Píši vám, Karino
kde chybí věk a příjmení
a píši vám Karino
i když jste možná jenom mámení
I když jste možná byla zmije
nosí mi vaše jméno ozvěna
Já znám vás z jedné elegie
Vašeho oblíbeného Ortena
Já píši vám, vám Karino
i když jste jméno bez těla
ta která básníky zvala na víno
a pak je k vodě pouštěla…
Tak zní začátek jedné
z nejslavnějších písní Luboše Pospíšila
s textem samizdatového básníka Pavla Šruta, jejíž pokračování pod názvem Už vyplouvám, Karino je na jeho posledním, desátém albu Soukromá elegie, které vyšlo loni. Luboš Pospíšil je legendou české hudební scény, na které působí víc jak čtyřicet let, navíc už téměř půlstoletí žije nedaleko Kutné Hory.
A 6. září oslaví pětašedesátku, nutno ovšem podotknout, že nikdo by mu ta léta nehádal. Je skvělým příkladem rčení, že muži nestárnou.
Narodil jste se v severomoravském Jeseníku, což byl v roce 1950 bohem zapomenutý kraj, vysídlené Sudety. Zůstalo ve vás něco z té syrové krajiny?
Spíše ne. Otec, ročník 1921, byl totálně nasazený za války do Německa, kde se vyučil řezníkem. Po válce měl řeznictví, ale po komunistickém puči v roce 1948 mu německý výuční list sebrali, a tak našel uplatnění ve strojírenství. Proto se rodina přestěhovala do Přerova, já se v Jeseníku opravdu jen narodil. V Přerově jsem vychodil základní školu a také zde začal v šesti letech docházet do lidové školy umění, učil jsem se hrát nejprve na akordeon, později na klarinet, ten jsem se učil dva roky, ale nebavil mě. Pak jsem zkoušel i piáno… Na kytaru jsem se učil sám.
Zdědil jste hudební vlohy po některém z rodičů nebo příbuzných?
Oni samozřejmě hráli na hudební nástroje, ale nikdo z nich se hudbě nevěnoval profesionálně.
Jak jste se ocitl v Kutné Hoře?
Zase díky otci, který tu dostal práci v ČKD, maminka v tabákovce. Přišli jsme sem v roce 1967, já tu vychodil tři roky gymnázia, které tehdy sídlilo
v dnešní Základní škole Žižkov. Tři roky jsem se díval na chrám svaté Barbory. To v člověku zůstane… Hrál jsem nejdřív v kapele v Čáslavi a pak v Kutné Hoře. Založili jsme tu kapelu Marshalls, hrál v ní i můj bratr. Mapovali jsme, co se ve světě hraje. Tak jsem se dostal ke hraní. V této kapele jsem začal také zpívat.
Chodil jste na zpěv?
Ne. Pokud si někdo chce ponechat osobitost a originalitu, měl by se klasickému školení vyhnout, to je můj názor. Tehdy se učil jenom operní nebo operetní projev, což se s rokenrolem neslučuje. Dnes je to naštěstí už jiné, učitelé zpěvu chápou, že existuje rockový nebo muzikálový hlas. A hlas jsem také po nikom nezdědil.
Kdy jste začal skládat?
Až s C&K Vocalem v roce 1971. Tam jsem také začal opravdu zpívat, naplno, stal jsem se profesionálním hudebníkem.
Jaké byly vaše vzory?
Od začátku jsem načichnul rock´n´rollem. V 60. a 70. letech jsem poslouchal anglické kapely, kterých bylo strašně moc. Pozorně jsem je sledoval, v mém úhlu pohledu bylo na 300 kapel. Největším zlom představoval nástup Led Zeppelin. Rockovou muziku rázně posunuli dopředu – měli jiný typ zpěvu, jiný pohled na hudbu, jejich objevení se byl svým způsobem šok.
Vystudoval jste pedagogickou fakultu, obor matematika a zeměpis. To je docela zvláštní kombinace s vaším hudebním zaměřením.
Zkusil jsem ekonomku, ale ta mě nebavila, tak jsem toho nechal. Rodiče si ale přáli, abych studentská léta nějak zúročil, a tak jsem šel na peďák.
Pracoval jste ve svém oboru?
Ano, asi deset let, byl jsem vychovatelem na jednom pražském učilišti na plný úvazek. To už jsem působil v C.K. Vocalu a pak ve vlastní kapele 5P, což bylo dosti náročné. Měsíčně jsme měli i 30 koncertů, navíc jsem jednu dobu hrál v Semaforu v Kytici, třeba 10 představení.Nakonec jsem to vyřešil odchodem na „volnou nohu“, což bylo někdy v roce 1984.
Které období vaší bohaté kariéry považujete za nejlepší?
To se těžko porovnává, byla jich celá řada, vždycky se něco podařilo, ale něco také ne. V roce 1988 jsem pomáhal Radimu Hladíkovi znovu vzkřísit Blue Effect. On vyžadoval po svých spoluhráčích „modrou knížku“, jiné nebral. Já ji naštěstí měl.
Pokud bych měl svou kariéru poměřit komerčním úspěchem, nejvýraznější byla 80. léta, kdy jsem vydal tři alba, která vynesla 200 tisíc prodaných kusů.
Písně si skládáte sám, ale skládají pro vás i jiní. Jak je to s texty?
Mohu říci, že pokud jde o autory, spolupracoval jsem vždy se špičkami ve svých oborech. Hudbu pro mě skládal například Ota Petřina nebo Petr Skoumal, texty psal Ladislav Kantor nebo Pavel Šrut. Nedávno jsem se díval, kolik jeho textů jsem nazpíval, a došel jsem k číslu 75. On je můj nejdůležitější autor.
Pokud jde o mé vlastní texty, textoval jsem až v poslední době, protože jsem nikdy neměl odvahu se s výše jmenovanými poměřovat. Jsou ale jednotlivosti, které má člověk v hlavě, a v určité době dozrají.
Jaký je váš názor na současnou mladou hudební generaci?
Nikdy jsem se nevyhýbal spolupráci
s nimi, například jsem pomohl kutnohorské kapele Rybičky 48 odstartovat jejich albovou kariéru, když jsem je doporučil do Supraphonu, ale těch příběhů je víc.
Z mého pohledu naše současná hudební scéna trpí nedostatkem původních autorů. Většina kapel nebo zpěváků přejímá věci odjinud, kopíruje, vydává přetvořené za své. Bohužel se to netýká jenom Česka. I z tohoto důvodu se lidé vracejí ke starým, ověřeným věcem. Čerpala z nich každá generace a podle mě bude vždycky čerpat.
Šoubyznys a populární hudbu ale moc nesleduji.
Co říkáte na SuperStar, Česko-Slovensko hledá talent a podobné soutěže?
Myslím si, že z 90 % to těm lidem nepomohlo. Jestli jim stačí skončit jako 18. sborový zpěvák v nějakém muzikálu, tak prosím, ale myslím si, že mohli dosáhnout víc.
Na vaší poslední desce s 5P Soukromá elegie (2014) jste navázal spolupráci s Michalem Hrůzou. Jak
k tomu došlo?
Byla to náhoda. Poslal jsem mu jeden text nazvaný Starý pár, který zhudebnil jinak, byl to smutný text, a on z něj udělal hravou píseň. Je jeden z mála
z mladší generace, kterého považuji za dobrého skladatele.
V roce 2007 jste téměř po dvaceti letech oživil svou kapelu 5P, kterou spolu s vámi a Bohumilem Zatloukalem vytvořili mladí hudebníci Ondřej Fencl, Martin Štec a Pája Táboříková, které bylo tehdy 23 let, v roce 2011 nahradil Bohumila Zatloukala kytarista Marek Linhart. Jak se vám s nimi spolupracuje?
Dobře, jsou to rockeři, mají to naposloucháno, jsou to výrazní instrumentalisté. Kapela je odbornou veřejností hodnocena vysoko. Mají své vlastní projekty, například Ondřej Fencl hraje ještě v dalších asi sedmi kapelách. Polovinu koncertů jezdím s nimi a polovinu sám.
Jezdíte na festivaly?
Ano, ale hraji jen na některých, protože jejich dramaturgie se opisuje, takže mě to moc nebaví. Raději hraju sám nebo s kapelou na různých slavnostech, ty mívají z mého pohledu větší dopad.
Které z festivalů navštěvujete nejraději?
Trutnovský festival, teď jsem byl na kolínském Natruc, v Chotěmicích u Vaška Koubka, před pár lety jsme byli na Moravských hradech.cz. Ale raději mám třeba kutnohorské Svatováclavské slavnosti nebo Amfiteátr Loket, tam jsme hráli asi třikrát, například s maďarskou legendou Omega, a vždy tam přišly tři až čtyři tisícovky lidí.
Na Kutnohorsku žijete už léta, proč právě tady?
Několikrát jsem bydlel v Praze, ale do Kutné Hory jsem se vždy vracel za rodiči, a také jsem tu prožil nejdůležitější část svého života, která člověka ovlivní na celý život – dospívání. Kutná Hora se mi líbí, za ta léta se tu dalo spousta věcí do pořádku. I GASK si získal dobrou pověst, navíc to dvacetileté výročí zápisu do UNESCO také dělá své. Doporučuji její návštěvu svým známým a setkávám se jen s tou nejlepší odezvou.
Na co se od vás můžeme těšit v příštím roce?
Čeká mě vydání kompletu 14 alb, tedy všeho, co jsem kdy udělal, vydavatelem bude opět Supraphon. Mám v plánu akce v Čáslavi, v Ratajích nad Sázavou v jejich Klubu Pivovárek a také v Kutné Hoře v klubu Česká 1. Jeho současná dramaturgie je určitě přínosem, protože je velice přitažlivá a lidé nemusí za svými oblíbenými kapelami jezdit jinam.
Budeme se tedy těšit, že vás v našem regionu Srdce Čech uvidíme na některé z příštích akcí!
Dana Čermáková
Fotografie Antonín Vodička,
René Svoboda
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.