Jakmile se Kodaň zahalí do tmy, Henok na sebe obléká své nejotrhanější a nejšpinavější oblečení, které páchne jako popelnice, a vyráží na další noční nákup na periferii dánské metropole. Dnes začíná svůj lov detailním průzkumem dvou velkých, černých plastových kontejnerů, osvětlených ostrým bodovým světlem, na které dozírá bezpečnostní kamera na zadním dvorku supermarketu Aldi.
Popelnice jsou nezamčené, a tak mi po otevření Henok začíná nabízet její vnitřní poklady. Bezpeckové, prvojakostní hroznové víno, rozličné druhy chleba, zeleninu a hromadu kukuřice. ,,Nejčastějšími artikly jsou chleba, zelenina a ovoce, občas se najde i něco jiného, člověk jen musí umět dobře hledat a hlavně nebrat hned všechno. Časem si vytříbíš vkus a začneš být vybíravá stejně jako běžný zákazník,“ vysvětluje Henok. Přesouváme se na další ,,spot“ hned nedaleko Aldi, já s plným batohem ovoce.
Henok, i když tak na první, ani druhý pohled v ošuntělých šatech nevypadá, není bezdomovec ani není bez práce. Pracuje jako vysokoškolský profesor IT na Kodaňské univerzitě. ,,Ze začátku, před mnoha lety, jsem začal dumpsterdivovat, protože jsem jako student neměl moc peněz,“ říká, zatímco si
u druhého spotu nakládá jednu z brašen kilovými baleními kančího masa, které je ještě zmražené. Druhý spot zákazníkům, jako jsme my, poskytuje větší výběr, a tak si díky tomu odnáším například uzeného lososa, rajčata, džus nebo brambory.
Dumpster diver, jako je Henok, není v Dánsku ničím neobvyklým. Fenomén dumpster divingu a freeganismu, kdy se člověk živí pouze tím, co někde najde, a neplatí za to, je v posledních letech prudce vzrůstajícím trendem hlavně ve vyspělých státech. Důvodem je to, že se ceny potravin neustále zvyšují, stejně jako vědomí toho, jak tyto státy jídlem kvůli různým důvodům plýtvají.
Supermarket vs. dumpster diver
Je deset hodin a my se se skoro s až po okraj naládovanými taškami blížíme a plížíme k třetímu spotu. V prodejně se stále svítí, přesouváme se tedy na lavičku do nedalekého parku, ze které máme výhled, a čekáme, až poslední zaměstnanec odejde. ,,Dělám to už spoustu let a mnohokrát se mi stalo, že jsem se při návštěvě dumpsteru potkal se zaměstnancem supermarketu, ale nejhorší reakcí asi bylo to, že mi slušně řekl, že to tu dělat nemůžu a poté mě vyzval, ať opustím prostor popelnice, přičemž jsem v tu chvíli měl co dělat, abych se nerozesmál,“ usmívá se do široka Henok, zatímco zakusuje jedno
z ulovených jablek. ,,No vlastně jednou, už nevím, jak dávno to je, mě překvapila v dumpsteru jedna paní ve středním věku, když vyhazovala účtenky, nechtěl jsem na ni z útrob popelnice jen tak vyskočit, tak jsem potichu čekal, až odejde. Bohužel si mě všimla, což je možná slabý výraz, jelikož se hrozně lekla a začala ječet. Radši jsem vzal nohy na ramena.“ Dumpster diving v Dánsku není – na rozdíl od České republiky – nezákonný. Jediné, co hledači pokladů nesmí, je porušit zámek u popelnice nebo vniknout na cizí pozemek.
V Česku to teoreticky trestný čin nebo přestupek je, jelikož vše, co je vyhozené do popelnice, se stává majetkem města, a brát si ho z popelnice je tedy krádež.
Moc rovný, moc zahnutý, moc malý
Důvodů, proč supermarketové řetězce každodenně vyhazují obrovské množství jídla, je několik. Jen v Dánsku se každoročně vyhodí do smetí 450 tisíc tun jídla. Za prvé, když dánské řetězce vyhazují jídlo, tak z toho mají profit, jelikož je to považováno za ztrátu, a tu si mohou odepsat z daní. Kdyby jídlo darovaly, nebudou z toho nic vykazovat.
Dalším důvodem je to, že Dánsko je jedinou zemí Evropské unie, kde je zakázáno prodávat jídlo nejen po vypršení spotřební lhůty, ale i dva dny před ní. V ostatních státech unie je nepovolená pouze první varianta. Také, když se procházíte dánským supermarketem, zřídkakdy je možné najít něco ve slevě jen proto, že je to před vypršením spotřební lhůty, tak jak to praktikují například české supermarkety. Dánové jsou v tomto striktní a raději jídlo vyhodí.
V Česku jsme až donedávna měli situaci jinou, ale s podobným výsledkem. ČR byla mezi posledními zeměmi EU, kde stále platila 15 procentní daň z darování jídla. Tím pádem supermarkety a jiné obchody preferovaly jídlo vyhodit než platit daň. Před několika měsíci byla tato daň zrušena.
,,Na jednu stranu supermarkety objednávají několikrát více jídla, než jsou schopny prodat, na straně druhé jsou proti dumpster divingu i přesto, že jsou šampiony v plýtvání jídlem. Supermarkety nás nemají rádi, a já to z obchodního hlediska naprosto chápu. Oni chtějí, abych šel do obchodu, vzal si potraviny z jejich poliček a řádně si je koupil. A ne jen vylovil zadarmo z popelnice stojící pár desítek metrů od pokladny,“ komentuje Henok zamračeně.
Jiným aspektem, který se zohledňuje při vyhazování jídla, jsou kritéria podoby potravin. Jako například tvar, velikost a barva. Supermarkety se domnívají, že si nikdo nebude chtít koupit banán s hnědou šmouhou, příliš zahnutou papriku, zkrabatělou okurku nebo špatně zabarvenou dýni.
Otázka peněz
Dumpster diving není jen pro lidi
z chudých poměrů, je to trend, i přesto však s penězi a cenami potravin úzce souvisí, a v Dánsku především. Skandinávská země má nejvyší náklady na život v celé Evropské unii, pohybuje se 40 procent nad evropským průměrem. A její hlavní město se v posledním žebříčku nejdražších měst světa časopisu Economist umístilo na desáté příčce.
Zatímco jsme se s Henokem zapovídali, uplynula již půl hodina, a my vidíme odjíždět posledního zaměstnance. ,,Mám pocit, že časem se
z toho pro mě stal i jistý způsob života. Je to něco jako droga. Například teď mám jídla dost, v takovou chvíli se pro mě dumpster diving přesouvá do jiné roviny, roviny ješitnosti, zvědavosti, co najdu tentokrát, převládá ve mně touha po pocitu úspěchu,“ vysvětluje Henok, když otevírá postranní dvířka obrovské zelené popelnice. To nejlepší na konec – nacházíme celou krabici prošlých čokolád
a navrch paket jablečných dětských pitíček a borůvky. ,,Tohle na tom zbožňuju, to překvapení. Nikdy nevíš, co najdeš, nikdy nevíš, co bude dneska k večeři a zítra k snídani.“
Hlavně si po sobě uklidit
Kontrastně, i když Henok dumpster divingem do velké míry žije a nedal by na něj dopsutit, ho to poměrně limituje ve společnosti, a veřejně svoje nákupní návyky nikde neprezentuje. ,,Nikdy jsem o divingu neřekl například mým přátelům, myslím, že by měli tendenci nahlížet na mě jako na podivína a možná i jako narušitele nějakého řádu,“ přiznává Henok.
Už je skoro půl dvanácté a Henok mi dává poslední lekci večera. Úklid. ,,Vždycky po sobě musíš dané místo pořádně uklidit. Nikdo nesmí poznat, že jsi tam byla, a ani to, že jídlo z popelnice je pryč. Mám zkušenost, že když si zaměstnanci obchodu všimnou nějaké změny, upozorní na to vedení, a popelnice se začne zamykat. Anonymita a diskrétnost jsou pro nás velmi důležité.“ To bylo i důvodem, proč se Henok vůbec nechtěl fotit
a prvotně nesouhlasil s publikováním článku na veřejnosti.
Nákupní místo jsme po sobě nechali jako netknuté, jako kdybychom tam nikdy nebyli. Obtěžkáni taškami míříme domů. Při loučení na zastávce se Henok na chvíli zadívá do tmy a pak se zapálením vyhrkne: ,,Mně jednoduše nezáleží na tom, co si kdo myslí. Já bez toho prostě nemůžu žít. Hlavní důvod, proč to dělám je sranda, adrenalin.“
Dumpster diving na vlastní kůži
V druhé části tématu se chci podělit o své vlastní potápění do útrob popelnic. První zkušenost mi poskytl Henok. Od začátku se mi celý koncept líbil a stipendium od Evropské unie nebylo zdaleka schopné čelit dánským cenám, které jsou v průměru o 25 až 30 % vyšší než v Praze. Navíc jsem bydlela na koleji, vedle které je menší obchodní centrum hned s několika supermarkety. Jeden den po dalším frustrujícím nákupu v diskontním supermarketu, který mě i tak pokaždé stál příliš, jsem si řekla, že po desáté večer, kdy obchody zavírají, vyrazím.
Na zadním dvorku supermarketu Netto jsem byla v deset deset. Kola zaměstnanců stále na místě, tak jsem raději počkala, až odejdou. Popelnice jsou vysoké, takže když člověk neměří dva metry, musí si pod ně postavit přepravku. Pak je praktické si kontejner odsunout a opřít víko o zeď. A dávat pozor, aby nevrazil do popelnice a víko se neodrazilo a člověk nečouhal napůl ven. Hlavní věcí, na kterou jsem já a většina ostaních diverů z okolí chodili jako na svatý grál, bylo denní pečivo, především pak to sladké. Skoro vždy byl na vrchu velký pytel s chlebem, kde byly croissanty, sladké velké koláče, různé menší buchty a čokoládové nebo borůvkové muffiny. Všechno čerstvé ve skvělém stavu. Vyhazovali to vždy nakonec.
Kromě pečiva jsem chodila hlavně na ovoce a zeleninu. Nejčastějším ,,zbožím“ byly banány, pomeranče, jablka, brambory, salát a pak ostatní druhy. V období Halloweenu jsem si díky divingu vydekorovala pokoj asi pěti dýněmi. Nacházela jsem jinak i víno, avokáda, kiwi, borůvky, mandarinky atd. Méně častým zbožím byly mléčné výrobky jako sýry, na které jsem ovšem měla neuvěřitelné štěstí. Díky tomu jsem si dělala sýrové talíře z prvotřídního camembertu, kterého tam jednou vyhodili asi třicet kusů, a goudy. V podstatě jsem si pak kupovala už jen mléko a jogurty. Maso je předražené, a základní pravidlo divingu zní – maso nebrat, je to nebezpečné.
Po čase už ostych opadl a do popelnice jsem chodila spolu s Madurou – australsko-indonéskou spolužačkou z kurzu, když zaměstnanci byli uvnitř a věci teprve vyhazovali. Neměli s námi sebemenší problém. Jednou se nám dokonce prodavačka při vhazování pytle s chlebem omlouvala, že nás ruší. Pak už jsem tam potkávala ty samé lidi, hlavně jednoho staršího pána, který vždy přijel na kole a skoro nikdy si nic nevzal, ale byl tam každou noc. Jendou jsme našly sochu snhěuláka s rozbitou žárovkou uvniř, jinak neporušeného.
Časem jsem pochopila, co Henok myslel onou závislostí. I když se z toho pro mě stala rutinní záležitost, nikdy to nebyla nuda. S Madurou jsme se shodly, že to jistou závislost vyvolává. Nejde už pak ani tolik o jídlo samotné, jako o vžití se do role objevitele. Když jsem našla třeba paklík Kinder mléčných řezů, borůvky, maliny, avokáda, meloun, džusy nebo krevetový salát ještě před dobou spotřeby, měla jsem z toho vítězoslavnou radost.
Pokud jde o pocity u divingu, tak alespoň u mě byly vždy velmi rozporuplné. Na jednu stranu máte povznášející pocit, že bráníte plýtvání jídla. Když jsem sama nebyla schopna jídlo spotřebovat, dávala jsem je na patro svým spolubydlícím. Což bylo poměrně vtipné v tom, že jsem jim nemohla říct, odkud ovoce pochází, jelikož na patře bydlely tři medičky už tak úchylné na výskyt bakterií a jiných mikro či makroorganismů. Dalším pocitem, který byl fajn, je, že tím neuvěřitelně člověk ušetří a navíc má i radost z toho, že obchází/okrádá nastavený systém.
Na straně druhé, když jsem pak v noci všechno důkladně umývala a dívala se na množství jídla na stole, které mělo skončit na skládce, přepadl mě pocit hořkosti z vědomí, že já jsem sice něco “zachránila“, ale to není nic proti tomu, kolik se vyhodí jídla každý den po celém Aarhusu, Dánsku, Evropě a světě. Navíc, když ta část světa, která zrovna jídlo nevyhazuje, ho má nedostatek. A vy s tím nemůžete nic udělat.
V Praze jsem diving nezkoušela, možná to zkusím, už jsem i našla dumpster map Prahy s vyznačenými místy, i když tady mě nežene nutnost. Asi to mám do jisté míry spojené s Aarhusem, Dánskem. Nebo příliš dlouho abstinuji.
Alžběta Čermáková
Fotografie autorka
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.