Není to sice stolová hora jako v Blízkých setkáních třetího druhu, vrch Sukov nad Kutnou Horou ovšem skrývá podobné překvapení. Jdete vzhůru lesem po úzké a neudržované asfaltce, míjíte omšelý akvadukt, polorozpadlé betonové skruže podél cesty, a pak vyjdete z lesa, vystoupáte kousek výš po úzké pěšince – a spatříte něco, co jste nečekali. Obrovské betonové monstrum, jakási gigantická vana. Proboha, co to je? Až člověka zamrazí. Ovládne vás stísněný pocit, že je to snad z jiného světa. Kdo tu a proč, na kopci uprostřed lesů, mohl postavit něco tak neskutečného? Snad pro přistání mimozemšťanů…
Odpověď je poněkud banálnější než dojem z tohoto zážitku. Při jejím hledání se musíme vrátit do časů bývalého režimu. Vysvětlení je docela prozaické. Šlo o nádrž, která zavlažovala rozsáhlé velkosady ovoce – jablek a broskví a jahod a černého rybízu -, táhnoucí se po svazích od ní dolů až k Vrchlici a na Karlov. Postavena byla v polovině 80. let minulého století
v rámci plánu na soběstačnost socialistické republiky v zásobování ovocem. Druhá, o něco větší nádrž, byla postavena za stejným účelem také v obci Malá Vysoká. Ta zásobovala vodou sady táhnoucí se od vrchu Kuklíku na Červené Pečky, Dolany a okolí Vysoké. Ty kvetly odjakživa třešňovými květy, protože jejich pěstování tu má dlouholetou tradici.
Slunce hodně, vláhy málo aneb inspirace odjinud
Středověcí plánovači vytěžili Kutnou Horu zespodu. Novodobí socialističtí plánovači se rozhodli vytěžit její půdní potenciál. Jak na to vůbec přišli? Na to jsme se zeptali pana Karla Vlčka, který se tehdy jako pracovník investorské organizace ministerstva zemědělství – Státní meliorační správy – podílel na přípravě této investice a při její realizaci pak prováděl na stavbě stavební dozor investora.
“Myšlenka na vybudování velkoplošných sadů (tak se jim tehdy říkalo) se zrodila v koncepčním plánu rozvoje ovocnářství Středočeského kraje. Nápad realizovat tak gigantický projekt měl v tehdejších politických a ekonomických poměrech zřejmě své opodstatnění. Závlaha sadů a jejich ekonomický efekt nebyl jen výmyslem socialistických plánovačů. Ti se naopak inspirovali ve státech jako USA, Izrael, Chile a jinde, kde se pěstuje ovoce pod závlahami na obrovských výměrách a vyváží do celého světa. Hovořilo se o tom, že bodová závlaha, při níž odkapává voda ke kořenům každého stromu – říká se jí také kapková závlaha -, která byla u nás použita poprvé právě v Kutné Hoře, byla okopírována v Izraeli. Jezdili se na ni do Kutné Hory dívat ovocnáři z celé republiky.
Jedním z důvodů, proč bylo pro velkoplošnou výrobu ovoce zvoleno právě Kolínsko a Kutnohorsko, byl ten, že v této oblasti se počet slunečních dnů v roce i úrodnost půdy blíží jižní Moravě, na svazích Železných hor byl dokonce počet slunečních dnů a průměrná roční teplota téměř stejná jako na jižní Moravě. K ideálním podmínkám chyběl jen dostatek vody. Jde totiž o území s menším ročním úhrnem dešťových srážek (Kutná Hora 578 mm, Čáslav 573 mm), jejichž množství je ještě během vegetačního období nerovnoměrně rozloženo. Tím dochází často ke vzniku tzv. přísušků, kterých bývá nejvíce právě v období nárůstu plodů. V této době ovocné stromy potřebují nejvíce půdní vláhy.
V okresech Kutná Hora a Kolín byl realizací výsadby sadů pověřen pracovník Výzkumného ústavu ovocnářského v Holovousích ing. Staněk. Byl nadirigován do Kutné Hory, stal se zaměstnancem Agropodniku, dostal hned byt a začal uskutečňovat výsadbu sadů. Na základě půdních rozborů a stanovištních poměrů určoval druhy, odrůdy a množství vysázených stromů na té které lokalitě z hlediska úrodnosti půdy, sklonu území, výskytu mrazových kotlin a zajišťoval dodávky tisíců mladých stromků pro výsadbu. S výsadbou se začalo ihned. Nedostatek vody měl být kompenzován výstavbou závlah. Vzhledem k nutnosti řešit v členitém území řadu technických problémů, zejména najít vhodný, dostatečný a ekonomicky přijatelný zdroj vody a způsob provádění závlahy, zajistit projektanta, který by všechno nakreslil, spočítal a ekonomicky vyhodnotil, a dodavatele stavebních prací, se stavba závlah dostala do skluzu.
Nakonec to dopadlo tak, že výsadba sadů byla v poměrně velkém časovém předstihu před stavbou závlah, na některých lokalitách již stromy dokonce plodily. První sklizně ukázaly, že bude nutno řešit nejen dodávku vody, ale také ochranu vysázených sadů před pozdními mrazy, které na Kutnohorsku přicházejí právě v době květu především broskvoní a červeného rybízu. Ty pak jsou příčinou omrznutí květů, čímž se podstatně snižuje velikost úrody ovoce. Protimrazová ochrana spočívá v tom, že v noci, kdy se očekává mráz, se rozkvetlé stromy zavlaží postřikem, voda na květech zmrzne a vzniklý led chrání květy před omrznutím. Dopoledne pak led roztaje a květ zůstává nepoškozený. To se opakuje po celou dobu trvání pozdních mrazů.
Pomohlo Labe
Jelikož říčka Vrchlice jako zdroj vody pro závlahy neměla dostatečný průtok vody, jediným řešením bylo vodu zajistit z blízkého Labe. U Starého Kolína se voda čerpala do nádrže v Libenicích a z ní v noci – v době, kdy dochází k přebytku elektrické energie v rozvodné síti – ohromnými čerpadly, které tehdy ‚na míru‘ vyrobila Sigma Olomouc, do zásobních nádrží na Sukově a na Malé Vysoké.
Velikost nádrží musela být taková, aby obsahem vody pokryla množství, potřebné k celodennímu zavlažování sadů jak kolem Kutné Hory, tak i Červených Peček. Podobně se postupovalo také na závlahové lokalitě kolem Bílého Podolí, kde byla obdobná nádrž umístěna na hřebenu Železných hor a voda z Labe se do ní čerpala u obce Chvaletice. Z nádrží voda ve dne vytékala samospádem (gravitačně), tedy bez nákladů na energii, po celé zavlažované ploše. Celková plocha zavlažovaných sadů na Kutnohorsku včetně Bílého Podolí činila asi 2 000 ha, z toho v Kutné Hoře asi 600 ha.
Návratnost jistá, ale nevratná
Celá rozsáhlá investice se dělila z hlediska financování na dvě části. Závlahovou kostru financoval stát prostřednictvím investorské organizace ministerstva zemědělství. Jednalo se o čerpací stanice na Labi ve Starém Kolíně a v Libenicích, o obě závlahové nádrže, přivaděče vody do nádrží, hlavní podzemní trubní rozvody v sadech a také provozní středisko závlah sídlící v Kutné Hoře vlevo od silnice směřující na Kaňk (dnes sklad PET lahví). Postřik sadů velkými bubnovými zavlažovači, které měly dosah 100 x 45 m a samy se po rozvinutí traktorem navíjely zpět na buben, nebo bodová závlaha až ke kořenům každého stromu, byly investicí Státního statku Čáslav a JZD Bílé Podolí.
Součástí celého projektu velkosadů byly finančně velmi nákladné klimatizované velkosklady ovoce v Kutné Hoře na Karlově a u Českého Brodu. Provozoval je Agropodnik Kutná Hora, stát pouze přispíval subvencí.
I v plánovaném socialistickém hospodářství se musela prokazovat rentabilita takového záměru. U závlah spočívala ve zvýšeném množství sklizeného ovoce. Má-li strom plynulý
a dostatečný přísun vody i v době vláhového deficitu, naroste více plodů do výběrové jakosti, které se pak prodávají za výrazně vyšší cenu. Klimatizovaný sklad umožňuje uchování ovoce ve vysoké kvalitě až do příští sklizně. Pokud se vyprázdní dříve, nebo je menší úroda ovoce, je možné ho využívat ke skladování potravin. V Kutné Hoře to byla například čokoláda a vánoční kolekce. Černý rybíz navíc představoval významný vývozní artikl do západní Evropy, za který se platilo v dolarech nebo německých markách.
Ekonomicky velmi přínosná byla také asi 30 hektarů velká jahodová plantáž v lokalitě U sedmi zlodějů, kam mimochodem chodila spousta Kutnohořanů za výhodných podmínek na samosběr jahod.
Jako v jiných odvětvích národního hospodářství, došlo po sametové revoluci i k likvidaci Státního statku Čáslav, rozpadlo se JZD Červené Pečky a stát přestal financovat provozní náklady, spojené s dodávkou vody do nádrží, a tím i sadů. Celý majetek státu na závlahách získali v privatizaci dva soukromí zájemci, velkosklady ovoce získal nástupce Agropodniku Unicom a majetek statku a JZD v restitucích původní vlastníci pozemků. Ti založili na kutnohorské části závlah družstvo vlastníků Vitamina.
V nových a výrazně změněných ekonomických podmínkách přestali mít o provoz závlah zájem, a od té doby se žádná z nádrží již vodou nenaplnila.
Sady na mnoha lokalitách již překročily hranici své životnosti, postupně jsou likvidovány, jejich výměra se výrazně zmenšila. Část plochy leží ladem, na části vznikly vinice, velké pozemky na Sukově jsou vyčleněny pro výstavbu rodinných domů. Zbytky závlahových zařízení na pozemcích se likvidují a prodávají zájemcům, nebo šly do šrotu. Doba se prostě změnila.“
Mýty a fakta kolem kutnohorských závlah
Existenci obrovského chátrajícího betonového monstra na Sukově, které je jako vystřižené ze seriálu Akta-X, provázejí leckdy těžko uvěřitelné zvěsti. Například, že voda v Labi, která zalévala ovocné sady, byla tak znečištěná chemikáliemi, ba dokonce radioaktivní, že se na březích vyskytovaly zmutované žáby se šesti nohama. Byl to prý takový průšvih, že soudruzi celý projekt ukončili. Jak to bylo doopravdy? Je pravda, že chemička v Pardubicích tehdy neměla čističku odpadních vod. Pamětníci pamatují různě barevnou, červenou a žlutou vodu zpěněnou pod kolínským jezem. Odpadní vody se však držely na hladině řeky. A voda pro závlahy se čerpala ze dna Labe.
Karel Vlček k tomu doplňuje:
„V průběhu provozu závlah byly vzneseny dotazy ekologických organizací na kvalitu používané vody z Labe a také obavy, zda podloží pod částí zavlažovaných pozemků na Karlově neobsahuje zvýšené množství arzenu. Závady v kvalitě vody se neprokázaly. Kvalita vody byla přísně stanovena v ČSN (státní norma pro kvalitu vody pro závlahu pozemků). Vzorky byly pravidelně odebírány z Labe, průběžně analyzovány a výsledky předkládány hygienické službě.
Na Karlově, v blízkosti starých výsypek škváry ze středověkého dolování, byly opakovaně odebírány a analyzovány vzorky jak zeminy z podorniční vrstvy půdy, tak i z plodů černého rybízu. V zemině bylo sice zvýšené množství arzenu zjištěno, ale v plodech rybízu nikdy. To potvrdili i zahraniční odběratelé, kteří si prováděli analýzu plodů sami ve svých laboratořích, jinak by prodej do ciziny nebyl možný.“
Závlaha pozemků Kutná Hora – – Sedlec – Karlov
Stavba byla zahájena v dubnu 1983
a dokončena v říjnu 1986. Prováděly ji Zemědělské stavby Praha, Agropodnik Kutná Hora a Sigma Olomouc, projektantem byl Agroprojekt Praha, investorem Státní meliorační správa, provozovatelem závlah a sadového hospodářství, který si pak objednával provoz závlah u Agropodniku jako službu, bylo ovocnářské středisko Státního statku Čáslav v Kutné Hoře, tehdy ho řídil dnes už zesnulý Miroslav Varhaník. Na Železných horách to bylo JZD Bílé Podolí.
Do provozu byl celý gigantický projekt uveden v roce 1988 a provozován byl do roku 1991.
Dana Čermáková
Fotografie A. Vodička, D. Lapáček
Tímto děkuji za pomoc při přípravě článku panu Karlu Vlčkovi, Ing. Karlu Mackovi a pracovnicím Státního okresního archivu v Kutné Hoře
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.