„Je třeba znát souvislosti,“ řekl mi na úvod našeho rozhovoru ředitel Regionálního muzea
v Kolíně Vladimír Rišlink. Kulturní instituci s více než stoletou tradicí, pod kterou spadá Podlipanské muzeum v Českém Brodě, Muzeum Kouřimska, Muzeum lidových staveb v Kouřimi a tvrz v Hradeníně, vede už sedmým rokem. Za tu dobu se mu podařilo zrealizovat I. etapu dostavby kouřimského skanzenu (o tom jsme psali v minulém vydání) a zahájit záchranu gotické hradenínské tvrze statickým zajištěním a osazením její věže kopií původní barokní střechy, za kterou tvrz získala nejen ocenění Cechu klempířů, pokrývačů a tesařů (psali jsme o tom v červnovém vydání), ale byla rovněž navržena na cenu Národního památkového ústavu. Vladimír Rišlink má také podíl na ponechání vzácných barokních varhan v kostele sv. Havla v malé obci Štolmíř, které jsou považovány za třetí nejkrásnější v Česku. Za dobu jeho působení se v kolínském muzeu konalo několik výstav, které svým významem přesáhly hranice regionu, například dvě egyptologické výstavy. Má jasnou vizi, kam by mělo muzeum dále směřovat, a to je v dnešní době docela vzácné…
Kde se u vás vzal vztah k historii a památkám? V rodině?
Kdepak, moji rodiče jsou ze zcela jiného oboru, nikdo u nás k tomu neměl vztah. Zato já odmalička. Traduje se historka, že když mi bylo asi pět let, šel jsem s mámou po Karlově mostě, a protože jsem se zastavoval u každé sochy, abych si ji prohlédl, cesta přes most nám trvala dvě hodiny. Jsem rodičům vděčný, že tento můj zájem respektovali, a tak jsme jezdili na výlety hlavně po památkách. Na základní škole patřil dějepis k mým nejoblíbenějším předmětům, myslím si ale, že se učil dost špatně, protože biflování jmen a letopočtů vede spíš ke znechucení. Bohužel ani v současnosti k žádným změnám v tomto směru nedošlo, což je škoda, historie si to nezaslouží. Já sám nosím v hlavě jen málo letopočtů, důležité jsou souvislosti, vždycky mě zajímal životní styl lidí v určité historické době. Na gymnáziu jsem se účastnil všech soutěží, které se týkaly památek.
Nelze se tedy divit, že jsem začal studovat dějiny umění a historii. Převážil zájem o dějiny umění, proto se má diplomka týkala středověké architektury. Nakonec jsem se ale tomuto tématu nevěnoval, protože mi vadilo, že u středověkých památek často chybějí písemné prameny, kdežto k uměleckým památkám z pozdějších období existují ve větším množství. Začal jsem se zabývat barokní architekturou a sochařstvím. Když jsem zjistil, že se tím nedá uživit, a také že sama věda příliš záchraně památek nepomůže, vrhnul jsem se na téma projektového managementu ve vztahu k udržitelnosti kulturního dědictví.
K tomu jsem se dostal jako aktivista se skupinou nadšenců, kteří založili občanské sdružení na záchranu kolínského zámku.
Jste kolínský rodák?
Ne, pocházím z Dobrého Pole u Kouřimi, v Kouřimi dnes bydlím, ale ke Kolínu mám silný vztah. Řekl bych o sobě, že jsem obrovský lokální patriot.
S kolínským regionálním muzeem jste v kontaktu už z dob studií, že?
Ano, jako student jsem o prázdninách pracoval jako průvodce v kouřimském skanzenu. Tyto zkušenosti se mi později coby řediteli hodily, protože jsem měl možnost poznat tu práci zezdola, takže mám pro mé podřízené pochopení.
Do muzea jsem nastoupil 1. srpna 1995 jako kurátor sbírek výtvarného umění a uměleckého řemesla. Udělal jsem několik pěkných výstav… Počátkem nového tisíciletí se ale můj osobní život dostal do krize, a tak jsem se rozhodl změnit zaměstnání. V roce 2004 jsem nastoupil do Národního památkového ústavu jako odborný pracovník oddělení movitých památek církví. Kromě vyřizování běžné agendy, která byla suchopárná, jsem měl možnost poznat obrovské množství různých památek, které nejsou běžně k vidění, což bylo naopak mnohotvárné a velice zajímavé, otevřelo mi to i obzory v oblasti znalectví. Dostal jsem se také do kontaktu s obchodem se starožitnostmi, navštěvoval jsem aukce historických uměleckých předmětů po celé Evropě, což bylo pro mě velmi poučné.
I přes atraktivitu působení u NPÚ mě to ale pořád táhlo do Kolína, takže když bylo v roce 2009 vyhlášeno výběrové řízení na funkci ředitele Regionálního muzea, přihlásil jsem se do něj. Krátce před tím se ovšem změnilo vedení kraje, a výběrové řízení tím bylo ovlivněno, takže bylo nejdříve zrušeno a pak opakováno. Trochu mě zarazilo, že politika zasahuje i do této oblasti, ale bohužel taková je realita. Po určitých peripetiích jsem se nakonec ředitelem muzea stal.
Co vás v ředitelském křesle čekalo?
Musel jsem řešit několik naprosto zásadních záležitostí. První z nich byla nutnost začít se víc věnovat kouřimskému skanzenu. Znamenalo to pohroužit se do etnografie, což nebyl můj obor. Naštěstí starat se o takový skanzen znamená i přesahy do historie a do dějin umění, takže jsem si tím svůj zájem doplnil. Problémy mi to nedělalo, etnografie mě vždycky zajímala, na studiích jsem dokonce zvažoval, že bych si ji přibral, ale protože jsem studoval pět let, měl jsem školy plné zuby a chtěl jsem skončit.
Čekalo mě rovněž vytvoření nové koncepce rozvoje muzea. Jako příspěvková organizace Středočeského kraje má ve své správě 13 objektů, o které se stará. Mnoho z nich je v nevyhovujícím stavu, takže nejsou využívány, navíc takové množství budov, rozptýlených po celém Kolínsku, není z provozního hlediska efektivní. Mým cílem je nevyužívané objekty opravit a snížit celkový počet budov muzea na sedm. Teď je například v konečné fázi rekonstrukce a dostavba naší třicet let nepoužívané hlavní budovy, Veigertovského domu na Karlově náměstí, kam přestěhujeme knihovnu, zázemí pro pracovníky, depozitáře, vzniknou zde výstavní prostory, nové stálé expozice, přestěhuje se sem informační centrum. Pro veřejnost bude budova zpřístupněna ke konci roku. Díky přestěhování do Veigertovského domu budeme moci opustit dva objekty, které jsme měli v nájmu od města Kolína a od soukromého subjektu.
Další snižování počtu budov závisí na přístupu kraje k dalším dvěma zásadním projektům – k rekonstrukci tvrze v Hradeníně, kde chceme kromě zpřístupnění této zajímavé památky pro veřejnost zřídit centrální depozitář. Dnes ho máme ve třech budovách, které nevyhovují ani z hlediska prostoru, ani podmínek uložení. Začali jsme statickým zajištěním hlavní věže a jejím zastřešením, to je ale jen začátek. Čeká nás tam ještě strašně moc práce.
Druhým zásadním projektem je II. etapa dostavby skanzenu v Kouřimi, který by se měl postupně proměnit v Muzeum české vesnice. S druhou etapou je volně spojena rekonstrukce tzv. Prokůpkova domu v centru Kouřimi, postaveného v letech 1929 – 1930. Je to velká budova, kterou bychom chtěli zrekonstruovat a přestěhovat do ní Muzeum Kouřimska, centrum pro tradiční lidovou kulturu středních Čech, nové expozice z národopisu a uměleckého řemesla a vytvořit tu zázemí pro pracovníky muzea a pro pořádání národopisných pořadů v kouřimském skanzenu.
Všechny tyto projekty dalšího rozvoje muzea jsou samozřejmě závislé na penězích. Rada kraje nedávno schválila finanční prostředky na opravu střechy Prokůpkova domu, což je základ jeho rekonstrukce.
Pro vaši práci je určitě důležitá spolupráce s vedením měst a obcí, v nichž se vaše objekty nacházejí.
Samozřejmě. Velice dobrou spolupráci máme s vedením Kolína, Českého Brodu a Plaňan, čehož si velice vážím.
Nejdůležitější je ale určitě spolupráce se Středočeským krajem jako vaším zřizovatelem…
Ano. S krajskými politiky obvykle nemám problém dohodnout se na všem potřebném. Složitější to ale někdy bývá s úředníky. Například po loňské změně ve vedení Odboru kultury a památkové péče bohužel jasně vidím, že naše spolupráce s tímto věcně příslušným odborem je dost problematická a mnohdy z různých důvodů vázne.
Pojďme od práce k volnému času. Máte čas na koníčky?
Dřív jsem rád cestoval, chodil do přírody, jezdil na kole, ale teď na to mám strašně málo času. Práce v muzeu znamená, že nemám pevně stanovenou pracovní dobu, jsem tam často o víkendech, někdy pracuji v podstatě téměř nepřetržitě.
Jak to zvládá vaše rodina?
Manželka je kostýmní výtvarnice se zaměřením na historické oděvy, externě spolupracuje s muzeem při národopisných pořadech ve skanzenu jako produkční a autorka kostýmní výpravy. Máme desetiletého syna, který díky naší práci toho ví o historii víc než jeho vrstevníci, ale jinak je jako ostatní – učí se hrát na hudební nástroje, má rád sport. Jaké povolání si v životě zvolí, je jen na něm, jen bych byl rád, aby to bylo takové, které ho snáz uživí než to moje.
Dovolte mi popřát Vám silnou vůli
a pevné nervy při uskutečňování plánů dalšího rozvoje kolínského muzea.
Dana Čermáková
Fotografie autorka a archiv
Regionálního muzea v Kolíně
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.