Kde jsou nějaký podobný lidi?
Řekne-li se renesanční osobnost, většina z nás si představí někoho jako Leonardo da Vinci, člověka mnoha nadání a schopností, z něhož tryská tvůrčí energie do závratných výšin. Většinou si ji spojujeme s muži. Eva Turnová ovšem toto klišé bourá tak výrazně, že v naší kultuře a umění sotva najdeme ženu s podobnou šíří záběru. Není jen baskytaristkou legendární undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe, ale také skladatelkou, zpěvačkou, překladatelkou, tlumočnicí, spisovatelkou, herečkou a malířkou.
Od jara do podzimu jezdí za klidem na chalupu do Rozkoše u Kutné Hory, kde jsme ji také navštívili. Cestu jsme měli otevřenou i díky tomu, že jsou s naším fotografem kamarádi z dětství…
Jak ses dostala k hudbě? Měla jsi příklad v rodině?
To ne. Vůbec si nevzpomínám, kdy mě hudba poprvé zaujala. Nikdo mi jako malé holce nijak zvlášť nezpíval. Do deseti let mě vychovávali více méně babička s dědou. Měli stará elpíčka s hudbou jejich mládí, která jsem uměla nazpaměť. Období od dubna do října jsme trávili na chatě na Trojském ostrově, kde jsem se také poprvé setkala s texty Plastiků díky své spolužačce Daně ze základky. To mi bylo dvanáct. Od čtrnácti jsem na půdě poslouchala další undergroundovou kapelu DG 307, kterou s Plastikama spojuje jméno Mejly Hlavsy.
Dá se říct, že na Trojském ostrově všechno začalo. Měli jsme tam partu, holek bylo málo, takže byla z převážné většiny klučičí, což mi nevadilo, spíš naopak. Cítila jsem uvolněnost, svobodu, jezdili jsme na kolech kolem ostrova a povídali si, objeli jsme ho třeba stokrát, byla v tom taková buddhistická hravost. Ostrov byl vůbec svět sám pro sebe, skoro až hrabalovský, tvořili ho nejrůznější týpci, třeba vášnivý rybář Milan, který dodržoval pravidla, ale nesnášel kontroly, takže jednou hodil porybného do vody, nebo převozník, který převážel lidi do zoo. Ten mi dal kytaru, byl to krásný artefakt, s rubínem a želvičkou, slíbil mi, že mě na ni naučí hrát, ale než k tomu došlo, utopil se ve Vltavě, když plaval z hospody na protější břeh, kde měl chatu.
Byla to tvoje první kytara?
Ne, první mi dala máma. Byly jsme spolu na dožínkách na Výstavišti, tehdy to byl Park kultury a oddechu Julia Fučíka, bylo mi asi deset. Někomu z kapsy vypadl balíček stokorun, rozroloval se před náma jako zelenej koberec, máma se chvilku otáčela, ale v tom šrumci majitele nenašla. Bylo to asi 800 korun, za který mi koupila takovou srandovní kytárku, na kterou se nedalo hrát, což nakonec nevadilo, a tričko s Mickey Mousem, zbytek si nechala na nějaký blbosti.
Od osmi let jsem chodila do sboru Radost při LŠU na Praze 7. Tam jsem se moc neslyšela, takže jsem se spíš jen ztotožnila s obrovskou masou dětí na židlích. Byla tam i různá dramátka, jedna holka při zpívání omdlévala, a my jsme ji během koncertů vynášeli ven a dělali jsme, jako že nic.
Od deseti jsem chodila na klasickou kytaru, ale to mě nebavilo, protože jsem musela sedět v upjaté pozici s nohou na stupínku. Vydržela jsem to asi dva roky. Máma mě pak přihlásila na sólový zpěv, tam jsem zase musela mít knížky na břiše kvůli správnému dýchání. Učitelka mi pořád předhazovala, že ze mě žádná operní umělkyně nebude, že se dostanu tak maximálně do bigbítu. Což se vlastně nakonec splnilo a nevnímala jsem to jako nějaký fiasko.
Studovala jsi konzervatoř, ta tě bavila víc?
To jo, byla to večerní lidová konzervatoř, kde jsem kromě kytary a zpěvu měla i jevištní mluvu, učila nás Laďka Kozderková, byl to docela záhul. Po dvou letech mě ale vyhodili, protože jsem při zkoušce zazpívala píseň Marty Kubišové. Bylo mi sedmnáct.
Vedle toho jsem chodila na hotelovku, kam mě přihlásila máma navzdory mým protestům. Vyráběla jsem si razítka na omluvenky, když chtěli volat doktorce, jestli jsou pravá, přestříhala jsem ve sborovně dráty od telefonů. Byla jsem nástěnkářka, ale měla jsem problém, když jsem tam vyvěsila fotky s obrazama Salvadora Dalího. A nakonec mi to zatrhli, protože ze mě vylítlo, že komunisti jsou svině. Ale s undergroundem jsem se tenkrát minula, byla jsem přece jen mladší. Zavřená jsem byla jen jednou, na 24 hodin, a to proto, že jsem šla po Václaváku v plavkách.
Hotelovou školu jsi absolvovala?
Nakonec jo, odmaturovala jsem z kýty. Letní praxe jsem si ale užívala – ta první byla měsíc o prázdninách v mých šestnácti v proslulé restauraci U dvou koček, kde zrovna uřezali kuchařovi ruce a celý léto se to vyšetřovalo. Na další praxi v hotelu Hybernia jsem se zamilovala do kotelníka. Jednou se stalo, že když jsem měla rozobjednáno, vyvezl mě na střechu, odkud byl krásný výhled. Pak se ale rozbil výtah a mě museli z kuchyně přistavit žebřík. Umíš si představit, jak mě seřvali…
Měla jsem tam kamarádku, se kterou jsme tak vyváděly, že nás museli rozdělit. Prostíraly jsme snídaně, třeba pro celý zájezd Němců, a když odešli, tak jsme po sobě s Martinou hodinu házely zbytky sýrů a šunky. To byl nádherný pocit svobody!
Ale aby to nevypadalo, že jsem byla jen totálně ztřeštěná, po hotelovce jsem si chtěla udělat státnici z angličtiny. Tak jsem rok chodila do jazykové školy na Národní třídě, kurz stál 1500 korun, což bylo na tehdejší dobu jako jeden měsíční plat. Vydělávala jsem si na to tříděním balíků na hlavním nádraží – od čtyř odpoledne do čtyř do rána, pak jsem se trochu vyspala a šla na desátou na šest hodin do jazykovky. Díky tomu jsem měla státnici z angličtiny už v sedmnácti.
Což se ti později hodilo jak při dalším studiu, tak i při překládání zahraničních autorů nebo tlumočení lidem ze štábu při natáčení zahraničních filmů u nás po revoluci, třeba americkému herci Jeremy Ironsovi…
To jo, a taky třeba při studiu čínštiny, když jsme před třema rokama jeli s Plastikama koncertovat na Tchajwan.
Ty umíš čínsky?
Uměla jsem. Jak v tom nejsi, zapomínáš.
Ve čtrnácti jsi četla Solženicyna. Byl to předstupeň k undergroundu?
Možná jo. Inspiroval mě můj první kluk, který byl o čtyři roky starší, a nosil mi i Hraběte, Skácela, Holana, a já jsem to strašně prožívala. Když jsem četla Jeden den Ivana Děnisoviče, připadala jsem si jako stejnej vyděděnec. A abych si to zpřítomnila, jedla jsem každý den jen dvě stě gramů chleba. Po týdnu jsem se složila. Zároveň jsem se pak vešla díky Děnisovičovi do tepláků.
Chápala jsem underground jako prostředí lidí, který nechtějí být spoutaný hranicema vnitřníma ani vnějšíma. To jsem v sobě měla vždycky.
Jak ses k Plastikům dostala?
Přes kapelu Mejly Hlavsy Šílenství koncem 90. let. On se na chvíli – na necelé dva roky – s klukama rozešel, protože oni chtěli zůstat u svého starého psychedelického kabátu, kdežto on chtěl zkusit nové technologie, samply. Na svou dobu to bylo velice progresivní, sama jsem začala sbírat samply a učila se zacházet s hudebním softwarem. Tehdy jsem v Mejlovi poprvé cítila blízkost někoho, kdo má v sobě něco geniálního. A tím pádem i pokoru, což je v dnešním světě vzácnost.
Pak ale Plastici Mejlu přemluvili, že složí novou desku. Skončili jsme se Šílenstvím, on odjel na chatu skládat, a vůbec mu to nešlo. Což bylo vůbec poprvé, kdy v sobě toho svého génia neprobudil. Volal mi, že je na dně, že se s ním naklání podlaha. A pak přišly metastáze…
Písničky na desku stačil složit, začaly zkoušky, ale pak zemřel, takže se to nenatočilo. Kluci nechtěli hrát dál, chtěli tu desku nejdřív zrekonstruovat. Mejla se jim před smrtí zmínil, že by jako svého nástupce v kapele viděl mě, a tak jsme to zkusili. Tak vznikla deska „Líně s tebou spím“, která podle mě zas tak moc nešlape. Před šesti lety jsme dali dohromady album „Maska za maskou“, na kterém jsem se skladatelsky podílela. Moje první skladba pro Plastiky byla Pojď na Vráťův text a připadá mi, z těch mých, nejsilnější.
Kdo je ti z Plastiků nejbližší?
Vráťa Brabenec. Je pro mě jedním z nejbližších lidí. Má v sobě tolik lásky, že tam není místo ani pro strach. Nebo závist nebo nepřejícnost. Je tam samozřejmě místo pro jeho frajírkovství a různý propady, ale je to velkorysej a svobodnej člověk, kterej tu svobodu umí dát i všemu kolem – od lidí přes žárovku až k cigaretám. Máme samozřejmě svoje krize, kdy mu třeba řeknu, že je srab, protože podepíše Chartu, ale není schopen si dupnout v kapele. On mi pak zase kazí čtení, nebo se dotýká mých citlivých témat. Ale nakonec se zase uklidníme, mně dojde, že Vráťa nikdy nebude řešit kraviny v kapele, ale když přijde k soudnímu přelíčení a uvidí tam estébáka, který mu vyhrožoval únosem dcery, tak mu jednu vrazí.
Když jedeme autem na koncert, podáváme si placatku rumu, trousíme chytrý blbosti, a pořád tam je jedna niť, osobní hluboká niť. Pak si lehnu na deku, opřu se o něj a vždycky v klidu usnu.
Vlastním nákladem jsi vydala už tři útlé knížečky svých sloupků, psaných pro týdeník Instinkt, pod titulem Turnový háj 1, 2 a 3. Jak ses dostala k psaní?
Já jsem vlastně začala psát útvary, podobné sloupkům, někdy v roce 1997, kdy Jan Kratochvíl, produkční z České televize, oslovil mě, Petra Zelenku, Olgu Dabrovskou, Petra Šabacha a Petra Jarchovského, jestli bychom nechtěli psát tzv. causerie pro Báru Štěpánovou a její „one woman show“. Byl to vlastně takový předchůdce pořadu Na stojáka, jmenovalo se to Šíšou proti zdi. Petr Jarchovský tenkrát řekl, že když ho napadne vtip, tak si ho hýčká do celovečeráku. Mně se ale ta zkratkovitost a chrlení vtipů líbily.
Do Instinktu jsem začala psát v roce 2012, nejdřív jednou za měsíc do hudební rubriky Skřípot, pak jsem dostala vlastní prostor. Jsem adrenalinová, takže sloupky píšu za pět minut dvanáct, z čehož odpovědný redaktor často šílí.
Od května 2014 píšu sloupky do Reflexu, i když ten přechod nebyl úplně plynulej. Než jsme se sešli s šéfredaktorem Pavlem Šafrem, zrušil dvakrát schůzku, takže jsem dvakrát kopla vzteky do židle a zlomila si natřikrát prst u nohy. A hned, jak mě přijal, tak zase rezignoval, takže jsem ani nevěděla, komu mám sloupek poslat. Ale co se týče psaní, to pohroužení a vzrušující pocit z něj je stejný, ať píšu kamkoli.
Své knížky si sama ilustruješ. Kde se v tobě vzal výtvarný talent? Po kom?
Nevím. Vzniklo to tak, že jsem byla na návštěvě u kamaráda výtvarníka, a ten mi nabídl, ať si něco zkusím namalovat. Nevěděla jsem o technice nic, prostě jsem vzala štětec a barvy a malovala. Měla jsem u sebe portrét Vráti, tak jsem to zkusila – měla jsem ho za půl hodiny hotového. Dala jsem to na Facebook, lidem se to líbilo a chtěli to koupit. První obraz jsem prodala za pět tisíc. Vypadalo to, že bych se tím mohla i živit, ale to nechci.
Kdybys měla srovnat hudbu, psaní a malování, jaký rozdíl v osobním tvůrčím vkladu pro tebe představují?
Nejvíc v transu jsem při malování, tam se dostaneš do podvědomí, neřídíš svoje emoce, často mi při tom nebylo zrovna nejlíp, přišla jsem třeba z tahu a měla nutkání malovat tak silné, že jsem u plátna stála třeba 15 hodin. Díky této posedlosti jsem vlastně jednou přišla i o vztah.
Psaní mám víc pod kontrolou, pocity můžu pojmenovat, myšlenky uspořádat. Při něm jsem nejmíň v transu. Hudba je něco mezi tím, ale pro mě je nejvíc tvůrčí. Jsem zavřená ve svém světě, který si vytvářím.
Jaké máš plány do budoucna?
S mojí kapelou Eturnity jsme zatím vydali jednu desku v angličtině, do půl roku bych chtěla udělat desku v češtině.
Tak ať se ti to podaří! A dobrou inspiraci při psaní!
Eva Turnová (1964)
Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor čeština a angličtina. Překládá z angličtiny, přeložila mimo jiné například knihu Marka Vonneguta Expres do ráje, zfilmovanou verzi Červeného trpaslíka a mnoho dalších filmů a scénářů. Tlumočila při realizacích zahraničních filmů u nás, například americkému herci Jeremy Ironsovi.
Hrála ve filmech Jana Hřebejka, Petra Zelenky a Viktora Tauše. Složila hudbu k filmům Igora Chauna a Tobiáše Jirouse.
Působila v kapelách Odvážná srdce, DG 307, Zbytky charismatu, Šílenství Mejly Hlavsy a The Plastic People of the Universe. Má svoji kapelu Eturnity, která v roce 2009 vydala první CD Happiness Is a Learned Condition. V současnosti připravuje druhé album v češtině.
Vlastním nákladem vydala sbírky svých sloupků, psaných pro týdeník Instinkt, z let 2012, 2013 a 2014, nazvané Turnový háj 1, 2 a 3. Od května loňského roku píše sloupky pro týdeník Reflex.
Má dceru Johanku (1993).
Dana Čermáková
Fotografie Antonín Vodička
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.