Na dramatické dny května 1945 lze vzpomínat různě. V prvé řadě samozřejmě s radostí, že se uzavřelo jedno z nejhorších období moderních dějin – 2. světová válka. Zanechala po sobě miliony obětí a vzpomínek na ty, kdo se již nikdy nevrátí ke svým blízkým, na všechny dramatické události během více jak dvou tisíc válečných dnů, které skončily právě před sedmi desítkami let. V několika osobních vzpomínkách našich spoluobčanů, kteří nám poslali ať již textové, nebo obrazové dokumenty z květnových dnů roku 1945, si připomeňme jejich neopakovatelnou atmosféru.
Pan Jiří David z Kutné Hory vzpomíná na návrat do svého rodiště z nuceného nasazení do zákopových prací na Moravě spolu s několika svými sedmnáctiletými vrstevníky:
„Koncem dubna již bylo jasné, že německá kapitulace musí přijít každým dnem. Městem projížděla osobní auta s německými civilisty a vojenské vozy, obsazené nacistickou armádou. Všichni prchali směrem na Tábor k americké armádě. Zůstali zde pouze zranění vojáci wehrmachtu, kteří obsadili všechny školy. Se svými kamarády jsem se zapojil do dramatické atmosféry města a dostali jsme od jednoho českého důstojníka, člena revoluční gardy, za úkol zajet nákladním autem, řízeným panem Brejšou, do Masarykovy školy, kde byl umístěn německý vojenský lazaret. Měli jsme odtud přivézt rentgenový přístroj, aby nebyl poškozen právě německými vojáky. Na chodbách školy leželi ranění, ale i mrtví. Mezi nimi byl i německý generál, který zemřel po těžkém zranění, když na něho u tehdejší továrny RESPO vystřelil kutnohorský občan Jan Zeman, kterého bohužel ihned na místě zastřelili generálovi pobočníci. Ve školních třídách leželi němečtí vojáci pouze za přítomnosti německých zdravotních sester. Při odkrytí jednoho ležícího vojáka jsme zahlédli v jeho ruce samopal, u dalšího dva ruční granáty… zkrátka, byla v nás malá dušička, ale úkol jsme splnili a rentgen byl odvezen do bezpečí“.
Květnové dny měly i takováto drobná hrdinství. Ale také se zde projevil svérázný český humor, jak dokládá ukázka dobového „smutečního oznámení“, jehož fotokopii nám ze svého rodinného archivu zaslal ing.Roman Adamec z Dobřeně. Text, který uveřejňujeme v čitelnějším přepise, je opravdu svérázným vyjádřením radosti nad koncem uplynulých šesti let:
„Hlubokým žalem sklíčeni oznamujeme lidu obecnému celého světa a okolních vesnic, že z rozhodnutí Prozřetelnosti na věčné časy nás opustila naše drahá, milovaná, nenahraditelná a nezapomenutelná Její Velkorysost Říše Velkoněmecká – záštita kultury a civilizace.
Nezapomenutelná naše ochranitelka vykrvácela po dvanáctiletém nadýmání na rychlém úbytě při potratu Nové Evropy v máji L.P. 1945, v útlém věku dvanácti jar, nedoživši se prorokovaných 1000 let. Zanechává po sobě miliony sirotů, o něž bude vzorně postaráno v útulných sirotčincích východních Lebensraumů, po nichž žhavě toužili. Tělesná schránka drahé zesnulé bude téhož měsíce uložena k věčnému odpočinku na památném poutním místě, kde kdysi stával Berlín, při zvucích písně ‚Es geht alles vorüber, es geht alles vorbei‘.
Samájáma u Postupimi (dř. Berlín) v máji L.P. 1945
Za truchlící pozůstalé:
Quislingové-Kollaboranti – Příbuzní
Herrenvolk – děti
NSDAP – vychovatelé
Pohřební ústav Německa: Adolf Hitler a spol.“
Výňatky z dobových dokumentů, které nám zapůjčila paní Dáda Lichorobiecová ze Zruče n.Sázavou, dokazují, že v této lokalitě i blízkém okolí probíhaly závěrečné dny druhé světové války za značně dramatických situací:
Sobota 5. května: Na domech se objevují československé státní prapory… poslouchá se vytrvale pražský rozhlas… ve 12.33 se ozve ono burcující volání „Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko…“ Lidé se sbíhají na „Městečko“ před radnici, zaměstnanci obuvnického závodu (firma Baťa) sem přicházejí s vlajkami. Je obsazena městská radnice, vztyčena naše vlajka… Na zručském nádraží stojí dva německé vlaky – lazaretní se 150 dobře ozbrojenými muži, druhý lehce obrněný s děly. Na jih od Zruče na katastru obce Nesměřice stojí stálá německá pozorovatelna se 13 vojáky, ve Zbraslavicích na letišti je posádka s 1200 muži s 30 letadly a několika děly. V Ledči, Dolních Kralovicích a v Sázavě jsou posádky přibližně s 500 vojáky.
Síly místního odboje úspěšně vyjednávají s velitelem lazaretního vlaku. Posádka se nechala bez boje odzbrojit. Potom byl překvapivým manévrem obsazen i obrněný vlak. Získané zbraně byly přidělovány zručským odbojářům, zajatí němečtí vojáci byli odvedeni částečně do Společenského domu (důstojníci) a do Špýcharu (Schöbkova velkostatku).
Pozdě odpoledne došla zpráva ze stanice Sázava-Černé Budy o obrněném vlaku se 400 vojáky, který jede ve směru na Zruč. Jemu naproti vyjel ukořistěný obrněný vlak. Po několika dramatických situacích došlo k úspěšnému jednání s velitelem německého obrněného vlaku a jeho posádka byla odzbrojena na železniční zastávce Zruč n. Sázavou-Baťov. Pozdě v noci bylo u Soutic zajato 30 Němců tzv. Todtovy organizace. Na důležitých přístupových cestách ke Zruči se držely pravidelné hlídky.
Úterý 8. května: V ranních hodinách nastal všeobecný ústup německé armády na západ… Vystrašený nepřítel střílel při ústupu do skupinek lidí, sledujících jejich ústup. U Pohledě bylo tak postříleno 9 mužů z Pertoltic a Lazišť. Ve Zruči byl ustaven 24 člennýRevoluční výbor.
Čtvrtek 10. května: První sovětský voják ve Zruči. Na náměstí se náhle objevilo malé osobní auto. Na čepici vojáka rudá hvězda. Je to důstojník sovětské armády, který při hledání svého útvaru zabloudil k nám do Zruče.
Sobota 12. května: Objevily se první oddíly Rudé armády. Městečko se rázem změnilo ve vojenský tábor plný ruchu, zpěvu a živého veselí.
Během měsíce května se do Zruče vrátili z koncentračních táborů F. Fejfar, V. Hemala, B. Jahelka, K. Neužil,
J. Pištěk, F. Sádovský, J. Zbořil a J. Jelínek.
Zpracoval Miroslav Štrobl
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.