Díl 10.
Depeše z veteše
Jeden známý nám vyprávěl o své dceři, která svůj volný čas tráví na internetu. Na sociálních sítích jednoho odpoledne komunikuje s „přáteli“, až se jí přihlásí někdo nový. Píše anglicky, je prý zdaleka a líbí se mu její pokoj. Dívka se trochu zarazí: “Jak je to možné?Vidí do mého pokoje!“ Ale píše si s ním dále a on jí popisuje věci v místnosti. Také se jí na ně ptá a když ten náš známý vejde dveřmi, vznáší pisatel dotaz, zda je to její otec. Od té doby má dívka na svém noteboku přelepenou webkameru samolepkou a celá její rodina na tuto událost jen tak nezapomene.
Jindy zas jiný náš známý seděl s námi u stolu a přidal k odpolední náladě tuto historku. Jeho dcera v adolescentním věku je stejně jako její vrstevníci celkem normální puberťák. Někdy zjara se s rodiči vydala na výlet za přáteli. Ti mají přiměřeně stejně starou dceru. Obě dívky se dobře znají z dětství, obě rodiny se často potkávaly. Mezi dívkami se v minulosti vytvořil běžný dětský vztah. Po příjezdu na chatu známých byly obě dívky mlčenlivé, ani se na sebe pořádně nepodívaly a jen se tak na půl úst pozdravily. “Asi ten složitý věk,“ pomyslel si známý a nechal to být. Odpoledne probíhalo volně a pohodově, dospělí si povídali u stolu s kávou a sušenkami, až známého po nějakém čase napadlo podívat se, co asi obě dívky dělají. Našel je za chatou sedět na lavičce s mobilními telefony v ruce. Psaly si mezi sebou po sociální síti. Později se dívka nechala slyšet, že to bylo moc fajn.
A nebo nedávno. Vcházíme v horku do příjemně chladné chodbičky starého domku. Vede nás strýc, je mu k osmdesátce. Protože teta už špatně chodí, čeká nás v kuchyni u vysunutého šuplete s plechovými dřezy jejich krásného starého mycáku. Hned vedle ještě drží pohromadě kachlová kamna. Vše je tu používáno dodnes od roku 1947 a duch doby se drží po celém stavení. Usedáme na dvě židle, protože si budeme povídat. Samozřejmě řeč po krátkém čase přejde na rodinu a na vnoučata. „Ale jo, jezdějí sem. Teď budeme malovat, tak jich tu bude. I ta mladší. To víte, to byla taková treperenda, když byla malá. Porád jí ta pusinka klapala, ta nebyla k zastavení. Viď, dědo?!“
„No jo, jéje,“ odvětí smutně stýc.
„Ale dneska, “pokračuje teta, „jenom sedí tamhle v koutě, člověk o ní ani neví. Hraje si pořád s tím jejím mobilem, já nevím, kam tohle spěje,“ povzdychne si ještě.
Sedněme si teď spolu k pomyslnému stolu. Historka od nás. S naším divadlem jezdíme hrát veřejná představení. Hrajeme většinou pro děti, ale na podobných akcích jsou i rodiče. Už mockrát se nám stalo, že hrajeme ne do očí, ale do čoček mobilů. Vybavuje se mi jeden výjev, kdy jsem se opravdu zarazil. Na lavičce seděl asi osmiletý chlapec. V rukou držel chytrý telefon a koukal na naše představení na displeji. Nešlo z něj spustit oči. Občas se i zasmál. „ Dobré,“ říkal jsem si, „alespoň něco.“ V tom telefon zazvonil. Chlapec ho podal svému otci, který stál nad ním s podobným telefonem ve stejné pozici, a odběhl někam na trampolínu. Choval se, jako když pohádku v televizi přerušila reklama. Ten jeho otec, aniž by natáčení jedním mobilem přerušil, na druhém hovor přijal a bez uzardění vyřídil. Jestli se pak chlapec vrátil na své místo, nevím. Přes oči se mi přetáhla červená roleta.
Možná znáte podobných historek více a možná jsou mnohem zajímavější a peprnější než ty naše. Možná vás trápí stejně jako nás a vlastně nevíte, co s tím vším. Je asi třeba říci, že očima Julese Vernea je vše v naprostém pořádku, jen se z toho všeho vytratila ta „zemanovská“ romantika. Ty proužky a ozubená kolečka. V dnešním kontextu potřeby hledání skutečných řešení skutečných problémů, ať už hovoříme o ztrácející se pitné vodě, zvedání se hladiny oceánů, devastování moří průmyslovým rybolovem a tak dále, ten seznam by byl vskutku děsivý, by snad i Jules Verne psal trochu jinak. Možná by byl pokrokem méně fascinován a pojmenoval by přesněji to, co my neumíme a co tak jasně trčí z dnešních historek od stolu. Je to škoda.
Hezké časy přeje
vaše Divadélko Kůzle.
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.