V našem regionu Srdce Čech najdeme mnoho zajímavých a výrazných osobností, z nichž mnohé přesahují jeho rámec, ostatně přibližujeme je vám na těchto stránkách už několik let. Čáslavský rodák František Tesař ovšem představuje výjimku, protože se nejen řadí k umělcům s celostátním významem, ale je dnes jediným člověkem u nás, který navazuje na tradici historické české mozaiky a pracuje se sklem. Za svůj osmdesátiletý život se podílel na vzniku nebo opravě víc jak 400 těchto výjimečných a jedinečných uměleckých děl, vytvořených technikou, starou tisíciletí. Jeho cesta k mozaice a práci s ní byla docela dramatická.
Kde se ve vás vzal vztah k výtvarnému umění? Většinou za ním stojí rodinné prostředí…
Tatínek byl čáslavským kloboučníkem, maminka modistkou, měla ráda ruční práce. Oba měli vztah k umění. Já jsem v dětství velice rád kreslil a maloval, jak se někde objevil malíř, třeba Karel Kalina nebo Miloslav Vostrovský, hned jsem za ním šel. Dělal jsem si také amatérské kopie starých obrazů. Když je viděl vzdálený strýc, doporučil mým rodičům, aby mě dali na uměleckou školu. Po absolvování měšťanky jsem se vyučil u otce v jeho dílně kloboučníkem. Pak ale otci jeho dílnu komunisté zavřeli a mě hrozilo, že budu muset jít pracovat do dolů, jak se to tehdy praktikovalo u dětí živnostníků. Já jsem je ale převezl a přihlásil se na dlouhodobou brigádu na pilu ve Zbýšově jako pomocník katraře. Tam jsem se osvědčil, a tak když jsem chtěl zkusit zkoušky na uměleckou průmyslovku, dal mi tamní odborový i stranický výbor doporučení ke studiu jako výbornému dělnickému kádru.
Tomu se říká paradox doby…
No, představte si to. Na školu se dělaly talentové zkoušky, na které se tehdy přihlásilo 300 uchazečů. Zkoušky jsem udělal a byl přijat, ale protože jsem byl starší o čtyři roky než ostatní, navrhli, abych nastoupil rovnou do druhého ročníku s tím, že učivo prvního ročníku se během prvního čtvrtletí naučím a složím z něj zkoušky. Místo kreslení jsem musel šprtat ruštinu, prolezl jsem za čtyři, ale mohl jsem pokračovat ve studiu.
Dostudoval jste v roce 1957 a pak nastoupil na vojnu. Po jejím skončení jste v rodném městě dostal umístěnku jako lektor výtvarné výchovy. Ale v té době byl čáslavský okres zrušen, takže jste tuto práci vůbec nedostal. Opět vám hrozilo, že budete muset do dolů. Jak jste se dostal k mozaice?
Zavolal jsem svého kolegu ze školy, který působil v Praze, a ten mi řekl, že jsou tam dvě volná místa – v oboru mozaiky a výstavnictví, plánovaná na začátek roku 1960. On po mozaice netoužil, a tak jsem se rozjel do pražského Ústředí uměleckých řemesel (ÚUŘ), kde bylo volné místo v mozaikářské dílně. Tehdy – koncem roku 1959 – fungovaly ještě tzv. umístěnky. Na kádrovém oddělení ÚUŘ mi řekli, že Praha je pro venkov zakázána, a pokud místo chci, ať jdu nejdřív pracovat do dolů, že i doktoři tam pracují, aby mohli působit v Praze ve své profesi. Pamatuji si, že jsem se tenkrát na kádrovém oddělení rozbrečel, protože jsem nic neměl – ani práci, ani bydlení, ani zázemí. Kádrovák se nade mnou slitoval a řekl mi, že mě potřebují, že to místo mají v plánu, že mě může umístit na místo keramika do keramické dílny uměleckých řemesel ve Štěchovicích, ty nepatřily pod Prahu. Čáslav mě dala k dispozici, ale vyhráno jsem neměl. Musel jsem podepsat, že si v Praze nenárokuji přidělení bytu. To nebyl problém, protože mě na byt vzala zpátky paní bytná, u které jsem se spolužákem bydlel během studií. Tak jsem zajel do Štěchovic, kde mi dali razítko a hned mě v rámci podniku předisponovali do mozaikářské dílny do Prahy, kde jsem nastoupil s týdenním zpožděním.
Složitá cesta, ovšem poplatná době. Co bylo dál?
Do mozaikářské dílny jsem nastoupil 12. ledna roku 1960 s nástupním platem 5,20 Kčs na hodinu. Uklízečka brala 5,60 Kčs na hodinu.
To vám nevadilo?
Ne, já byl šťastný. Chtěl jsem pracovat rukama, takže mě to od začátku bavilo. Měl jsem štěstí, že jsem dostal pracovní místo vedle paní Pospíšilové, absolventky UMPRUM. Vedla mě, učila vše potřebné, byla to taková moje mozaikářská maminka. V dílně mě potřebovali jako fyzicky zdatného chlapa, protože bylo nutné jezdit po republice a osazovat hotové mozaiky, a 95 % jejího osazenstva tvořily ženy. Jezdil jsem s mistrem, musel jsem se naučit zednické práce jako nahazování nebo míchání malty a další. Mě to ale vyhovovalo, polepšil jsem si, bydlel jsem v hotelu, dostával diety a navíc jsem měl neomezený počet přesčasů.
Po třech letech od vašeho nástupu ale nastala krize, že?
Ano, nebyla práce, takže vedoucí byl nucen snížit stav zaměstnanců z 22 na 12. Celá dílna byla rozpuštěna na náhradní pracoviště, já jsem byl přidělen jako závozník. V té době dal vedoucí dílny výpověď a s ním odešel i mistr, s nímž jsem pokládal mozaiky. Dílna zůstala bez vedoucího. Já jako perspektivní kádr, i když nejmladší, jsem byl převelen na ústředí řemesel, abych se zapracoval jako koordinátor, což znamenalo, že jsem objížděl všechny dílny Uměleckých řemesel a učil se v podstatě zvládnout vedoucí pozici.
Někdy v roce 1963 najednou zavolal ředitel, že se objevila zakázka na monumentální mozaiku o výměře 65 m2 od světově proslulého umělce a sklářského výtvarníka Vladimíra Kopeckého na nově budovaném nádraží v Havířově v bruselském stylu. Řekl, že mám tuto zakázku zajistit a že mě pověřuje funkcí prozatímního vedoucího. Vzal jsem si tedy zpět lidi z původního kolektivu, a začali jsme na mozaice pracovat. Nespal jsem z toho, ale nakonec se práce rozběhly a vše dopadlo dobře.
Mozaika s námětem letící holubice v odbavovací hale havířovského nádraží má pohnutý osud, nakonec svými uměleckými kvalitami a hodnotou zachránila nádraží před zbouráním, které České dráhy plánovaly už od roku 2011, že?
Ano, protože ji nelze vzhledem k její provázanosti s architekturou přenést jinam, a to ani technicky.
Zůstal jste po úspěšné realizaci mozaiky v Havířově i nadále prozatímním vedoucím mozaikářské dílny Ústředí uměleckých řemesel?
Ano, a to až do konce její existence v roce 1993. Ale nevadilo mi to. Já pro ten obor žil, vzhledem k polovičnímu úvazku jsem mohl pracovat na realizacích mozaiek, to jsem měl nejraději, po návratu jsem udělal nutnou administrativu, v kanceláři jsem i spal, pro mě to byl domov.
Obnáší to třicet let, což je dost podstatná část lidského života. Jak to bylo vůbec možné?
To byl další paradox doby. Asi po pěti letech za mnou přišli s tím, že bych měl vstoupit do KSČ. Přihlášku jsem jim vrátil. Přišel tedy přímo jejich předseda, který se mi snažil vysvětlit, že když je někdo vedoucí, musí do strany vstoupit. Tím mi dali najevo, že jsem pro ně nepostradatelný. Když jsem odmítl, byl jsem jako vedoucí pracovník alespoň vyzván k večernímu studiu marxismu-leninismu. Vím, že na moji pozici hledali komunistu, ale nepodařilo se jim to, takže jsem až do zániku dílny byl jejím prozatímním vedoucím.
Jak došlo v roce 1993 k zániku dílny i s její unikátní laboratoří na výrobu mozaikového skla?
To byla tragédie. Po revoluci najednou nebyla žádná práce, takže jsem musel všechny zaměstnance dílny propustit, zůstal jsem v ní sám, protože jsem měl jako vedoucí, byť prozatímní, hmotnou odpovědnost. Pak jsme dostali s kolegy nápad spojit mozaiku, vitráž a broušení skla v jedno a založit s.r.o. Přihlásili jsme se do privatizační soutěže. První kolo nevyhrál nikdo, týden před koncem druhého kola za mnou přišli dva pánové, abych soutěž vzdal, že mi za to nabízejí dva roky zachování mého oboru. Pokud vyhrají, chtějí, abych pro ně ty dva roky pracoval, podmínkou bylo, abych za rok vyprodukoval 100 tisíc korun. Vyhráli, vyprodukoval jsem 120 tisíc, ale i přesto mi po těch dvou letech dali výpověď. Měli s objektem dílny v Letohradské ulici v Praze 7 jiné úmysly.
Podařilo se vám alespoň zachránit historický skleněný materiál, což vám později umožnilo jako jedinému v republice restaurovat veškeré skleněné mozaiky, protože žádná česká sklárna mozaikové sklo nevyrábí.
Odkoupil jsem od nich zásoby, byla toho tři nákladní auta. Pronajal jsem si stodolu a starou hospodu a tam jsem materiál uskladnil, šlo o stovky, možná tisíce bedniček. Jen pro vaši představu – existují 4000 odstínů mozaikového skla, nepostradatelnou paletu mozaikáře tvoří 2500 odstínů. Na 1 m2 mozaiky se spotřebuje 25 – 30 kilo materiálu.
Kolik z těch zásob jste během následujících let spotřeboval?
Něco ano, ale pořád mi toho zbývá dost a dost, abych mohl restaurovat další mozaiky.
Určitým unikátem ve vašem portfoliu je obří mozaika podle předlohy výtvarníka Miroslava Houry na polosloupu v centru Ústí nad Labem z roku 1985, která je díky své výšce 25 metrů označována za nejvyšší moderní mozaiku v Evropě. Kolik let života vás stála?
Na osazování mozaiky nás pracovalo 12 a zabralo to dva roky. Ovšem k tomu se ještě musí připočíst příprava jako tavení skla a podobně, to trvalo další rok předtím. Existují mozaiky rozsáhlejší, třeba v Národním památníku na Vítkově, ale na nich se podílelo víc autorů. Na jednoho autora je ta ústecká bezkonkurenčně největší. Zahnutá plocha zkresluje, kdyby se plášť s mozaikou rozvinul, pokryje 350 m2. Navíc autor Miroslav Houra nechtěl klasickou průmyslovou mozaiku, stereotypně složenou z kostiček, kde je jedna jako druhá. Měl představu, že na ní bude různá velikost kostek a že půjde o strukturovanou štípanou mozaiku, takže se tavily různě silné desky a z nich se štípaly kostky o velikosti až tří centimetrů. Tím vznikla atypická skladba mozailového obrazu.
Když jsem poprvé vyjel nahoru, měl jsem srdce až v krku. Stáli jsme v 25ti metrové výšce na střeše rozestavěné budovy a začali mozaiku vykládat. Prožíval jsem šílené nervové vypětí, jestli založím nahoře první řadu přesně, aby dole neměl Přemysl Oráč nohy někde v záhonu. Tak jsem se bál, že jsem pořád běhal s metrem. Nahoře stačilo uhnout o pár milimetrů a dole by z toho byla chyba v řádu decimetrů. Pro vysvětlení – byla to jediná mozaika v mém životě, kladená odshora. Normálně se klade zespoda. Montáž byla obtížná, protože se nejednalo o rovnou podkladovou plochu, ale o oblouk. Domluvili jsme se s architektem, že vytýčí na fasádě body, kde nejsou figury a lze tam dělat spoje. Tam jsme mohli eliminovat případné odchylky. V závislosti na tom jsme si celý obraz načtverečkovali a rozdělili na úseky.
Jste jediný, kdo s použitím historického materiálu dokáže restaurovat původní mozaiky. Máte pokračovatele? A jak je to dnes s tvorbou nových mozaiek?
Mám už pět let spolupracovníka v oblasti restaurování Petra Hampla, absolventa Vysoké školy restaurátorské v Litomyšli, který restauroval Bruselskou fontánu, která je dnes umístěna v Národním technickém muzeu v Praze. Společně jsme restaurovali například mozaiku Josefa Kaplického Hold sklu z let 1957 – 1958 v Severočeském muzeu v Liberci, která byla poškozena povodněmi, lunetu na Obecním domě v Praze nebo hrobku králů na Hradě při příležitosti 750. výročí narození Karla IV. Tam jsme použili původní sklo z roku 1934. V současnosti se mozaika vytrácí kvůli zateplování fasád, moderní architektura velkým mozaikám nepřeje, jako tomu bylo v minulosti. Bohužel nikdo neusiluje o to, aby se obnovila sklářská huť, kde by se tavilo mozaikové sklo, což mne velmi mrzí.
Nezbývá, než si přát, aby se skleněná mozaika jako svébytný výtvarný obor vrátila do soudobé architektury a veřejného prostoru. Děkuji za rozhovor.
Dana Čermáková
Fotografie autorka
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.