O Vietnamu jsem poslední dobou slýchala jen samé klady, tak jsme se s přítelem rozhodli, že se přesvědčíme na vlastní kůži. Po tomto dobrodružství mi nezbývá než se přidat k chvalozpěvům.Vietnam je úchvatná země, která má co nabídnout. V současné době bývá často přirovnávána k Thajsku před 10 lety. Možná je nejvyšší čas sbalit kufry a vyrazit, momentální ceny letenek jsou rekordně nízko. Přečtěte si důvody, proč navštívit zrovna Vietnam.
Nespočet míst, která stojí za to vidět
Vietnam je asi 2000 km dlouhá poloostrovní „nudle“, rozprostírající se mezi tropickým a subtropickým podnebným pásem. Je zde toho k obdivování víc než dost, a pokud nemáte minimálně měsíc dovolené, tak je lepší upřednostnit pouze část této rozmanité země. Po dlouhých úvahách jsme se s přítelem shodli, že z nedostatku času se spokojíme jen s jižní a centrální oblastí. Pár dní v Ho Chi Minh City (známější jako Saigon), výlet po deltě Mekongu, následný přelet tamějšími aerolinkami do cca 800 km vzdáleného města Da Nang a odtud cesty do okolí. Město Da Nang je proslulé nekonečnými plážemi s bílým pískem, lemované kokosovými palmami, takový ten ráj na zemi, který vídáte na fotografiích v časopisech. Z tohoto důvodu pláže Da Nangu získávají na popularitě především u movitějších turistů, což má za následek hojně rozrůstající se hotelové komplexy.
Nedaleko Da Nangu se nachází městečko Hoi An, zapsané na seznamu UNESCO, což se tvrdě promítlo do atmosféry, z níž sálá touha nalákat co největší počet turistů. Do starého města je nutné zaplatit vstup, což bohužel neodradí proudící masy lidí. Doporučuji Hoi An navštívit večer, kdy se celé město rozzáří miliony světel lampiónů. Ačkoliv to působí lehce vyumělkovaně a kýčovitě, nelze tomuto městečku, plnému starých francouzských domů, světel lampiónů, odrážejících se na hladině řeky, a pouličních trhovců upřít pohádkovou kouzelnost.
Na popud mého přítele jsme museli navštívit demilitarizovanou zónu a bývalou americkou základnu Khe Sanh. Naštěstí jsem zastáncem hesla, že cesta je cíl, a proto jsem si cestu za opuštěným rezavějícím vojenských šrotem užila. Jeli jsme podél hranice s Laosem, kde se krajina směrem do vnitrozemí proměňuje a panoramata jsou tvořena kopci, posetými rýžovými políčky.
V Khe Sanh se nachází malé muzeum, věnované vietnamsko-americké válce. Osamoceně stojící letadla a tanky jsou jen smutnou vzpomínkou na útěk amerických vojáků. Nedaleko se nachází spletitá síť tunelů ve městě Vinh Moc, v nichž na pár metrech čtverečních po dobu dvou let žily ukryté celé rodiny.
Za vidění stojí pozůstatky svatyní
a kamenných věží chamské říše My Son, nacházející se uprostřed zalesněných kopců asi 40 km od Hoi An. Mnoho památek bylo zničeno americkými bombami, když se zde ukrývali bojovníci Vietkongu. Důsledky konfliktu jsou v celém Vietnamu patrné
i po více než čtyřiceti letech.
Doprava
Po dobrodružství v Gruzii (viz článek
v prosincovém čísle Dobrýho infa) jsem se domnívala, že mě už žádná dopravní situace nemůže překvapit. Omyl. Vietnamci jako hlavní dopravní prostředek používají skútry, na nichž se zvládne přepravit i pětičlenná rodina. Obdivuhodná je jejich schopnost odvézt na motocyklu cokoli vás napadne – od psů, prasat, slepic a kachen přes stoly a postele až po skříně.
První, co se tu musíte naučit, je zbavit se strachu z přecházení rušných silnic, plných skútrů. Odstraníte-li strach
a nepřerušíte plynulost své chůze, zjistíte, že Vietnamci mají vyvinutý dar spatřit vás už z dálky a tomu přizpůsobit směr jízdy. Jen se nesmíte v půlce silnice zastavit, to byste je hodně zmátli
a mohlo by dojít ke kolizi. Prostě jim věřte! Snáz se to říká, než dělá, ale uvidíte, že po dvou hodinách zjistíte, že vám nic jiného nezbývá, když potřebujete přejít na druhou stranu.
Ve večerních hodinách dochází ke kamarádským posezením, při nichž tamější obyvatelé popijí pár piv a bez skrupulí sednou na motorku a odvezou se domů. Nikdo se nad tím nepozastaví, policisté nejméně.
Ho Chi Minh City
Nejsem typ člověka, holdujícího rušným velkoměstům, upřednostňuji klid zelených dálav. Musím se ale přiznat, že Saigon jsem si zamilovala hned od prvního okamžiku, kdy jsme ve tři ráno po úmorném letu vyšli z letiště a udeřilo mě nepředstavitelné teplo.
Saigon je město, kde to žije ve dne
i v noci. Večer na hlavním náměstí (velikostí asi jako náš „Václavák“) se sejdou lidé, aby se pobavili tancem, poslechem hudby, příjemnou večerní procházkou s přáteli. Kolem půlnoci se ruch Saigonu mírně utiší, ale míst, kam zavítat, pokud večírek nechcete ukončit, je stále dost. Kolem páté hodiny ranní Saigon znovu ožívá naplno. Pouliční restaurace lákají svou vůní hladové strávníky, mixéry na čerstvé džusy rotují v plných otáčkách, řidiči zápolí s ranní špičkou
a sluníčko vystrkuje paprsky. Saigon začíná bít neúnavným tempem a nový den je během chvilky v plném proudu.
Doporučuji hodinovou projížďku na řece (cena je kolem 250kč/ osobu). Nabídne vám zajímavý kontrast mezi rozpadajícími se chatrčemi a luxusními mrakodrapy – aneb lesk a bída Saigonu.
Výborné pokrmy pro mlsné jazýčky
Restaurace, jak je známe u nás, se tu nevyskytují. Jedná se spíše o pouliční bistra s nízkými stolečky a židličkami, pro pohodlí vyššího jedince velmi nekomfortní sezení. Avšak pro mě a tamější obyvatele vyhovující. Ve Vietnamu se vše točí kolem jídla. Před každým domkem je provizorně udělané posezení, kde místní obyvatelé vaří své speciality, mezi strávníky pobíhají prodavači ovoce, zeleniny, rýžových placek, jednou za čas projede pojízdný bufet. Představte si, že si na bicykl přiděláte plotýnku, pod ní nasypete rozžhavené uhlí a uvaříte cokoli. Vietnamci jsou zkrátka velmi vynalézaví.
Na své si ve Vietnamu přijde každý milovník jídla, ať už preferuje maso, ovoce a zeleninu nebo tzv. sea food. Kvalita místních pokrmů je dána hlavně čerstvostí potravin. Denní menu jsou kbelíky s vodou, v nichž se nachází čerstvě vylovené mořské plody. Sami si vyberete, kterého kraba, humra, chobotnici nebo rybu chcete k večeři. Obsluha neváhá, vytáhne tvora z vody a vykouzlí kulinářský zážitek za pár korun. Co se týče hygieny, v níž se pokrmy připravují, tak by zcela jistě neprošla evropskými měřítky, ale s tím se při cestování musí počítat. Neuposlechli jsme rad útlocitných turistů, kteří doporučují si před každým jídlem umýt ruce antibakteriálním gelem, a přesto nás nepostihly žádné střevní ani žaludeční potíže. Nejlepší je jíst na ulici, tam, kde je nejvíce místních obyvatel.
Usměvaví a pohostinní domorodci
Vietnam je jedna z mála zemí, v níž dodnes přetrvává komunistický režim, běžný turista to však ani nepostřehne. Vláda nebrání soukromému podnikání, což je vidět na každém kroku. Lidé prodávají vypěstované plodiny, vaří, spravují vše, co je třeba, taxikaří, provádí turisty, masírují. Pracovitost mají v krvi, což si přivezli i k nám do Čech.
Kdysi jsem se v nějakém výzkumu dočetla, že Vietnamci jsou druhý nejšťastnější národ na světě. Pokud by byl hlavním měřítkem štěstí úsměv, tak bych je posunula na první příčku. „Vysmátější“ národ jsem zatím neviděla. Před touto cestou jsem se domnívala, že Vietnamci v Čechách se usmívají jen proto, že mi chtějí něco prodat. To chtějí, ale přesto ten úsměv není umělý, je to jejich přirozenost, vyzařující z nitra. Nestalo se nám, že by s námi jednali jinak než vlídně a uctivě. Vietnamci jsou velmi mírumilovný národ, ale při obraně své země ukázali světu, jaká se v nich ukrývá houževnatost, síla a odvaha. To jsou základní atributy vietnamské mentality.
Martina Ballová
Fotografie autor
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.