S PhDr. Petrem Dvořákem, ředitelem Středočeské Diakonie Českobratrské církve evangelické se sídlem v Kolíně, jsme se sešli k rozhovoru o činnosti této druhé největší nestátní organizace, zabývající se sociálními službami a občanskou pomocí pro široké spektrum věkových kategorií našich spoluobčanů.
Činnost charitativních organizací je v současnosti mediálně značně frekventovaná oproti činnost diakonie. Jaký je vlastně rozdíl mezi těmito organizacemi, jejichž poslání je téměř shodné ?
Ten rozdíl není nijak zásadní. Obě organizace se řídí zákonem o sociálních službách. Hned na začátku chci podotknout, že ačkoliv jsme organizací Českobratrské církve evangelické, naše služby poskytujeme všem bez ohledu na náboženské vyznání. A spektrum naší činnosti je opravdu hodně široké.
Jaká byla vaše cesta k současné profesi ředitele středočeské diakonie?
Trochu klikatá. Vystudoval jsem vysokou školu v oboru matematika – pedagogika s ambicí pracovat s matematickými talenty. Následně jsem matematiku učil na VŠ. Hlavně mě zajímalo jak učit, vlastně princip didaktiky v tomto oboru. Po ukončení studia jsem v roce 1998 využil možnosti nastoupit místo tehdy ještě povinné vojenské služby do tak zvané civilní vojenské služby, a to do – opět tehdejší termín – zvláštní školy. Tam jsem se také poprvé dostal k lidem s různými formami postižení. Byla to zajímavá práce, ale dostavilo se to, čemu se říká „profesní vyhoření“. Ne tedy z práce učitelské, ale z té administrativy, která s ní souvisela. A tak jsem v roce 2007 dráhu pedagoga opustil. Po krátkém čase existenční nejistoty jsem dostal nabídku nastoupit do sociálních služeb jako zastupující ředitel dosud fungujícího krizového ředitele jisté sociální organizace. Když onen krizový ředitel odešel, zúčastnil jsem se úspěšně výběrového řízení, a tak v roce 2008 jsem se stal ředitelem Diakonie ČCE – střediska Zvonek v Praze. Po sedmi letech přišla další nabídka, zda bych se neujal funkce ředitele diakonie Střední Čechy, a tak od 1. ledna letošního roku působím v této funkci.
Diakonie Střední Čechy je název poněkud neurčitý. Zkuste nám ho přiblížit.
Sídlo máme v Kolíně a pracoviště jsou v Čáslavi, Kolíně, Libici nad Cidlinou, Opolanech, Pátku a Vlašimi. V Čáslavi i Kolíně máme středisko, které se věnuje hlavně lidem s určitým postižením, máme tam týdenní stacionář, domov se zvláštním režimem, sociálně terapeutické dílny, sociální rehabilitaci a odlehčovací služby. Také zde provozujeme poradnu, kde se zabýváme jakýmkoliv individuálním problémem lidí z okolí, zejména problémy finančními. V Čáslavi je také ještě partnerská škola, zřízená Diakonií ČCE, kde se pracuje s dětmi s výrazně těžším mentálním postižením. Specializované služby poskytujeme ve Vlašimi, kde máme azylový dům pro matky s dětmi, kde mohou s nimi být i otcové, a postupně rozvíjíme sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi s ambulantním terénním charakterem. V Libici nad Cidlinou je domov pro seniory a v Opolanech a Pátku jsou domovy se zvláštním režimem pro lidi s Alzheimerovou chorobou.
Zůstaňme chvíli u problematiky rodin s postiženými dětmi. Jak zde může pomoci diakonie?
Začnu trochu zeširoka: celkem běžná praxe je taková, že rodiče sice mají přesné informace ohledně diagnózy svého dítěte, ale ne vždy jsou dostatečně informováni o systému sociálních služeb. Například o ranné péči – službě, která může přijít do rodiny a průběžně poskytovat nejen příslušnou formu rehabilitace či zdravotní péče, ale také informace o dalších formách pomoci
z hlediska zdravotních pomůcek, finančních příspěvků a podobně. Spolupráce může být velmi dlouhodobá, může navazovat na formu poradenství, jak dál po skončení školní docházky dítěte ať již ve specializované škole, nebo ve škole integrované. V našich službách získá klient nebo jeho rodiče informace, na co je nárok, na jaké dávky a co
z nich lze hradit. Že z nich například nelze hradit nájem bytu, ale že jsou určeny k úhradě příslušných sociálních služeb.
Stejné nebo podobné informace jsou určeny také seniorům?
Samozřejmě. O našich poradnách jsem se již zmínil. U této věkové kategorie jde ještě o určité specifikum v oblasti finančního poradenství, tedy situace, kdy klient nemá dostatek prostředků na úhradu ať již léků, nezbytné zdravotnické péče, ale i třeba na úhradu nájmu. Nezřídka se také dostává do dluhové pasti vinou neuvážených půjček, což je zvláště v případě seniorů téma velice frekventované i mediálně. My klientovi pomůžeme najít cestu k odborníkům na příslušný problém a můžeme zprostředkovat zcela konkrétní kontakty. Podobně je tomu i v otázce bezpečnosti seniorů. Jistě mi dáte za pravdu, že jde o věkovou kategorii velice snadno zneužitelnou různými „obchodnickými triky“, ale i napadením ať již na ulici, ale třeba i v bytě, vyloupeními a podobně. Opět zde pomůžeme najít cestu, jak a kde se bránit.
Pojďme se věnovat vašim Domovům pro seniory.
Začnu opět poněkud z jiného konce: samozřejmě každému z nás je nejlépe doma, ve svém prostředí. Pokud se senior může o sebe sám postarat, nebo se mu dostává příslušné péče ze strany jeho rodiny, případně má zajištěnu péči v jeho domácím prostředí prostřednictvím sociálních služeb, je to optimální stav. Pokud tyto možnosti nemá, potom je tu některý z našich Domovů pro seniory. Například v Libici je takový domov, v Opolanech a Pátku máme domovy s tak zvaným zvláštním režimem, zaměřené zejména na klienty s Alzheimerovou chorobou. Tito klienti vyžadují speciální péči. Tato naše zařízení jsou kapacitně celkem skromná – kolem 30 lůžek, což umožňuje poskytovat klientům individuální, cílenou a velmi kvalifikovanou péči.
Ale velmi důležitá je jedna věc: klient, ať již v jakékoliv zdravotní kondici, by se i v Domově pro seniory měl pokud možno cítit jako doma. Musíme mu nabídnout určité aktivity, přiměřené věku, zdravotnímu stavu i individuálním zájmům. O terapeutických dílnách jsme již mluvili, ale těch forem aktivizace seniorů je mnohem víc. Stále je to o životě, nikoliv o jakémsi definitivním konci. To by bylo špatné.
Připusťme, že nastane situace, kdy senior musí ze zdravotních nebo jiných důvodů vyhledat péči právě tohoto zařízení. Jak se k vám dostane ?
To je značně individuální. Fakt je ten, že my nemáme žádné „pořadníky“ na příjem. Další fakt je ten, že situace, o které jste mluvil, ve většině případů nenastane za dne na den, takže je tu určitá časová šance nás kontaktovat a s určitým předstihem si podat žádost o přijetí. Ať již osobně nebo prostřednictvím rodinného příslušníka. Za ideální lze považovat situaci, kdy jsme s klientem v kontaktu s určitým časovým předstihem, máme možnost se navzájem poznat, dopředu vědět, co můžeme poskytnout a co od naší péče klient požaduje. Ale
i v časově kritické situaci jsme připraveni najít oboustranně vhodné řešení ke spokojenosti klienta.
Téma sociální péče ať již pro seniory či mladší, zdravotně handicapovanou generaci, je velmi široké, a dalo by se o něm dlouze mluvit. Vraťme se k vaší osobě a vaší vizi do dalších let.
Víte, já jsem v ředitelském křesle poměrně krátkou dobu. Zatím hlavně analyzuji situaci, zjišťuji si současně fungující ekonomické podmínky chodu diakonie. Moje „vize“ tedy rozhodně není o jakémsi prudkém rozmachu, ale je o tom, jak pokračovat v dobře nastavených systémech a budovat určité souznění mezi jednotlivými našimi zařízeními. Financování diakonie je samozřejmě záležitost velice důležitá.
V současnosti přechází tato povinnost ze státu na kraje. Má to sice určitá pozitiva, nicméně právě ta nezaujatost státu měla také svá pozitiva. Pro kraje je to jakožto nová věc celkem velká neznámá. Ale to všechno je otázka času i lidského faktoru. A do té vize samozřejmě patří také snaha neustále vytvářet pro naše současné i potencionální klienty takové podmínky, aby jejich život v našich zařízeních byl pro ně pokud možno příjemný, aby se u nás opravdu cítili jako doma.
K tomu snad není co dodat. Děkuji vám za rozhovor a přeji hodně úspěchů.
Miroslav Štrobl
Fotografie autor
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.