Pozvání do historie i současnosti
Kutnohorské České muzeum stříbra je dnes mezi veřejností, ať již laickou nebo odbornou, zkrátka pojem. Nejen svojí lokalizací do města, jehož stříbrné bohatství a ojedinělé architektonické památky jej před dvaceti lety zařadily mezi památky světového dědictví UNESCO, ale také svojí specifickou odbornou činností i veřejnou prezentací. Letos to bude právě 25 let, co je v ředitelském křesle tohoto muzea PhDr. Světlana Hrabánková. Najít čas na následující rozhovor nebylo jednoduché, protože přípravy na XXIV. ročník Královského stříbření, jehož hlavním organizátorem, dramaturgem i autorem je právě ona, jdou do finiše. Každá hodina má tedy cenu vzácného kutnohorského stříbra. Ale podařilo se,
a tak zvědavé otázky mohly být pokládány…
V současné realitě bleskových proměn na ředitelských postech českých institucí jakéhokoliv charakteru se mi zdá téměř neuvěřitelné, že ono číslo 25 let je ve vašem případě skutečností. Jaké vlastně byly vaše začátky, pocity a vize, když jste přišla na základě výsledku tehdejšího výběrového řízení do muzea jako „člověk odjinud“, do muzea s bohatou historií a specifickým charakterem, daným „stříbrným městem“?
Začnu u těch vizí, které tehdy byly pochopitelně poněkud naivní. Před příchodem do Kutné Hory jsem pracovala jako archivář a historik v Encyklopedickém institutu AV a nakonec v Pražské památkové péči. Mým úkolem zde, mimo jiné, byla příprava historických podkladů pro archeologické výzkumy, které byly v určitých lokalitách nutné před zahájením stavebních akcí. Vyžadovalo to studium historických materiálů, což byla činnost tak říkajíc badatelská, ale znamenalo to i práci v terénu. Byla to dobrá škola. Dala mi nejen teoretické znalosti, ale i praktické zkušenosti. Nicméně do tehdejšího Okresního muzea jsem přicházela s idealistickou představou, že zde, v unikátním středověkém městě, na mě čeká práce historika – medievisty, že bude dostatek času a energie na další historická studia a publikační práci. Z těchto ideálů jsem byla celkem rychle vyléčena.Tehdejší dost neutěšený stav muzea mne postavil před řešení zcela jiných záležitostí, které si vyžadovaly především schopnosti manažera. Bylo třeba se potýkat s provozní ekonomikou, snižováním rozpočtu, personalistikou i nejrůznějšími provozními záležitostmi včetně rekonstrukcí budov. Zřizovatelem byl tehdejší Okresní úřad. Od svých předchůdců na postu ředitele jsem informace a rady čekat nemohla, a tak jsem si musela najít vlastní cestu. Především, jak zkoordinovat ony činnosti nezbytné a často nepříjemné – tedy úřednické, s činností pro mne zásadní, tedy s postupným, jakýmsi „vzkříšením“ kutnohorského muzea a jeho zásadním profilováním jakožto instituce odborně respektované a zároveň přitažlivé pro veřejnost.
Jakékoliv muzeum však netvoří pouze ředitelka, ale i tým odborných pracovníků.
Samozřejmě. Tady mohu mluvit o štěstí. Kolektiv, se kterým již léta pracuji, je na velmi dobré úrovni.
V prvních letech, kdy se doslova bojovalo o přežití a zachování muzea, mi nesmírnou oporou byla tehdejší ekonomka paní Skořepová. Pro mnohé postrach, ale profesně velmi zdatná, důsledná a náročná. Na sebe i na ostatní. V tom jsme si rozuměly. Od odborných pracovníků a samozřejmě i od těch provozních jsem vždy očekávala nejen dobrou úroveň jejich práce, ale i nezbytnou loajalitu, nadšení a obětavost. Samozřejmě se za ta léta vyskytly i určité rozpory mezi mými představami a představami některých spolupracovníků. To však patří k realitě. V současnosti tvoří odborné oddělení muzea poměrně mladý tým nesmírně aktivních obětavých lidí, plných energie a invence, někdy se přistihnu, že k nim mám vztah tak trochu jako pyšná matka.
Jak vlastně vypadá takový běžný pracovní den ředitelky Českého muzea stříbra ?
Víte, z představy, že se zde budu realizovat především jako „badatel“, vysedávající hodiny nad historickými dokumenty, pořizovat si výpisky – tehdy ještě formou tzv. kartotéčních lístků – , byly velmi rychle nahrazeny realitou, o níž jsem mluvila. Na práci historika během dne moc času nezbývalo, ale ať tak nebo tak, nelze ztratit svoji ideu, za kterou jdete, a nechat se jaksi utopit v každodenní rutině. U mne tou ideou byla myšlenka vybudování Českého muzea stříbra. Od myšlenky k realitě ale byla dlouhá, tu a tam i pěkně kostrbatá cesta. Stál přede mnou úkol poradit si s často omezovaným rozpočtem muzea, shánět peníze, dokončit rekonstrukce muzejních budov, navýšit a zlepšit péči o dlouho zanedbávaný sbírkový fond, udržet vysokou návštěvnost atd., atd. Z tvůrčího hlediska pro mne však tato cesta také znamenala například vytvoření projektů, dramaturgie a vizuální představy scénických expozic, napsání desítek scénářů a libret k jednotlivým expozičním částem i výstavám atd., atd.
A právě proto bych, než se dostaneme k vašemu „zlatému hřebu činnosti“, tedy Královskému stříbření, rád připomenul bohatou činnost, zahrnující i tematické výstavy, přednášky a další formy, kterými se prezentuje České muzeum stříbra.
Stěžejní činnost muzea je postavena na skutečnosti, že náš sbírkový fond patří v republice k nejstarším a nejvzácnějším. Vznikal již od předminulého století z potřeby dokumentovat i zachránit věci, mající dobovou výpovědní hodnotu o minulosti Kutné Hory. Proto se samozřejmě fond netýká jen stříbra, hmotných pramenů našich poznatků o geologii a návazně o historické technologii dolování a mincování, ale i toho, co lidskou existenci a činnost tehdy v tomto specifickém městě provázelo. Fond tvoří také věci tehdejší denní potřeby, exponáty, které dokumentují tehdejší společenskou, kulturní
a uměleckou nadstavbu života.
A výběr těchto četných exponátů zpřístupňují veřejnosti stálé expozice, scenáristicky pojímané právě tímto způsobem. Pokud jde o další formy prezentace, o nichž jste mluvil, tedy sezonní výstavy, přednášky, koncerty a podobně, vždycky se snažíme jimi vytvořit jakýsi most mezi dobou „tehdy“ a „nyní“. I tato zdánlivě náhodná dramaturgie s sebou nese jednotící ideu. Víte, muzeum není jenom jakýmsi depozitářem časů minulých. Musí, nebo alespoň by mělo, umět propojit minulost s vnímáním současného člověka. Ostatně naše současnost bude také jednou minulostí.
Tak tedy pojďme do minulosti, prezentované a popularizované formou dnes již tradiční slavnosti – Královského stříbření. Tady se minulost setkává se současností ve značně specifické podobě. Jak vlastně vznikla ta základní myšlenka?
Tak trochu to souviselo s koncem 90. let minulého století, kdy historické slavnosti začínaly být jak se říká „in“. Kutná Hora se svojí bohatou
a specifickou historií se přímo nabízela k zapojení do tohoto velmi zajímavého trendu připomínání historických kořenů. Už od počátku jsem však chtěla, aby to byla historická slavnost, profilovaná přímo pro Kutnou Horu, aby se v jejím průběhu s přesně daným dramaturgickým obsahem a v přesně vymezeném časovém rozsahu odehrála určitá etapa ze života Kutné Hory, v níž se v jisté autorské licenci budou dodržovat historická fakta. Dovolím si říci, že v takto koncipované základní myšlence je kutnohorské Královské stříbření historickou slavností zcela ojedinělou v rámci České republiky.
Dovolte mi poněkud přidrzlou námitku, kterou občas zaslechnu: „Je to furt stejný“.
Částečně sice máte pravdu, ale opravdu jen částečně. V průběhu dvou dnů slavnosti se diváci či návštěvníci pravidelně vrací do období vlády českého krále Václava IV. Průběh ročníků slavnosti sleduje zhruba období jeho panování a osudy Kutné Hory v letech 1395-1414. Základní kostra programu musí mít zcela pochopitelně ustálená pravidla: příjezd krále, jeho vítání měšťany, tj. horníky, typické královské povinnosti v jeho městě, zábava a rozloučení. To je dramaturgický základ. Na tuto kostru posazené další epizody uceleného příběhu jsou proměnné a vždy přibližují divákům pozoruhodné epizody ze skutečného života města, ať již jde o historicky doložené spory havířů s městským patriciátem či církví, nebo naopak stížnost cisterciáků proti stavbě chrámu svaté Barbory – což je i jedno z témat letošního ročníku. Vždy se snažím, aby do textu bylo zabudováno co nejvíce zajímavých faktografických poznatků, používám i specifické jazykové formy, dobové názvosloví, které je typické pouze pro hornické prostředí. A právě v tom, ve snaze přitažlivě a zábavnou formou poučit, tkví i jakási kutnohorská jedinečnost, za kterou stříbření obdrželo i celostátní cenu Český Permon. Zcela výjimečné je i to, že každoročně nový dvoudenní scénář plynule provází dějem jako příběh. Oproti většině historických slavností jinde Stříbření není pouhou skládačkou nesouvisejících vystoupení jednotlivých nasmlouvaných účinkujících, objednaných agenturou.
Proč jste si vybrala právě období krále Václava IV.?
Protože právě za jeho vlády se Kutná Hora vymezuje jako naprosto ojedinělý správní a ekonomický celek. Vzniká dokonalá organizace pracovních postupů při dolování a mincování, je zavedena městská samospráva, začínají vznikat luxusní patricijská sídla a Kutná Hora je v tomto období zcela srovnatelná s předními evropskými městy. Bohatý městský patriciát, jak se letos dozvíme, dokonce
z vlastních prostředků financuje vojsko, vyslané na pomoc Václavu IV. To samozřejmě Václava ke Kutné Hoře svým způsobem zavazuje, král se do města rád vrací a vždy je tu vítán. To jsou historická fakta, která tvoří základ příběhu po dva slavnostní dny. Teprve tento základní scénář hlavního děje je pak na „vedlejších scénách“ doplňován ukázkami historických tanců, šermířských soubojů, rytířských turnajů a podobně, ale vždy v duchu doby panování Václava IV.
Umíte si představit, že by Stříbření vykročilo z tohoto dobového období do jiné historické etapy?
Z výše uvedeného vyplývá, že by tím ztratilo i svůj smysl. Neumím si také představit, že by bohatý dobový kostýmní a rekvizitní fundus, vytvářený řadou obětavých lidí po celá léta, přišel nazmar a musel by se pořizovat nový. Již takhle je realizace každého ročníku rok od roku náročnější. Sponzorů ubývá, a tak převléct tuto slavnost do jiného kabátu je dost nereálné. Ale nejde jen o kostýmy. Stříbření je akcí, která je například již profesionálně nazvučována, Jen pořizování nových nahrávek hudebních doprovodů a postsynchronů by znamenalo další finanční zátěž. Totéž platí o choreografii atd., atd. Málokdo si umí představit, jak vypadá technická příprava a zázemí v průběhu programu s cca 250 účinkujícími z celé republiky, programu, který běží bez možnosti zkoušek jako premiéra
v otevřeném terénu, a kdy vše zajišťuje poměrně malý štáb nadšenců.
XXIV. ročník Stříbření bude poprvé probíhat v kulise chrámu sv. Barbory. Proč ?
Je jistě všeobecně známo, že letité dějiště – park pod Vlašským dvorem – prochází rozsáhlou rekultivací. Stříbření tak sice přijde o neopakovatelnou a jedinečnou atmosféru přírodního amfiteátru, korunovaného pohledem na Vlašský dvůr, věž kostela sv. Jakuba a konec konců i panoráma chrámu sv. Barbory, ale věřím, že přes řadu složitých technických podmínek, které změna prostředí vyžaduje, se nám podaří návštěvníky Stříbření zaujmout a přesvědčit i hnidopichy, že to není „furt stejné“. Letos to tedy skutečně bude jiné.
Tak tedy držím palce a budu se těšit, že 20. a 21. červen 2015 se Královské stříbření zapíše stříbrným písmem do historie Kutné Hory. Děkuji za rozhovor.
Miroslav Štrobl
Fotografie autor a Dušan Lapáček
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.