Pravé tváře filmových hvězd – Jaroslav Vojta

10.12.2016 Publikováno v Seriál

Jaroslav Vojta

(*27. 12. 1888)

„Obr-dobr“, tak byl přezdíván kutnohorský rodák, který zářil jak na divadelních prknech, tak ve filmu. Jeho zvučný
a hluboký hlas je dodnes terčem několika imitátorů. Lidská prostota se uplatnila v několika jeho postavách. Diváci si ho zapsali do paměti především jako loupežníka Sarku-Farku z pohádky Hrátky s čertem nebo jako Josefa Bezouška z filmu Pantáta Bezoušek.

Jaroslav Vojta se narodil do herecké rodiny v Kutné Hoře, kde rodiče zrovna pobývali s kočovným divadlem. Jeho sestra Hermína a bratr Adolf se taktéž herecké kariéře nevyhnuli. Jejich maminka zemřela bohužel velmi časně, když Jaroslavovi byly teprve čtyři roky. Od té doby žil se sourozenci u babičky v Králově Poli u Brna. Otce děti viděly jen párkrát do roka, jelikož jezdil s kočovným divadlem. Otec si později vzal herečku Hanu Jelínkovou. Děti u babičky žily velmi skromně, což se na nich podepsalo. Jaroslav Vojta si vážil všech lidí,i těch nejprostších, a rád pomáhal v dospělosti chudým. Sám totiž jako malý neměl leckdy ani co jíst. Na druhou stranu se naučil několik fíglů. Jako malý uměl chytat pstruhy holýma rukama nebo rozeznával spoustu druhů hub, které pak babička sušila a prodávala na trhu, aby si přivydělali.

Ani mládí neměl Jaroslav Vojta jednoduché. Jeho otec trpěl vzácnou chorobou, která byla doprovázena nesnesitelnými bolestmi. Chtěl proto dobrovolně odejít z tohoto světa. Jednoho dne ho manželka Hana přistihla, když chtěl vyskočit z okna a všechno trápení ukončit. Stihla ho však zastavit se slibem, že mu sežene revolver. Ten mu později sehnala, ale bez nábojů. On si k nim ale našel cestu sám a zastřelil se. Jaroslavovi bylo v té době sedmnáct let. Své mládí nesl těžce a v jednadvaceti letech napsal dopis na rozloučenou, protože se rozhodl také spáchat sebevraždu. Naštěstí se potkal s bývalým lékařem jeho otce, který mu vše rozmluvil.

Jaroslav Vojta z filmu Hordubalové

Otec chtěl, aby se Jaroslav vyučil nějakému řemeslu. Vyučil se nakonec v brněnské slévárně a následně absolvoval dvouletý večerní kurs strojního oddělení při průmyslové škole. Přesto ho nakonec ovládlo divadlo natolik, že od roku 1906 prošel několika kočovnými divadelními spolky. Byl to boj o holé živobytí, ale získal tím výborné herecké zkušenosti. Po čtyřech letech se dostal již do kamenného divadla – Státního divadla v Brně. Mezitím se angažoval v Městském divadle v Plzni a pak se stal členem Vinohradského divadla v Praze, kde se dostal do širokého povědomí lidí. Přesto však neměl pomalu kde bydlet. Když se ale roku 1925 dostal do ND, prvně jako host, pak jako stálý člen, jeho životní podmínky už nebyly podprůměrné a mohl si dovolit dělnický domek v pražských Modřanech. Na divadelních prknech často ztvárňoval velmi přísné, násilnické i hříšné postavy.  Jeho fyzicky ojedinělý vzhled mu zajištoval nespočet rolí v Národním divadle, ale také role ve filmu. Poprvé se objevil již v němém filmu z roku 1920. Jako filmový herec se začal uplatňovat při nástupu zvuku. Jednu z výrazných charakterních rolí ztvárnil ve filmu Hordubalové jako Juraj Hordubal. Už ve svých čtyřiceti letech hrával často staříky. Díky svému výraznému hlasu se uplatnil i v rozhlase.

Jaroslav Vojta jako Sarka-Farka z pohádky Hrátky s čertem

Jaroslav Vojta měl syna Ivana a dceru Radanu se svou ženou Antonií, se kterou se seznámil při angažmá v Plzni. Deset let také vychovávali Ruth, dceru jejich kamarádky, která zemřela při autonehodě. Antonie byla chytrá a dobře se starala o rodinu, jejich manželství však nebylo nejšťastnější, protože Jaroslav byl pořád v divadle nebo u filmu. Také díky své slabosti pro ženy na něj právem žárlila. Přesto byl Jaroslav Vojta velkorysým, skromným a lidumilným člověkem se smyslem pro humor. Rád vyprávěl dětem pohádky se špatným koncem nebo kamarádům a kolegům anekdoty. U nich byl známý tím, že každou druhou tzv. „zvojtil“. Nikdy si na nic nehrál a dokázal se bavit
i s nejprostšími lidmi. On sám byl velmi prostý člověk. Rád chodil do lesa, na ryby, sem tam pomáhal své ženě na zahrádce, ale přesto to byl inteligentní sečtělý člověk. Ke stáří sepsal své memoáry s názvem Cesta k Národnímu divadlu. Ve svých osmdesáti letech byl stále plný elánu a energie. Každý tipoval, že se dožije minimálně stovky. Bohužel ho náhle zradilo srdce a po pár dnech v nemocnici zemřel. Na hrob ještě dlouhou dobu nosily ctitelky květiny a nechávaly tam různá psaníčka. Za svůj život získal několik ocenění včetně titulu národního umělce. Byla po něm pojmenována ulice v Modřanech.

Jaroslav Beran