstřihne od okolního světa, a jarního tání sněhu, střídání deště a sucha. Mile mě potěšilo, že všude narazíte na pitnou vodu. Ať už se jedná o horskou řeku, ze které se můžete bez obav napít, nebo hodně provizorní hydrant, tryskající zázračnou železitou vodu. Gruzínci rádi o všem, co je jejich, prohlašují, že má zázračné vlastnosti. Často zdůrazňují kladné účinky vody, písku či koňaku především na mužskou potenci.
Gruzie je země, která jako druhá na světě přijala křesťanství, proto tamější obyvatelé mají v srdci pevně zakořeněno: Host do domu – Bůh do domu. Není výjimkou, že vás někdo pozve na čaj nebo vám k nákupu přihodí nějakou drobnost navíc.
S angličtinou moc nepochodíte, ale běžně se tu domluvíte rusky. Gruzínština patří do jihokavkazských jazyků, proto nenaleznete podobnost
s žádným z jazyků indoevropské jazykové rodiny. Při poslechu jejich rozhovorů jsem se cítila stejně bezradně jako s Maďary. Gruzínci mají vlastní písmo, které vzniklo už
v 9. století, od 11. století se užívá dnešní písmo, nazývané Mchedruli. Písmo je svébytné stejně jako celá země.
Ráda bych vám ještě přiblížila gruzínskou kuchyni, kulturu a hlavní město Tbilisi, ale nezbývá nám prostor. Třeba se dočkáte pokračování, protože o tomto svébytném kousku země by se dalo vyprávět do nekonečna. Ryzost gruzínských obyvatel
a divoký Kavkaz se mi natrvalo vepsaly do srdce, a doufám, že se budu mít ještě někdy možnost se sem vrátit.
Martina Ballová
Fotografie autorka
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.