Cesty do hlubin lidské duše
Snad jen ti dříve narození si vzpomenou na slogan, který kdysi uváděl v jednom z tehdejších časopisů sloupek, věnovaný problémům mladé generace při avazování či udržování partnerských vztahů, ale i třeba individuálním problémům s mezilidskými vztahy, ať již ve škole či na pracovišti „Máš-li smutek na duši, svěř se tetě Miluši“.
Název onoho časopisu si dnes již nevybavím. S humorem sobě vlastním zase radil mladým lidem Miloslav Šimek. Jeho sloupek s titulkem Pedagog ve výslužbě se pravidelně objevoval v měsíčníku Mladý svět. Pokud mne paměť neklame, bývala zde i stránka Sally vám radí, tematicky rovněž věnovaná problémům mladé generace, tentokrát však v rádoby fundované formě. Kdo měla být ona „teta Miluše“, dnes nikdo neví, Miloslav Šimek i Mladý svět jsou mimo dnešní realitu, a ona Sally také možná radí kdesi v neznámu. Témata problematiky partnerských vztahů či vztahů mezilidských v realitě každodenního života jsou však v současné době stále více aktuální. V následujících řádcích nechceme hledat jejich příčiny, ale nabídneme vám setkání se vzdělaným a zkušeným profesionálem v oboru poradenství i léčby jakýchsi stínů na duši kteréhokoliv z nás. Na moje otázky poněkud zmateného klienta bude dávat odpovědi ředitelka Centra krizové intervence, o.s. Povídej Eva Bicanová. Řadu let jsme kolegové v kutnohorském ochotnickém divadelním spolku, takže povídání probíhalo v příjemně neformálním duchu.
Na úvod mi dovol otázku poněkud zmateného laika: psycholog, psychiatr, psychoterapeut. Jaký je v tom rozdíl?
Pokusím se odpovědět, jak nejlépe umím. Psycholog je člověk, který se věnuje psychologii jako psychoterapeut, klinický psycholog nebo vědecký pracovník oboru psychologie, pracuje psychologickými prostředky – rozhovor, pozorování, testové a dotazníkové metody apod. Zajímá se o osobnost a vše, co s ní souvisí. To je oficiální a vlastně neúplná definice. Mně se ale líbí tahle: Psycholog je citlivým průvodcem vnitřním světem klienta. Svůj obor studuje na filozofické fakultě, není lékař. Psychiatr je lékař, který se specializuje na duševní zdraví, respektive psychopatologii. Určitý psychoterapeutický směr či školu mohou dále studovat jak psychologové, tak psychiatři, a získat specializaci psychoterapeuta. Jako má psycholog své psychologické metody, tak psychiatr má možnost podpořit léčbu medikamenty. Zjednodušeně – psycholog se více zabývá „normalitou|“ a podporou vnitřního potenciálu pacienta a psychiatr se více zabývá abnormalitou, symptomy psychického trápení a medikamentózní léčbou. Mimochodem – víš, že nejčastěji předepisované léky na celém světě jsou antidepresiva?
Dík za informaci. Teď momentálně sice nevím, kterou z těch tří definovaných profesí bych potřeboval, ale vím další otázku: jak ses ke své profesi psychoterapeutky dostala?
Po maturitě na gymnáziu jsem vystudovala nástavbu v oboru sociálně – právním, tedy něco jako dnešní VOŠ. Po tehdy marně hledaném uplatnění v alespoň blízkém oboru v Kutné Hoře jsem krátkodobě působila jako fakturantka v kolínském lihovaru. Nebyla to zrovna moje parketa. Zní to dneska možná úsměvně, ale bylo mi decentně vytýkáno, že pracuji sice dobře, ale příliš rychle. Já jsem si totiž ve volných chvílích četla. Ta moje všudypřítomná kniha byl problém. Myslím, že jsem čtením zaháněla smutek, a nedivím se, že to v práci vadilo.
I když jsem tam poznala moc fajn lidí, upřímně řečeno, mně spíš než fakturace provozu lihovaru zajímala úplně jiná oblast denního života. A tak, když se naskytla možnost nastoupit jako sociální pracovnice do tehdejšího Okresního ústavu sociálních služeb v Kutné Hoře, nebylo o čem uvažovat. Do působnosti ústavu tehdy patřila také manželská a předmanželská poradna, jejíž sídlo bylo v Jakubské ulici. Souhrou náhod se právě zde uvolnilo pracovní místo a já jsem velmi ráda přijala nabídku zde pracovat. A tady, tak trochu paradoxně, mě začala přitahovat psychologie, kterou jsem při nástavbovém studiu skoro nenáviděla. Tehdy to bylo jednoznačně způsobeno osobností pedagoga, ale to teď již není důležité. Začala mě zajímat nejen psychologie, ale také psychoanalýza, což je vlastně jakási cesta do hlubin lidské duše.
Okamžik! Psychoanalýza? Pokud vím, ta přece v období před rokem 1989 byla u nás téměř nežádoucí kapitalistická „pavěda“?
Máš pravdu. Psychoanalýza, prezentovaná světově uznávanou osobností Sigmunda Freuda, byla u nás téměř na indexu. O moderních psychoanalytických směrech se mimo úzký okruh psychoanalytiků vědělo velmi málo, výcviky probíhaly v utajení. Nebylo jednoduché sehnat dobré odborné zdroje. Ale pro mě to bylo velké a zajímavé dobrodružství. Naštěstí přišel rok 1989 a mně se podařilo vstoupit na půdu pražské Univerzity Karlovy k dálkovému studiu. Souběžně s tím jsem procházela psychoterapeutickým výcvikem, což je odborné vzdělávání, důležité pro psychoterapeutickou praxi, jehož součástí je sebezkušenost – poznání sebe. V tehdejších manželských a předmanželských poradnách pracovalo mnoho zajímavých osobností, od kterých jsem se mohla učit. Po roce 1989 k nám také přijížděla řada odborníků ze zahraničí, na fakultu se vraceli přednášet profesoři, kteří byli za minulého režimu „odejiti“. Byla jsem nadšena charizmatickými přednáškami profesora Grofa i dalších odborníků, ale můj největší zájem byl o psychoanalytické myšlení. Skupinka velmi šikovných terapeutů kolem pražské poradny vystavěla výcvik v párové psychoanalytické psychoterapii, který jsem absolvovala. Dnes mám tu čest v Institutu párové psychoanalytické psychoterapie přednášet a pracovat jako supervizor. Moje první zkušenosti v poradně, ještě
v roli sociální pracovnice, byly s nezletilými snoubenci, kteří do manželství vstupovali před dovršením osmnácti let. A tehdy takovýchto dvojic nebylo málo. Musely absolvovat jakousi povinnou přípravu na manželství. Dnes už si to nedovedeme představit. Ale byla to zajímavá zkušenost. Doktor Rieger, od kterého jsem se učila poradenství, zpracoval celý kurz pro tyto mladé lidi a byl spoluautorem cyklu příběhů, vysílaných tehdejší Československou televizí.
Aniž bych se chtěl dotknout dogmatu uzavírání církevních sňatků, připomíná mi to tak trochu katechismus, tedy rozhovory církevního hodnostáře se snoubenci před uzavřením svátosti manželského svazku na principu nerozlučitelnosti.
Souhlasím, i když to byl jiný katechismus. Myslím, že určitá podpora a edukace byla pro tyto velmi mladé a nezkušené lidi docela důležitá. Každý partnerský a rodinný vztah je poměrně komplikovaný tím, že v něm jsou rozdílní jedinci. Říkám to s úsměvem, ale je fakt, že nás naše rozdílnost přitahuje i odpuzuje a vztahy procházejí nejrůznějšími situacemi i krizemi. V životě určitě není cílem se krizím vyhnout, ale překonat je.
To nás posiluje.
Pojďme do reality tvého profesního dne: když se ve své psychoterapeutické praxi setkáš s dvojicí, jejíž vzájemný vztah se jaksi rozpadá, kde najdeš klíč k jeho oživení či obnovení?
Já nejsem ten, kdo by mohl oživit, nebo obnovit vztah dvou lidí. Ale často za mnou přicházejí velmi nešťastní lidé, kteří se snaží najít cestu, jak si porozumět, a čím víc se o to snaží, tím víc jsou zklamaní. Nefunguje mezi nimi to, co dříve fungovalo, nepomáhá, co dříve pomáhalo. Já jim pak pomáhám objasnit jejich vztah, aby mohli porozumět sobě, svému prožívání i prožívání svého partnera, aby mohli vidět smysluplnost ve zdánlivě nesmyslném jednání, hádkách, výčitkách apod. Když lépe porozumí svému vztahu a vyloučí z něho nevědomé odehrávání osobních problémů, mohou se lépe rozhodovat, jestli a jak svůj vztah oživí. Nebo se také mohou rozhodnout
a vztah opustit. Je to jejich vztah.
Dobrá, dovol mi teď otázku tak trochu osobní: jak se psychoterapeut brání, aby leckdy dramatické konflikty, které prožívá se svými klienty, ať již při krizových intervencích nebo psychoterapii, jej až příliš neovlivnily či spíše zahltily? Lidová moudrost praví, že „zubař sám sobě zub nevytrhne“. Jak sám sobě pomůže psychoterapeut, obtížený problémy svých klientů?
Já ti odpovím možná trochu složitě: psycholog se sice musí „nakazit“ problémy, či chceš-li určitou nemocí svého klienta, ale nesmí touto nemocí sám onemocnět. Prostřednictvím výcviků a supervizí se terapeut učí být v problému svého klienta a zároveň být nad ním, aby mohl být užitečný. Je to velké téma odborníků v pomáhajících profesích. A ještě k tomu slovu „supervize“. Je to důležitá odborná podpora od zkušeného kolegy či kolegů, s nimiž vedu rozhovor o terapeutické situaci vztahu, a oni vidí víc než já, která jsem součástí vztahu s klientem a spoluvytvářím realitu terapie. Je to také prostor pro zpracování mých případných nejistot a emocí. Vedle toho je také důležité, aby měl člověk svůj osobní život, rodinu, přátele a aby dokázal relaxovat při činnosti, která ho baví.
Co to v tvém případě obnáší?
Pokud mi čas dovolí, tak třeba cestování, sport, dobrá knížka a nerada bych opomenula amatérské divadlo v kutnohorském Ochotnickém spolku Tyl. Tam zapomeneš na všechny problémy, můžeš opustit životní roli svého “já“ a vstoupit do role úplně jiného člověka. Je to jakási duševní lázeň.
I když i tady někdy není o infarktové situace nouze, například v předpremiérovém čase. Ostatně, to znáš z vlastní zkušenosti, ne?
Jistě. Ale to by bylo úplně jiné povídání. A když jsem použil toto slovo, snad mi odpustíš, že jsme se nedostali k tématu tvé činnosti v občanském sdružení Povídej, které si za uplynulá léta svého působení mezi všemi generačními i sociálními skupinami obyvatel získalo velmi dobrou pověst. Snad někdy si na toto téma popovídáme. Teď mi dovol, abych ti poděkoval za čas, který jsi věnovala našemu setkání, a popřál ti hodně energie do práce, která je v současné dosti složité atmosféře naší společnosti velmi potřebná a záslužná. Děkuji.
Miroslav Štrobl
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.