25.8.2014 Publikováno v Osobnosti regionu

Keltský lučištník se zlatým šípem

Slávek Beneš (křtěný Josef Václav Jaroslav) je jedním z těch, kdo mají – dle mého názoru – takzvaně „nažito“ nespočet příběhů a životních událostí, které dokážou člověka jak pobavit, tak ponaučit. Úsměv na jeho tváři je o to obdivuhodnější, že prodělal „klinickou smrt“ po náhlé mozkové mrtvici, která se neobešla, bohužel, bez následků. Vzniklé ochrnutí by nejednoho člověka přivedlo k negativnímu myšlení, truchlení a naříkání. To v případě Slávka neplatí. S humorem jemu vlastním je příkladem a inspirací pro všechny, které potkala nepříznivá rána osudu, a oni se učí žít s novou realitou.

Jak to bylo s onou ranou osudu u tebe?
„Víš, když se ti něco takového stane, je zajímavé, že se ti úplně změní pohled na svět. Tím, že najednou ochrneš na půl těla a oslepneš na jedno oko, najednou ty ostatní čivy (smysly) získají neuvěřitelnou sílu, takže líp cítíš (čucháš), lépe slyšíš, jsi schopen u lidí, které máš rád, vnímat, co si myslí, a víš, jak jim třeba i pomoct.“

To znamená, že tělesné postižení může vést k rozvoji mimosmyslového vnímání?
„Ano, je to tak, člověk zjistí – mě to fascinuje -, jak jsou třeba zvířata neuvěřitelně chytrá. Jezdím na Bykáň (stáj Rozárka), kde sice není moc peněz, ale holky tam mají ke zvířatům neskutečně krásný vztah, a zvířata to zase předávají zpět dětem – je to úžasné.“

Jsme-li u energií – kdy jsi zjistil, že jsi naladěn na toto jemné vnímání?
„Cítění patogenních zón a vztah ke zvířatům – objevilo se to, když jsem jako malé dítě okolo sedmi let jezdil na prázdniny k tetě, která měla načasované líhnutí kachen. První, co kachna vidí po vyklubání z vajíčka, považuje za mámu. No, a jelikož první, co viděly vylíhnuté kachny, byly zvědavé děti – já a sestra, tak nás malé kachny následovaly jako rodiče na cestě do místního konzumu. Představ si, jak špacíruje za mnou dvanáct kachen, jejichž průvod uzavíral maďarský ohař jménem Vyžla – pobavení pro dospělé, jak má být. Kachny se s námi i koupaly. Spát v posteli se mi moc u tety nechtělo, tak jsem potajmu lezl do krásné voňavé boudy ke zmíněnému psovi a tam s ním i spal.
Následně jsem byl jednou na Vidláku jako zvídavé dítě svědkem hledání vodního pramene. Na dotaz, jak to paní dělá, na mě dotyčná proutkářka tehdy sáhla a povídá: ´Tobě to půjde taky´, a nechala mě najít pramen. Véčko z vrby jsem si vzal do rukou, a musím se přiznat, že z ničeho nic se mi větev protočila. Přestože jsem chtěl té síle klást odpor, větev vrby se celá zkroutila a protočila v kůře. Později na průmyslovce jsem měl třeba hodně nepříjemný vjem na přehradě na Slapech, kde jsme šli po přehradní hrázi a pod námi tekly stovky metrů krychlových vody, kde jsem vnímal tu obrovskou sílu tekoucí vody.
Další zajímavé setkání bylo při návštěvě brněnského výstaviště, kde jsem se seznámil s panem inženýrem Gardavským, který mě obeznámil se zvláštnostmi týkajícími se prvorepublikových vil nad brněnským výstavištěm. Ve spolupráci s brněnskými lékaři vypozoroval stejné příčiny úmrtí lidí bydlících v této lokalitě. Zde jsme hledali patogenní zóny, našli jsme tam místa související s umístěním postelí těch, kteří měli shodné zdravotní problémy.“

To jsi mi nahrál na téma, a tím jsou místa. Znamená to, že patogenní zóny mají vliv na oblíbenost či neoblíbenost místa jako takového? Každé místo vyzařuje jinou energii?
„Ano. Nejsem rodilý Kutnohorák, pocházím z Plzeňska, kde to opravdu funguje jinak. Za mlada jsem se svým strýcem lesníkem a babkama kořenářkama chodíval do lesa na léčivé houby a byliny. V Kutné Hoře je jiná mentalita, potažmo energie. Jako dospělému chlapovi mi začaly vadit neuvěřitelně negativní zóny, které zde jsou, což se týká dolů, do kterých se házeli lidé. Historicky vzato, jednou jsme do města pustili Žižku, jednou Zikmunda, a mezitím se tam naházely spřízněné duše těchto lidí. Vím, že by bylo dobré tato místa energeticky vyčistit, a to na základě keltských ´mouder´ o předávání a doplňování energie na místech, která pro ně byla důležitá.“

Tím se dostáváme i k místu, kterého jsi „duchovní otec“ – ke kutnohorským menhirům. Hledal a vybral jsi kameny a na místě, které bylo donedávna neznámé a opomíjené, vystavěl s pomocí lidí jako je Martin Starý, Pavel Míka a mnoho dalších, kamenný kromlech. Místo, které opravdu přitahuje a stává se stále častěji navštěvované, a to jak pro načerpání nové pozitivní energie, tak pro úžasný výhled na Kutnou Horu, Čáslav a Železné hory. Co tě k tomu vedlo?
„Všichni mají pocit, že jsem blázen, ale ono to, lidičky, fakt funguje všechno trochu jinak. Podstatné je, co a na jakém místě cítíte. Vztyčením kamenů jsme napojili přerušenou pozitivní energetickou linii. Ta vede z Rakouska, kde se nachází pyramida u Zwettlu, přes Melechov u Ledče nad Sázavou, Kutnou Horu, Oškobrh u Poděbrad, Trosky a Kozákov až do Polska. Dotknu se zde opět keltské moudrosti. Keltové měli Matku zemi ´zmáklou´, obdivovali ji a nesmírně si jí vážili. Obracení se k přírodě, kytkám, skalám, tam to je. Je zajímavé, že většina kostelů, kapliček a dalších církevních staveb je na místech, kde se Keltové shromažďovali a konali své obřady.“

Zmínil ses již poněkolikáté o Keltech a jejich kultuře, ke které máš blízko. Keltové používali k lovu a boji luky a šípy. Mířím nyní k tvému umění v lukostřelbě. Musím čtenářům, kteří tě neznají, prozradit, že jsi vítěz Alpského poháru (což bylo mistrovství Evropy) z roku 1998 v lukostřelbě na 3D terč. Jak se to přihodí, že se člověk stane mistrem Evropy v této sportovní disciplíně?
„K lukostřelbě jsem se dostal jako kluk asi v 10-ti letech, kdy ji tatínek (doktor, porodník, který odrodil v roce 1959 první československá čtyřčata – pozn. aut.) pojal jako léčebnou metodu (posilování hrudníku a správné dýchání) na mé astma. Mým vzorem byl tehdy mistr světa v lukostřelbě Čech František Hadaš, od jehož syna jsem si pak v dospělém věku pořídil i luk.
Jezdili jsme s tátou za Bylany k přehradě k pískovcovým skalám, kde jsem zažil neuvěřitelný pocit spojení s přírodou, který se mi po mnoha a mnoha letech vybavil (spojeno v souvislosti s restaurování jedné kuše), kdy jsem vystřelil a při zvuku letícího šípu se dostavil ten samý pocit, který jsem měl v dětství.
Na mistrovství jsem se dostal poté, co mi zavolal můj kamarád Bohouš Peroutka, mistr Evropy ve střelbě kuší, a dal mi nabídku střílet lukem na soutěžích do 3D terčů, což jsou makety zvířat, rozeseté po krajině v měřítku 1:1, a střílí se na vzdálenost okolo 40 metrů. Soutěže probíhaly ve Slovinsku, Chorvatsku, Maďarsku, České republice. Po sečtení výsledků z těchto soutěží se mi podařilo vystřílet v ´dědkovské´ kategorii nad 50 let celkové zlato.
Jedna z nejkrásnějších věcí na lukostřelbě je podle zenbuddhismu to, že vy se vlastně změníte v luk a změníte se v šíp. Když jsem to poprvé četl, říkal jsem si, to je úplně proti smyslům. No, a pak si párkrát (cca 1000x) vystřelíte a zjistíte, že to tak opravdu je. Mám vlastní zkušenost se střílením s kamarádem v naprosté tmě na krabičku od sirek na vzdálenost 30 metrů. Aniž byste cokoliv viděli, jedete nahoru lukem, a on vám najednou zakmitá, tak to zkusíte ještě do strany, kde dojde opět k lehkému kmitu, a když jste ve středu pomyslného křížku, tak tětivu pustíte. A najednou se ozve zvuk, jak šíp proletěl onou krabičkou od sirek. To samé se povedlo i kamarádovi.“

Vidím, že máš opravdu příběhů (pro někoho třeba až neuvěřitelných) na rozdávání. Napadá mě, že by pro podrobné zachycení všech nažitých příběhů Slávka Beneše a pro předání jeho zkušeností a mouder ostatním lidem byla na místě knížka, do které by se snad vše vešlo.
Slávku, poprosím ještě o jedno – vzkaz pro čtenáře našeho měsíčníku Dobrý.info.

„Ztotožňuji se s citátem od Marka Twaina: „Hledáš li pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.“

K tomu není třeba nic dodávat. Děkuji ti, Slávku, za příjemný a smysluplný rozhovor!

Dušan Lapáček
Fotografie archiv Slávka Beneše