MARIE BROŽOVÁ

6.1.2015 Publikováno v Osobnosti regionu

Královna víl, elfů a pastelek

Křehká, éterická bytost s velkýma modrýma očima a krásnými dlouhými vlasy, která obyčejnými pastelkami maluje velké, nádherně sytě barevné, půvabné, něžné a fantaskní obrazy připomínající surrealismus. Za květinami, stromy, keři, trávou a kameny se skrývají skřítkové, elfové, víly a další nehmotné bytosti, jež stráží rovnováhu v přírodě, a tím i v našem světě, který je na přírodě závislý – ačkoliv my si to neradi nepřipouštíme.
To je výtvarnice Marie Brožová.

Kde hledat prameny vašeho výtvarného talentu?
„Vyrůstala jsem v absolutní svobodě jako jediné dítě mezi čtyřmi dospělými lidmi, kteří se mi věnovali s velkou trpělivostí a pomáhali mi realizovat všechny moje sny. Nemusela jsem chodit do školky, a tak pro mě bylo předškolní dětství s dědečkem a babičkou jedno velké dobrodružství. Spoustu času jsme trávili na chatě v Posázaví, stromy, květiny, kameny, to všechno pro mě byli kamarádi. Každý návrat do města jsem oplakala. V naší rodině kreslili všichni, velmi rádi a velmi dobře. Kreslení bylo pro mě odmalička stejně přirozené jako dýchání. Můj tatínek a dědeček byli architekti, můj starší bratr je velmi úspěšný architekt ve Spojených státech. Maminka vystudovala výtvarnou školu a věnovala se polygrafii. Dokázala mi vytvořit pohádkové dětství a dodnes mi pomáhá v našem nakladatelství s korekturami mých knih.“

Vzpomenete si, kdy jste vzala poprvé do ruky pastelku?
„Moje první vzpomínky už jsou s pastelkou v ruce. Nosila jsem si kyblíček pastelek s sebou všude, i na pískoviště. Pamatuju si, jak jsem toužila mít nekonečně dlouhý papír, na který bych stihla nakreslit celý svět, který se míhal za oknem vlaku. Pastelky jsem si nosila i do postele. Pomáhaly mi dávat konkrétní podobu mým snům, a já jsem snila od rána do večera.“

Co vás na pastelkách tak fascinuje, že jste si je vybrala jako prostředek svého uměleckého vyjádření?
„Je to technika ušitá na míru mé fantazie, která je plná drobných detailů (ty štětcem nikdy nenamalujete), a zároveň se s nimi dá pojmout i velká barevná plocha. Navíc si pastelky můžu vzít s sebou třeba i do knihkupectví nebo do ZOO. Díky tomu si můžu místa pro svá kreslení na veřejnosti vybírat bez omezení. Na výtvarné škole jsem měla možnost vyzkoušet si všechny tzv. mistrovské techniky, ale žádná z nich mi tolik nesloužila.“

Můžete nám prozradit, co obnáší vaše vlastní pastelková technika, kterou jste si vytvořila ve 13 letech?
„Na počátku byla náhoda jako vystřižená z alchymistické laboratoře. Úplně nechtěně jsem si do čtvrtky papíru udělala rýhu, která při kreslení zůstala bílá. Napadlo mě, že bych si papír mohla předem připravit, vytvořit do něj strukturu, která se při kreslení zobrazí. Můžu tupým hrotem předem do bílého papíru naťukat třeba hvězdy na nebi nebo vyrýt strukturu vlasů. Při použití této techniky v mnoha vrstvách výsledný obraz vůbec nevypadá jako nakreslený pastelkami.“

Hovoříte o zklamání ze současného stavu výtvarného umění. Můžete nám to blíže vysvětlit?
Co Vám vadí?
„Výtvarné umění se vzdálilo chápání normálního člověka. Většina lidí vám řekne, že umění nerozumí, galeriím se z dálky vyhýbá a má pocit, že si z ní umělci dělají srandu. Moderní umění je pro mě něco jako ‚císařovy nové šaty‘. Vždycky se najde dost lokajů, kteří budou císařovi říkat, jak úžasnou má róbu. Já už asi navždycky zůstanu tím obávaným dítětem, které bude vykřikovat, že je císař nahý. Když se studenti dnes zeptají znalců, co vlastně určuje hodnotu uměleckého díla, na kterém jsou tři svislé čáry, dostane se jim odpovědi, že je to móda. Věřím, že existují i trvalejší hodnoty, než je móda. Krása, harmonie a řemeslná dovednost přece nepřestanou existovat jen proto, že se jim pár na slovo vzatých odborníků vysmívá.“

Vaše obrazy jsou plné fantazie. S jakými tématy jste začínala, jaká jste dosud reflektovala?
„O námětech na svoje obrazy jsem nikdy nemusela přemýšlet. Přicházejí za mnou jako hotový celek, většinou ve snu, kde je má duše zbavena všech omezení a může se toulat mezi světy. Ve svých obrazech stavím mosty mezi světem snů a světem skutečnosti, která by mohla být daleko krásnější a zajímavější, kdyby takových mostů bylo víc. Nechávám se také inspirovat svými zážitky z přírody, kreslím všechno to, co se nedá vyfotit, všechno to, co člověk jenom v posvátném úžasu tuší. Kreslím, co jsem chtěla nakreslit už v dětství, ale ruka na to nestačila.“

Jak dlouho trvá vytvoření jednoho velkoformátového obrazu A0? Kolik jste jich dosud vytvořila?
„Na formátu A0 (cca 120 x 85 cm) je 100 až 150 hodin práce. Používám české pastelky, které jsou – na rozdíl od těch čínských – měkké a stálobarevné. Jejich spotřeba je velká, kolem sta kusů na jeden obraz. Za deset let veřejných kreslení jsem nakreslila sto čtyřicet obrazů. Lidé se podivují nad mou trpělivostí, ale já jim vždycky říkám, že trpělivost nesmí být odvozena od slova trpět. Musí to člověka opravdu hodně bavit, a mě přivádět sny na svět baví ze všeho nejvíc.“

Jaké poselství vkládáte do svých obrazů?
„Při kreslení na veřejnosti vidím, že každému člověku přinesou úplně jinou medicínu. Zdá se, že v sobě mají nějaké univerzální poselství, ze kterého si každý vybere to, co je určené jenom jemu. Někdo zůstane u barev, které mu vnesou radost do života, někdo pronikne k obsahu, který je mnohovrstevný. Já si nekladu vyšší cíl, než aby byl svět díky mé práci aspoň o trochu krásnější a aby mé obrazy lidem připomněly, že v přírodě a přirozenosti je lék na všechny naše bolesti a starosti.“

Váš projekt Obhajoba pastelky slaví 10 let. Podařilo se vám za tu dobu splnit předsevzetí, která jste měla na začátku?
„Podařilo se uskutečnit neuvěřitelné množství práce. Doufám, že se mi povedlo mnoha dětem pomoci objevit, že je tvůrčí činnost daleko větší dobrodružství než pasivní zábava, při které ani nemají důvod zapojit svou fantazii. Spoustu učitelů se podařilo nadchnout pro techniku pastelek, a stále více dospělých objevuje dětskou radost z tvorby.
Už šestým rokem mám svou vlastní galerii jen pár kroků od pražského Orloje a jsem moc ráda, že můžu turistům vysvětlit, že matrjošky nejsou náš národní suvenýr, a že toho můžeme světu nabídnout daleko víc. Má práce v zahraničí dostala mnohá ocenění. Na uznání českých znalců umění, kteří i na smrtelné posteli budou mít jasno v tom, že jsou pastelky nevýtvarná technika, opravdu nečekám. Jsem hrdá na to, že ke své práci nepotřebuji žádné granty z kapes daňových poplatníků. Celý projekt žije opravdu jen z toho, že se má tvorba lidem líbí natolik, aby si aspoň nějakou maličkost chtěli odnést domů.“

Jaký je váš vztah ke Kutné Hoře? Co se Vám na stříbrném městě líbí?
„Učarovalo mi na první pohled, když se zde konal v roce 1996 svátek keltské hudby Beltine. V té době jsem se seznámila se svým manželem a v roce 2000 jsme ve Vlašském dvoře měli svatbu. Se svým kreslením jsem navštívila Kutnou Horu sedmkrát a tři roky jsme tu dokonce žili. Na Kutné Hoře mám ráda právě to, co místní podnikatelé těžce nesou. Líbí se mi, jak odolává změnám, jak neochotně se mění v lunapark pro turisty. Město vnímám jako vstupní bránu do dolních i horních světů, a jakmile mám možnost, toulám se v tajemných zákoutích kolem říčky Bylanky a Vrchlice a pořád nacházím inspiraci.“

Co pro vás znamenají Vánoce? Jak u vás vypadají? Dodržujete staré tradice?
„Vánoce jsou pro mě časem zastavení, zklidnění po hektickém tempu roku. Pokaždé se v sobě snažím oživit svoje dětské já, vykřesat jiskřičku vnímání zázraků a tajemna, které se kdysi zdály být na dosah ruky. Vánoce slavíme sami na chatě, u kamen, obklopeni kočkami, cukrovím a bramborovým salátem, konečně v tichu se všemi knihami, které jsme neměli čas si přečíst, se všemi sny, které můžeme dosnít až do konce, aniž by nás budil budík.“

Jak vnímáte postavení ženy v dnešní společnosti? Vy jste zosobněním ženství, zachováváte si ho, spousta žen však chce dělat kariéru a své ženství tak ztrácí… Hovoří se i o tom, že nové tisíciletí a století bude stoletím a tisíciletím ženy. Co si o tom myslíte? Kam směřuje naše civilizace?
„Tématu svízelného uplatnění ženské tvořivosti jsem zasvětlila svou nejnovější knihu ‚Zakleté víly, cesty žen za osvobozením tvůrčí podstaty‘. Žena je jistě víc než jen Adamovo žebro, má svoje vlastní sny, ale nemusí při jejich realizaci nutně popřít svoje ženství. Jsou ženy domácí a ženy divoké. Cest je nekonečné množství, každý má právo na svou vlastní. Žijeme v doposud největší době svobody, která kdy v historii byla. Ale svoboda dá práci a po 25 letech je krásně vidět, že mnozí z nás netouží ani tak po svobodě, jako spíš po hodném pánovi. Uskutečnit svůj potenciál stojí velké úsilí bez ohledu na to, jestli jsme se narodili jako muž nebo žena.
Jestli má naše civilizace vůbec nějakou budoucnost, bude záležet na tom, jestli si dokážeme znovu začít vážit přírody a jejích zdrojů, na kterých jsme závislí, nebo jestli se necháme ukolébat veřejným míněním a necháme za sebe rozhodovat své politiky. Často jde o velice konkrétní rozhodnutí, třeba jestli je pro budoucnost důležitější vysokorychlostní trať nebo zdroje pitné vody. Velký problém vidím v tom, že jsme unavení, nemáme sílu vyhledat si všechny dostupné informace a neumíme uplatňovat svoje práva. Vzdáváme se bez boje. Sama za sebe vím, že vzdorovat systému není vůbec jednoduché. Pokud se nám něco nelíbí a chceme to změnit, nikdo jiný to za nás neudělá.“

Dana Čermáková
Fotografie Dagmar Pilcová a Dušan Lapáček

Marie Brožová

Narodila se 11. května 1975 v Praze, v čase rozkvetlých kaštanů, ve znamení Býka a v hodině novu. Své radostné a dobrodružné dětství prožila částečně na starém Žižkově a částečně v divoké krajině Posázaví. Díky svým nejbližším se naučila nacházet krásu na každém kroku, v oprýskaných zdech města i v nekonečné rozmanitosti přírody, a na každém kroku ji provázely pastelky, kterými se snažila krásu světa zachytit, brala si je s sebou do vlaku i na hřiště a kreslila dříve, než začala mluvit. Tehdy také objevila vchod do krajiny fantazie, kam si smí dodnes chodit pro nápady.
Od třinácti let si vyvinula svou vlastní pastelkovou techniku šitou na míru její fantazie, která jí dodnes slouží jako nejlepší výrazový prostředek. Po maturitě na gymnáziu začala studovat knižní grafiku na výtvarné škole Václava Hollara, kterou ale opustila, protože nenašla, co hledala. Od roku 1998 začala mít první samostatné výstavy. V té době se na své obrazy začala podepisovat zkratkou svého jména MAB podle mytologické královny elfů, která měla za úkol posílat lidem sny.
V roce 1998 se Marie s manželem, hudebním pedagogem Martinem Brožem, který později převzal funkci jejího manažera, odstěhovala do malé chaloupky v Posázaví, obklopené hlubokými lesy. Bylo to místo, kde Marie prožila nejkrásnější chvíle svého dětství, a při tomto návratu dokázala znovu objevit původní zdroj radosti z tvorby a zapomenout na zklamání ze současného stavu výtvarného umění. V souladu s přírodou, se smečkou koček a bez vymožeností moderní doby zde prožili šest poustevnických let, během kterých měli dost času a klidu zjistit, co chtějí od osudu a co osud vyžaduje od nich. V té době vznikly první obrazy, které Marie vystavuje dodnes.
V roce 2004 Marie zahájila projekt Obhajoba pastelky jako výtvarného média a prostřednictvím veřejných kreslení velkoformátových obrazů v Česku i zahraničí dokázala, že pastelky nejsou jen hračka pro děti, naopak, v ničem si nezadají s uznávanými výtvarnými technikami. Tento komunikativní projekt si získal srdce mnoha návštěvníků z laické i odborné veřejnosti a pozornost médií. Za svou práci získala několik mezinárodních ocenění, například cenu World Prize of Culture od Světové unie kultury (2010), European Prize od European Union of Arts (2009) nebo 1. místo na L‘ art au Soleil na mezinárodním sympoziu výtvarníků z celé Evropy (2008).
Založila s manželem autorské nakladatelství Obhajoba pastelky s.r.o., aby mohla vydávat krásné a bohatě ilustrované knihy pro dospělé i pro děti podle svých představ. Její manžel Martin Brož se podílí na grafické podobě všech publikací.
V roce 2009 otevřela jako jediná z českých malířů autorskou Galerii Pastelka v samém centru Prahy, jen pár kroků od Staroměstského orloje.
Kromě veřejných kreslení tráví většinu času v ateliéru (ve který proměnila svou chaloupku v Posázaví), kde pracuje na knihách, které ilustruje a většinou i sama píše.