IRENA FUCHSOVÁ

31.8.2014 Publikováno v Osobnosti regionu

Taková umanutá ženská!

Irena Fuchsová, spisovatelka žijící v Kolíně, autorka více jak třiceti knih, nápověda v bývalém Krajském divadle Kolín, ale také v pražském Činoherním klubu, současná členka zastupitelstva města Kolína za Změnu pro Kolín, ale také bývalá členka Komunistické strany Československa, je opravdu umanutá ženská: svým elánem, jímž v téměř hektickém tempu chrlí své knihy, svým smyslem pro pravdu, byť někdy může bolet, i svojí energií, která je v tom nejlepším slova smyslu nakažlivá pro všechny, kdo se ocitnou v její blízkosti. Život Ireny Fuchsové je zkrátka gejzír situací, které by stačily ne pro jeden život, ale nejméně pro pět. Dovolím si vám nabídnout alespoň stručné nahlédnutí do životních peripetií téhle umanuté ženské z Kolína.

Vydat za uplynulých třináct let víc jak třicet knih je úctyhodné. Kde se v tobě „narodila“ ta umanutost pro psaní?
„Vlastně už v dětství. Jenže to začalo trochu jinak. Jako dítě jsem prohlásila, že budu herečkou. Bylo to pochopitelné, protože děda, babička, tetičky a strýc žili kolínským ochotnickým divadlem. Ve splnění tohoto předsevzetí mi zabránila dětská obrna, kterou jsem dostala v roce 1954, kdy se ještě proti ní neočkovalo. Naštěstí
u mě proběhla v lehčí podobě, nicméně moje báječná teta Eva mi
s laskavostí sobě vlastní můj nápad s hereckou dráhou rozmluvila s připomenutím, že „herečky musejí mít zdravé nožičky“.
‚Dobře‘, řekla jsem, ‚tak budu spisovatelkou.‘ A na tohle své předsevzetí jsem od té doby nezapomněla. Pořád jsem četla. Knihy, to byla moje velká umanutost. Dokázala jsem přečíst i tři za den. Vnímala jsem své okolí možná víc a jinak než jiné děti, milovala jsem svět dospělých s jejich problémy, radostmi i starostmi – a tenhle mix, skutečný život a život knižní, se ve mně natrvalo ukládal.“

A kdy se z tebe stala spisovatelka jaksi „ z profese“?
„Trvalo to. Nejdřív jsem začínala povídkami. V roce 1970 jsem poslala do tehdejší Mladé fronty povídku, která na dvou stránkách a jednou větou popisovala 21. srpen 1968. Reakce redaktorky byla sice kladná, ale povídka už vyjít nesměla. Od roku 1984 mi vycházely povídky v řadě příloh tehdejších novin. První povídku mi otiskli v příloze Rudého práva, i když byla o tom, že všechny osobnosti města K. skončí po své smrti na městské skládce. Po téměř třiceti letech jsem ji zařadila do své jubilejní třicáté knihy. Povídek jsem psala ‚v době temna‘ hodně. Ale na první knihu jsem pořád čekala.“

Do kdy?
„Do listopadu 1989, kdy se otevřely nádherné možnosti, do té doby netušené.“

Vraťme se v čase a změňme trochu téma. Pětadvacet let jsi byla nápovědou v bývalém Krajském divadle Kolín, následoval pražský Činoherní klub, kde jsi už dvacet let… takže ty a divadlo?
„To byla a je moje další umanutost. Pokud jde o kolínské divadlo, tam jsem začínala v roce 1968 jako uklízečka, když jsem doslova ‚utekla‘
z kanceláře v bývalé kolínské Tesle. Stávající nápověda měla jít za dva roky do důchodu, tak jsem dva roky ráno v divadle uklízela, přes den jsem četla a psala a večer, při představení, jsem byla v šatně. Bylo to období, kdy v profesionálním souboru působili herci jako například Robert Vrchota, Jiří Ptáčník, Jana Jiskrová, Vlasta Machníková s vynikajícím režisérem Karlem Lhotou. V roce 1970 jsem začala napovídat a mohla bych tam být dodnes, ale k 1. lednu 1993 byla v kolínském divadle profesionální scéna zrušena. Všichni jsme dostali výpovědi. Tak jsem alespoň o svých pětadvaceti letech u kolínského divadla napsala knihu Když mě divadlo svléklo do naha.“

Ale u divadla jsi zůstala.
„Měla jsem štěstí. Nastoupila jsem jako nápověda v pražském Činoherním klubu. Jsem tam už dvacet let
a pořád je to jako sen.“

Ale tahle práce pro tebe znamená dojíždění do Prahy a noční návraty po představení, ne?
„Dojíždění ano, ale jen na dopolední zkoušky od 10 do 14 hodin. V Činoherním klubu totiž nápověda při představení nikdy nebyla. Takže jsem večery měla volné a mohla jsem psát, inspirována atmosférou na zkouškách. Petr Nárožný, Ondřej Vetchý, Ivana Chýlková, Marek Taclík, Veronika Žilková, Ondřej Sokol…“

Řekl bych, že lepší společnost sis nemohla přát. Nicméně, jak se
s dojížděním snoubila tvá umanutá literární činnost?
„Bez problémů. Korektury jsem dělala ve vlaku, kde jsem sbírala i inspiraci k mnoha povídkám, večer jsem pracovala dlouho do noci a ráno jsem se už těšila do svého ‚Činoheráku‘. Začala jsem vydávat v různých časopisech a opět jsem měla štěstí. Všechny povídky, které jsem kdy napsala, mi vyšly. Vlasta, Květy, Tina, Playboy, Nei-Report atd. Nikdy jsem nepsala ‚do šuplíku‘. A koncem devadesátých let jsem si začala hledat nakladatele. A opět jsem měla štěstí. Od nakladatelství Erika jsem dostala nabídku na šestiletou smlouvu a můj dětský sen se začal velmi rychle plnit. V roce 2001 mi vyšla první kniha. V roce 2002 mi vyšly knihy tři a v roce 2003 dokonce čtyři! Mohla jsem si dovolit vydávat knihy jak na běžícím pásu, protože za deset let, kdy jsem publikovala v časopisech, jsem měla v počítači doslova zlatý důl!“

Pojďme tedy k tvým knihám, vydávaným od roku 2001 s umanutostí tobě vlastní. Žánrově jsou velmi pestré, jdou přes různá životní témata k určité autobiografii až po dětskou knížku, která ti vyšla letos v červenci, o desetiletém Mikušovi, který bydlí v Kolíně. Co je vlastně onou „červenou nití“, která tě vede při psaní?
„Lidé. Protože život každého člověka je ten nejúžasnější příběh. Neopakovatelný. A vždycky v sobě nese nějaké poslání. Můžeme ho přijmout, nebo odmítnout, ale v drtivé většině stojí za pozornost. V mém případě za zaznamenání v povídce, ve fejetonu,
v románu, na blogu. Od dětství jsem milovala příběhy o lidech. Hltala jsem knihy, plné lidských osudů. Fascinovala mě představa, že literární hrdiny nebo jejich děti, přátele, kolegy mohu potkat! Tady a právě teď. Chodila jsem pomáhat do knihovny, bydlela jsem naproti, a každou novou knihu jsem si doslova osahala, zabalila
a přečetla. Umanutost čtením a psaním mi zůstala dodnes a lidé jsou pro mě jedinou, nevysychající inspirací.“

Pojďme tedy k tvé inspiraci. Žiješ od dětství v Kolíně. Je pro tebe toto město a jeho lidé onou inspirací?
„Samozřejmě. I když se děj mých knih může odehrávat v různých městech či prostředích, vždycky tam najdeš kolínské reálie. Chrám svatého Bartoloměje, park Komenského, názvy některých kolínských ulic… spojitost s Kolínem je ve všech mých knihách. Ale není důležité, kde se děj odehrává. Pro mě je důležité téma, které moje postavy řeší. A jestli jdou po Václaváku nebo po kolínském náměstí, není podstatné. Důležitý je příběh. A jak jsem už řekla, život každého z nás v sobě nese příběh, námět na román nebo případně divadelní hru.“
Vidíš, to jsi mi připomněla, že jsi vlastně napsala taky divadelní hru.
„Co ty všechno nevíš? Ale máš pravdu. Hra se jmenovala Perníková chaloupka č. p. 049. Byla to tragikomedie o ženě, kterou psychicky deptá její manžel a jeho maminka, a parta kamarádů se rozhodne, že jí pomůže. Hra měla československou premiéru v kolínském divadle v září 1989, hrála se rok a bylo na ni pokaždé vyprodáno. Přežila svým tématem i sametovou revoluci, protože byla o lidech.“

Škoda, že prostor našeho měsíčníku má svůj vymezený rozsah. Zůstaňme alespoň krátce ještě v onom složitém období 1968 – 1989, které autobiografickou formou skvěle a s otevřeností vůči své osobě téměř nelítostnou popisuješ v knize Když světlo projde špínou, zůstane čisté. Proč? Pro svoji umanutost pro pravdu?
„Asi ano. Musela jsem se vypsat
z toho, že jsem v naivní snaze pomoci divadlu a hlavně svým kolegům vstoupila do strany, která v té době rozhodovala o každém z nás. Nečekala jsem, že ‚svrhnu vládu‘, chtěla jsem jenom pomoct, aby děti ‚nebezpečných‘ herců mohly studovat, aby i ‚nebezpeční‘ herci mohli jet na dovolenou ‚na západ‘, aby se mí kolegové nebáli a aby se v našem divadle nelhalo a věci se nazývaly pravými jmény. Nic víc. Nic míň. Obrovským zadostiučiněním pro mě bylo, že mě
21. listopadu 1989 zvolili všichni zaměstnanci do stávkového výboru. A po více jak dvaceti letech, na jaře 2010, jsem se stala členkou sdružení Změna pro Kolín, a v říjnových komunálních volbách jsem od Kolíňáků dostala obrovský počet hlasů a stala se členkou kolínského zastupitelstva. Ale stejně mi občas někdo s chutí připomene, že jsem bývalá komouška.
A mají pravdu. Jsem. Snad čtenář najde v mých knihách svědectví o mém životě a mých názorech a pochopí mě. Ano, umanutost pro pravdu
s sebou nese pomyslný kámen, kterým po tobě může kdokoliv a kdykoliv hodit. Ale nelituju ničeho. Patří to k mému životu. Žiju život, ve kterém hraju mnoho rolí. Těším se na každý nový den, na svoji rodinu, na vlak, kterým pojedu do svého Činoheráku, na chvíle, kdy napíšu další povídky, fejetony, blogy. Těším se na lidi na kolínském MěÚ a na svou práci zastupitelky, těším se na setkání s lidmi, které mám ráda, i s lidmi, kteří nemají rádi mě, protože život není růžový. Život je černobílý. A žít ho naplno – to je asi moje největší umanutost.“

Ireno, díky za upřímnost a snad ještě pro tvé čtenáře: tvá předposlední kniha, zmíněná v mé poslední otázce, se jmenuje „Když světlo projde špínou, zůstane čisté“. Má velice výmluvný název a převelice zajímavý obsah. Můžu ji, ale i všechny tvoje ostatní knížky, našim čtenářům jen doporučit, a tobě ještě jednou poděkovat za rozhovor.“

S Petrem Nárožným v Činoherním klubu

Text a fotografie 
Miroslav Štrobl