MARTIN ŠPAČEK

12.5.2015 Publikováno v Osobnosti regionu

Na ostří křídla

211. taktická letka generálmajora Františka Chábery na letecké základně v Čáslavi čítá 14 nadzvukových letounů JAS-39 Gripen. Má ve svém znaku tygra, takže se dá s lehkou nadsázkou říci, že všichni její piloti jsou tygři. Nadporučík Martin Špaček jako jediný z nich má zkoušky na akrobatická vystoupení s gripenem na veřejnosti. V nejbližší době ho můžeme vidět 23. května při letecké show v rámci Dne otevřených dveří na základně v Chotusicích. 

Jak dlouho s gripenem jako display pilot předvádíte akrobatické sestavy?
„Tři roky. Jako pilot na letce létám na gripenech pět let.“

Co prakticky znamená akrobacie na nadzvukovém letounu?
„Létáme v mezních výškách do 100 m nad zemí, v rychlostech od 180 km/hod. až k 1100 km/hod. a v přetížení od -3G do 9G.“
Laicky řečeno, strašně nízko a buď tak pomalu, že se pilot ocitá téměř ve stavu blížícím se pádové rychlosti, anebo tak rychle, že kdyby neměl ochrannou kombinézu, mohl by při obratech kvůli přetížení omdlít.

Jak probíhá nacvičování?
„Nejprve je začátkem března stanoven plán nácviku, který se předkládá certifikační komisi. Akrobacie je běžnou součástí našeho výcviku na základně, absolvují ji všichni piloti, to bych chtěl zdůraznit. Akrobacie na veřejnosti je ale jiná – létáme blízko země, předvádíme jiné prvky. Jde o extrémní létání v malých výškách. Musíme být zcela přesní, protože na rozdíl od akrobacie ve vyšších výškách, kde máme zálohu pro případ nějaké chyby, tady žádnou nemáme. Létáme na plný plyn, intenzivní nácvik může trvat maximálně 10 minut kvůli nadměrné hlukové zátěži. Nacvičuji nad letištěm, mohu se dostat až na hranici města či obce, ale dál ne. Musíme se řídit mezinárodními předpisy, ty jsou nesmlouvavé. Nácviky probíhají čtyřikrát do měsíce během března, dubna a května, počítají se do nich i veřejná vystoupení. Display lety provádíme po dohovoru se zastupiteli okolních měst a obcí od úterý do čtvrtka v časech mezi 14.00 – 17.00. Mezi jednotlivými nácviky se snažíme dodržet hodinové intervaly. Mimo tyto hodiny létáme pouze výjimečně v případě nestandardních situací.
Ze začátku si během několika letů postupně snižuji minimální výšku manévrů nad zemí a nacvičuji sestavu. Sestava může trvat jen 10, maximálně 12 minut, pokud zopakuji nějaké prvky. Musím mít připraveny dvě sestavy – pro lepší a horší počasí neboli nízkou a vysokou variantu. Kterou použiji v dané konkrétní situaci, závisí na spodní hranici oblačnosti. Pokud je oblačnost nízko, předvedu nízkou variantu, pokud není, mohu létat ve větší výšce podle vysoké varianty.
Při nácviku mi pomáhá zkušený kolega, který stojí na letišti, aby mě viděl, a je se mnou spojen vysílačkou, aby mohl pomoci radou, případně zastavil nácvik. Věž zajišťuje, aby během mého nácviku do vzdušného prostoru nikdo nevletěl.
Sestavu pak předvedu certifikační komisi, která je složena z komisařů z Odboru vojenského letectví ministerstva obrany. Jedině s certifikátem, který je udělován na jeden rok, se mohu zúčastnit domácích i zahraničních vystoupení na veřejnosti.
Certifikaci musím mít před začátkem sezony, tedy před první veřejnou leteckou show, která se u nás koná koncem dubna v Plasích u Plzně.“

Kterých akcí se jako display pilot na JAS-39 Gripen zúčastňujete?
„U nás jsou to Avatická pouť v červnu v Parubicích, dále CIAF neboli Czech International Air Fest v Hradci Králové začátkem září a Dny NATO a Vzdušných sil AČR koncem září na ostravském letišti v Mošnově. V zahraničí to jsou letecké dny v Anglii, Holandsku, Německu, Polsku, Maďarsku nebo Rakousku.“

Jak vás napadlo stát se pilotem, notabene vojenským? Měl jste příklad v rodině?
„Ano, můj děda z matčiny strany sloužil po druhé světové válce v armádě na letištích – v Pardubicích, Hradci Králové, ve slovenských Malackách. Vyprávěl mi o našich letcích v RAF v Anglii, měl o nich spoustu knížek. Knížky jsem hltal, zaujalo mě to, stavěl jsem modely letadel… Tak se asi u mě vytvořil vztah k letectví. Asi v šestnácti jsem v Aeroklubu v Jaroměři zkoušel létání na větroních, následovalo skákání padákem. Ke skutečnému létání na letadlech jsem se však dostal až při studiu na vysoké škole.“

Co z vás chtěli mít vaši rodiče? Pilota vojenských stíhaček asi ne…
„To ne. Maminka pracovala jako úřednice a chtěla, abych šel po základní škole studovat střední ekonomickou školu, tatínek zase, který byl mimochodem vojákem z povolání, gymnázium. Já jsem se nakonec navzdory všem přihlásil na stavební průmyslovou školu. Později se však s mým rozhodnutím stát se pilotem smířili a dodnes mě podporují.“

To jste se ještě mohl po maturitě rozhodnout pro něco jiného…
„Ale já jsem už věděl, že chci studovat na pilota vojenských letounů.“

Co vás na tom přitahovalo?
„Lákala mě proudová letadla, vzdušné boje…“

Kam jste zamířil po maturitě na stavební průmyslovce? Kde se dalo studovat vojenské letectví?
„Na Vojenské akademii v Brně, dnes se jmenuje Univerzita obrany.“

Jak vypadaly přijímací zkoušky?
„Sestávaly z matematiky, fyziky, angličtiny a tělesné výchovy. Součástí byly zdravotní atesty. Ty jsou u pilotů nejpřísnější ze všech armádních složek. V prvním kole jsme museli absolvovat standardní zdravotní vyšetření v Ústřední vojenské nemocnici v Praze – Střešovicích, které se týká všech vojáků z povolání. Následovaly testy v Ústavu leteckého zdravotnictví. Ty trvaly tři dny. První den byly na pořadu psychotesty, které obsahovaly všeobecné věci jako osobnostní testy, ale také testy, které měly určit, zda dotyčný člověk svými vlastnostmi a charakterem vyhovuje typu, jaký byl měl armádní pilot mít. Následovaly pozornostní testy, které měly zhodnotit, zda se člověk dokáže koncentrovat po určitou dobu a řešit několik úkolů najednou. Poslední dva dny představovala standardní vyšetření jako EKG, EEG a další.“

Jak je zřejmé, obstál jste bez problémů.
„Ano.“

Jak vypadalo studium na Vojenské akademii?
„První dva ročníky jsme měli všeobecné teoretické předměty, ve druhém ročníku také odborné, například termomechaniku a elektrotechniku, od třetího ročníku odborné předměty jako leteckou navigaci, řízení letového provozu, meteorologii, konstrukci letadel, letecké motory, letištní technické zabezpečení, leteckou střelbu, bombardování, taktické letectví…“

Kdy jste začal létat?
„Po třetím ročníku jsme byli po základním výcviku na vrtulových letounech rozřazováni podle toho, kam jsme chtěli a čemu odpovídaly naše výsledky – do proudového, vrtulníkového nebo dopravního vojenského letectví. Já chtěl do proudového, což se mi podařilo splnit. Pokračoval jsem tedy výcvikem na vrtulových letadlech Zlín Z-142. Ve čvrtém ročníku jsme přešli na letouny L-29 Delfín.
Po skončení studia jsem přešel na
34. základnu školního letectva v Pardubicích, kde jsem létal dva roky na delfínech.
Tento koncept vzdělávání vojenských pilotů u nás funguje už 20 let, existují ovšem i jiné, které nevyžadují vysokoškolské studium. Třeba v USA podepisují piloti s armádou kontrakt na 10 let. Na velitelských funkcích je následně vysokoškolské vzdělání podmínkou.

Nezačínali jste asi hned s ostrými starty, předcházel jim výcvik na trenažérech, že…
„U základního výcviku na vrtulových letadlech to logicky není ani možné, ale u dalších to byla samozřejmost. Záleželo na typu letadla. První lety
a dále i některé nové úlohy se samozřejmě létají na dvoumístných letounech se zkušeným instruktorem. Na trenažéru jsme museli splnit nějaké úlohy, potom jsme je nacvičili v letadle, pak následovaly další úlohy, a pak opět reálné zkoušení v letounu. I dnes nacvičujeme na trenažérech, protože třeba situaci, kdy začne ve vzduchu hořet motor, jinak nejde naučit. Jezdíme do Pardubic, kde je velké simulační centrum s osmi simulátory. Tam se dají nacvičit vzdušné boje, jejich taktika…“

Jak jste se dostal ke gripenům?
„To byla ještě dlouhá cesta. Po zrušení Základny školního letectva v Pardubicích jsme byli převeleni do Čáslavi na 21. základnu taktického letectva Armády České republiky, kde jsem prodělal roční výcvik na podzvukový letoun L-39 Albatros. Po určité době následovalo přeškolení na L-159 ALCA. Přecházení z jednoho typu letadla na druhý znamená, že pilot musí splnit osnovu výcviku, a to může trvat třeba i tři roky. Na alkách jsem létal pět let až do roku 2010, dva roky jsem byl display pilotem tohoto podzvukového bitevníku. Pak jsem byl odeslán na tříměsíční přeškolení do Švédska na nadzvukové letouny JAS-39 Gripen.“

Pomineme-li display aktivity, jak vypadá váš běžný den pilota na letce?
„Kromě pravidelného výcviku na nás vyjde tak čtyřikrát do měsíce pohotovost, která obnáší 24 hodinovou službu od rána do rána. Během ní uskutečníme jeden až dva cvičné lety. Držíme ji pro případ vzdušné obrany a také pro pomoc civilním letadlům v nouzi, která jsme schopni navést na nejbližší vhodné letiště. To je náš hlavní úkol. Po pohotovosti máme den volna.
Bojový výcvik znamená, že se neustále učíme novým věcem, samozřejmě je potřeba i opakovat procedury zažité. Létáme čtyři dny v týdnu do výcvikových prostorů, které jsou v podstatě po celé republice. Mají své přesné hranice a stanovené povolené výšky. Tyto oblasti jsou nám přiděleny Úřadem civilního letectví ve spolupráci s Odborem vojenského letectví. Tyto informace jsou veřejně dostupné například na stránkách Řízení letového provozu ČR.
Na začátku letové akce máme briefing, na kterém dostaneme informace o počasí, o záložních letištích na trase, o využití vzdušných prostorů pro právě stanovené cvičné úkoly. Všechny lety jsou vyhodnocovány na základě přesných záznamů při poletovém briefingu.“

Na zdravotní kontroly jezdíte i teď. Co obnášejí?
„Jednou ročně absolvuji jednodenní vyšetření v Ústavu leteckého zdravotnicví, jehož součástí jsou i psychologické testy. Na základně se jednou za tři měsíce uskuteční zdravotní prohlídka. Jednou za pět let musím jít na test do barokomory, test na účinky hypoxie… Všechny testy dohromady se provádí v průběhu dvou dnů, samotný test trvá třeba jen pár minut, ale předchází mu teoretické školení. Mezi testy musí být dostatečná přestávka kvůli ‚zatížení organismu‘. Absolvuji i nácvik rychlé dekomprese a přetlakového dýchání.“

Jak dlouhý je život vojenského display pilota?
„Záleží na zdravotním stavu a kondici. Display pilot většinou odlétá tři sezony, pak dojde k jeho obměně. Ve Švédsku jsem se setkal s display pilotem, který létal deset let. U nich je to však trochu o něčem jiném, nelétají na tolik leteckých show jako já, maximálně na čtyři v roce, takže nejsou tak vytíženi. Rád bych létal jako display pilot ještě jednu sezonu, ale pravděpodobně to nebude možné.“

Do svého zaměstnání dojíždíte každý den hodinu z Hradce Králové. Jak vaše náročné povolání zvládá vaše rodina?
„Mám dva kluky, dvojčata, teď je jim čtyři a půl roku. Manželka pracuje doma jako tlumočnice a překladatelka z angličtiny. K mému zaměstnání je tolerantní.“

Co relaxace, koníčky?
„Tak je to samozřejmě létání, seskoky padákem, těm se ale v poslední době věnuji minimálně z důvodu nedostatku času, a bojové sporty. Asi 20 let dělám karate.“
Tak se na vaše akrobatické vystoupení budeme těšit v sobotu 23. května
u vás na základně v Chotusicích
u Čáslavi. Letu zdar!

Dana Čermáková
Fotografie autorka