Angličan v Kutné Hoře
Připomíná-li někomu název interview naivní politickou agitku z éry normalizace „Tichý Američan v Praze“ (1977), je to podobnost čistě náhodná. Richard Drury není Američan, ale napůl Ir a napůl Angličan, a není vůbec tichý. Naopak, vedoucí kurátor GASK – Galerie Středočeského kraje, sídlící v Jezuitské koleji v Kutné Hoře, je už mnoho let známá a nepřehlédnutelná osobnost české umělecké scény. Se zápalem sobě vlastním dokáže na vernisážích skvělou češtinou hovořit o obsahu, významu a souvislostech výtvarných děl a psát odborná pojednání o nich. Někdy začne psát česky, někdy anglicky podle toho, v které řeči ho napadají první myšlenky…
Jak jste se jako rodilý Angličan dostal k češtině?
„Přes ruštinu. O tom, že chci studovat ruštinu, jsem věděl od svých deseti let. Vedl mě k tomu zájem o špionáž, zakódovaná sdělení, šifry, tajné zprávy. Už nevím, kdy jsem uviděl něco napsané azbukou, ale hned mě napadlo, že to vypadá zajímavě. Tehdy totiž pro nás na Západě byla ruština zakódovaným, tajemným jazykem. To je jediný můj výklad toho, proč jsem ve čtrnácti letech na střední škole začal ruštinu studovat.“
To ale tehdy – začátkem 80. let, kdy byl svět rozdělen -, asi nebylo v Anglii běžné…
„To samozřejmě ne, dostal jsem se však na školu Christ’s Hospital, kde to možné bylo. Šlo o klasický britský internát, založený v roce 1552 Eduardem VI. pro chudé děti. Nosili jsme uniformy v podstatě stejné jako studenti v šestnáctém století. Kdybych měl prostředí školy k něčemu přirovnat, ocitl jsem se v tajuplném světě Harryho Pottera s vnitřními rituály a vlastním jazykem.
Studovali jsme nejen jazyk, ale i ruskou literaturu a umění, a mě to bavilo, protože mně to šlo dobře. Souběžně jsem studoval i dějiny umění jako samostatný obor. Odmalička jsem měl totiž jasnou představu, že v dospělosti budu pracovat někde v galerii.
O studiu češtiny rozhodla náhoda.“
Ještě na střední škole?
„Ne, to už jsem byl na univerzitě v Cambridge, kde jsem pokračoval ve studiu rusistiky. Druhým jazykem, který jsem studoval, byla francouzština. Šlo mi to, ale u ní jsem neměl své srdce. Asi v polovině prvního ročníku jsem si uvědomil, že mám možnost studovat další slovanský jazyk. Pamatuji se, že to bylo někdy v lednu 1987, kráčel jsem po chodbě oddělení slovanských studií a potkal staršího profesora, který, jak jsem záhy zjistil, přednášel češtinu. Jmenoval se Karel Brušák a byl mi tak sympatický, že jsem své rozhodování mezi češtinou, polštinou a srbochorvatštinou hned vyřešil – zvítězila čeština.
Myslel jsem si, že znalost ruštiny bude výhodou, protože jsme chápali principy slovanských jazyků. Ukázalo se však, že to byla výhoda jen zdánlivá. Přestup na češtinu byl poměrně drsný, v podstatě jsem musel přestřihnout pupeční šňůru, která mě do té doby spojovala s ruštinou. Profesor Brušák s námi totiž raději četl, než vysvětloval gramatiku. Víte, jak u něj vypadala první lekce? Četli jsme Máchův máj. Bylo to strašně náročné, byl to šok, ale Karel si to tak přál. Pořád nás v něčem jemně podněcoval.“
Ovládáte několik jazyků. Po kom jste zdědil talent?
„Nevím, co to je talent na jazyky. U jazyka musí být šťastný poměr mezi logikou a důkladností. Rozum s citem, protože jazyk není jen o mechanice, gramatice, je také o lidech. Je podle skutečného života. Musíte mít ucho na lidi. Jakmile máte za sebou první boj se základy gramatiky, začíná druhý boj o vyjadřování podle své přirozenosti, vlastní hloubky. Měli byste být schopni s lidmi komunikovat tak, aby to bylo zcela přirozené. Bez toho bych nemohl své povolání kurátora vůbec vykonávat. Studium faktografie je jedna věc, ale přetlumočit to s citem, aby divák byl schopen vidět do vnitřního světa umělce, vyžaduje jiné přednosti a schopnosti. Já se od rána do večera vyjadřuji v cizí řeči. Na vernisáži mám za úkol přetlumočit lidské zásady a myšlenky. Jazyk pak jde do pozadí. Jazyk je zprostředkovatel myšlenek, ale musíte mít, co sdělit.“
Vaši rodiče vás tedy neovlivnili, pokud jde o studium slovanských jazyků. Hrály geny úlohu ve vztahu k výtvarnému umění?
„Asi ano. Z otcovy anglické strany. Nikdo v jeho rodině se výtvarnému umění nevěnoval profesionálně, ale uchováváme malou keramickou plastiku, abstrahovanou postavu, kterou vytvořila moje babička ve 30. letech. Ženy se v tehdejší době měly věnovat svým věcem, ale moje babička se vyjadřovala k záležitostem daleko přesahujícím tento rámec. Její dílko mě vždy fascinovalo, protože mladí lidé považují starší generace automaticky za konzervativní, a v jejím případě to neplatilo…
Talent po ní zdědil nejspíš i můj otec. Než se začal věnovat své právnické profesi, zabýval se také keramikou. A vztah k výtvarnému umění si uchoval po celý život. Miloval malbu a sbíral obrazy. Nebylo to nic světového, ale měl velmi vytříbený vkus. Kupoval velmi uvážlivě krajinářské malby, které jsou ostatně silnou anglickou uměleckou tradicí. Jedna z mých prvních vzpomínek, kdy mi bylo asi pět nebo šest let, se týká obrazů, které věšel s profesionální péčí – každý z nich měl nad sebou své vlastní osvětlení…“
Kdy jste poprvé navštívil Čechy?
„Na konci prvního semestru v roce 1987. Přijeli jsme do Prahy v rámci Letní školy slovanských studií, jiné studijní možnosti v Československu jsme tehdy neměli. O Praze jsem tehdy nic nevěděl, byla pro mě velkou neznámou. Vzhledem k tomu, že jsem byl do té doby dvakrát v tehdejším Sovětském svazu – v roce 1983 krátce v Moskvě, Kyjevě a Leningradě a v roce 1985 na měsíčním kurzu ruštiny v Leningradě -, představoval jsem si Prahu podobně jako tehdejší sovětská města. Netušil jsem, že Praha je něco zcela jiného, že pro mne bude znamenat neobjevenou krásu. Tehdy byla sice omšelá, ale nebylo to zfalšované a zprofanované město jako dnes. Z kolejí Kajetánka, kde jsme byli ubytovaní, jsme šli Bělohorskou ulicí přes Pohořelec do Nerudovy ulice a odtamtud až na neočekávaný most se sochami… Karlův most. Všude bylo strašně málo turistů, Praha byla prázdným, cizinci neobjeveným městem. Byl to šíleně poetický okamžik, na jaký nikdy nezapomenu. Tehdy jsem si k Praze vytvořil blízký, důvěrný vztah. Nebyl jsem obklopen davem japonských, italských, německých turistů, měl jsem tu všechnu krásu jenom pro sebe.
V následujících dvou letech jsem byl v létě 1988 měsíc na kurzu češtiny v Brně a v létě 1989 v Olomouci, takže ještě před pádem režimu jsem měl možnost Česko poznat trochu více.“
Proč jste se po skončení vysoké školy v roce 1990 rozhodl odcestovat do Československa?
„V té době proběhly ve všech zemích bývalého socialistického bloku revoluce, a já si řekl, že když už jsem studiu ruštiny, češtiny, české literatury a dějin umění věnoval deset let, proč bych se do Česka znovu nevydal. Ale ne bez záměru. Řekl jsem si, že pojedu s tím, co umím. A tak jsem 2. ledna 1991 přijel do Prahy se dvěma kufry. Začínal jsem jako lektor angličtiny v jazykové škole. Tehdy nikdo žádnou kvalifikaci nevyžadoval. Uživil jsem se tím a mohl se porozhlédnout po dalších příležitostech. A zase zapracovala náhoda.
Jedna skupina, kterou jsem učil, nebyla spokojena s úrovní školy, a tak mě oslovili, zda bych je neučil u nich. Všichni pracovali – hádejte, kde? V tehdejší Středočeské galerii. Jedním z mých studentů byl i její tehdejší ředitel Jan Sekera. Poznali jsme se postupem času blíže, a vyšlo to tak, že nejsem jen přes výuku angličtiny, ale mám i jiné schopnosti. A tak mi v březnu 1992 nabídl místo asistenta kurátora. Od září až do konce roku jsem navíc působil jako asistent v redakci časopisu Ateliér, což bylo ‚lví doupě‘, kam chodili všichni, kteří tehdy ve výtvarném umění něco znamenali, ale i ti, co začínali. Než mě lidé od umění poznali blíže, uplatnil jsem se jako překladatel, protože všichni chtěli mít katalog nebo alespoň resumé v angličtině. Tehdy nás bylo strašně málo, kdo jsme uměli anglicky a navíc rozuměli výtvarnému umění. Díky překladům jsem se s výtvarníky setkával, a když jsem se pustil na kurátorskou dráhu, byli vstřícnější.“
V té době jste poznal svou partnerku Kateřinu?
„Ano, seznámili jsme se v únoru 1991. Ona výtvarné umění miluje a sleduje, i když vystudovala jiný obor. Společně se mnou poznávala umělce, které obdivovala už od 80. let, bavilo ji to, a díky tomu má velké pochopení pro mou práci kurátora.“
Kdy jste poprvé navštívil Kutnou Horu?
„S bratrem v roce 1992. První dojem? Krása. To bylo jasné každému. Ale zároveň na mě působil jakýsi duch opuštěnosti, současný život tu byl zalezlý, ve stínech. Přímo monumentálním příkladem byla barokní Jezuitská kolej, kde tehdy ještě sídlila armáda. Cítil jsem, že tato budova nežije takovým životem, jak by měla.
Vnímal jsem ale zvláštní terénní modelaci Kutné Hory, její plastičnost, průhledy – to se mi na ní líbilo od počátku.“
Dnes v Jezuitské koleji, jejíž velkolepá a ve výsledku úžasná rekonstrukce trvala mnoho let, trávíte většinu svého času. Co se vám na ní líbí?
„Víte, doma v Anglii jsme díky otcovu postavení právníka vždy bydleli v pěkných, starých domech. I střední škola působila v takové budově, nemluvě o univerzitě v Cambridge, kde trávíte čas v prostorech, které jsou architektonickým svědectvím o našich dějinách. Bylo mi vždy nejlépe tam, kde jsem měl možnost navazovat na tradice, ale vkládat tam i něco svého, nového. Lidsky i myšlenkově. Prostředí kutnohorské Jezuitské koleje je pro mne příjemné nejen po stránce formální estetiky, ale i tím, že mohu práci předešlých generací aktualizovat svou vlastní prací.“
RICHARD DRURY
Narodil se ve Scarborough v Anglii v roce 1967. V letech 1980 – 1986 vystudoval soukromou internátní školu Christ’s Hospital. V letech 1986 – 1990 Corpus Christi College, Cambridge University (obor bohemistiky u profesora Karla Brušáka a rusistiky s absolutoriem v české literatuře, ruském jazyce a interdisciplinárním uměleckohistorickém a literárním oboru evropské avantgardní kultury 1914 – 1939). Mezi lety 1992 – 2010 pracoval v Českém muzeu výtvarných umění v Praze, kde působil jako kurátor sbírek grafiky, kresby a sochy. Mezi lety 2010 – 2013 přednášel dějiny umění 20. století v Ústavu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni. Je členem Výtvarného odboru Umělecké besedy od roku 2007, od roku 2008 je jeho předsedou. Je autorem řady výstav a odborných uměleckohistorických textů v katalozích a monografiích. Mezi jeho kurátorské projekty patří například „6 + 1 – J. Beránek, V. Bláha, J. Načeradský, V. Novák, I. Ouhel, J. Sopko, P. Kraus“ (Saratoga Springs, USA, 1999), „Psi jsou bez vyznání – současní umělci ze Severního Irska“ (Praha, Tralee, Irsko, 2006) „Věčná pomíjivost“, Umělecká beseda, (Litoměřice, 2009), „Zpěv z temného kouta – Sociální motivy v tvorbě Josefa Čapka 1916-1926“, (Praha, 2012-13), „Stavy mysli / Za obrazem“, nová stálá expozice GASK (Kutná Hora, 2014). Pozn. aut.: Umělecká beseda od roku 1863 sdružuje umělce z oblasti hudební, literární i výtvarné.
Dana Čermáková
Fotografie autorka
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.