Život s harmonikou
K následujícímu povídání s populárním muzikantem Josefem Maturou, jemuž kamarádi neřeknou jinak než Pepino, jsme se sešli v jeho rodných Rašovicích v dokonale renovovaném rodném domě s pečlivě upravenou zahradou. Než jsem stačil vyseknout Pepinovi poklonu za jeho řemeslné schopnosti, jimiž vyšperkoval svůj dům i zmíněnou zahradu, zavoněla na stole kávaz rukou skvělé hostitelky, jeho manželky Yvety, a hovor s muzikantem, který nedávno vstoupil do řad úspěšných šedesátníků, mohl začít.
„Pojďme si úvodem udělat výlet zpátky do časů, kdy ses po prvé setkal s muzikou, tedy myslím aktivně.
No, tak to se musíme vrátit do okamžiku, kde jsem od kamaráda mého tatínka dostal první takovou malou harmoniku. Bylo mi tehdy necelých šest let a z toho dárku jsem byl naprosto nadšený. Když tatínek viděl moje rozzářený oči, tak mi připravil o nejbližších Vánocích nádherný dárek: novou – a teď už opravdu moji harmoniku. Následující sváteční dny jsem „obšťastňoval“ milované rodiče nekonečným a naprosto neumělým pokusem o zahrání té nejjednodušší písničky, až to tatínek už nemohl vydržet a naučil mě zahrát můj první „hit“ Ovčáci, čtveráci.
Takže tvojí první hudební školou byla tatínkova výuka?
Ale to vůbec ne. Tatínek nehrál na žádný nástroj. Ale hrozně rád a moc dobře zpíval a miloval českou muziku. No a když viděl moje nadšení, tak po poradě s maminkou jsem byl odvezen do Uhlířských Janovic k panu učiteli Gustavu Kutílkovi, který vyučoval hru na harmoniku. Pan učitel, když viděl moji tehdy velmi drobnou postavičku za harmonikou, mamince naznačil, že pro výuku by bylo dobré ještě alespoň rok, případně dva počkat, až trochu povyrostu a zesílím. Ale já jsem si postavil hlavu a předvedl jsem panu učiteli, že už tu harmoniku udržím ve stoje. Maminka přidala ještě svůj argument, že i tatínek by byl rád, kdyby mne pan učitel přijal, a ten dobrý muž kapituloval. Chodil jsem k němu následujících sedm let a když jsme se později, po několika letech, potkali na jednom z mých vystoupení, tak se spokojeným úsměvem konstatoval, že jsem byl jedním z mála jeho žáků, kteří u té harmoniky zůstali. A dokonce mi doporučoval, abych pokračoval ve studiu na pražské konzervatoři.
Dobrá rada. A poslechl jsi ?
No, bohužel ne. To víš, bylo mi čtrnáct, a to jsou taková ta ‚jalová léta‘. Prostě jsem se rozhodl, že se stanu automechanikem. V té době byly motory moje druhá láska. Nebyl pro mne problém rozdělat motorku do posledního šroubku a zase ji perfektně složit. Takže v patnácti letech jsem se šel učit automechanikem, ale za velmi krátký čas, snad za půl roku, jsem zase chtěl být muzikantem. Nicméně automechanikem jsem se vyučil a v 70. letech minulého století jsem nastoupil do tehdejších Středočeských pekáren
a cukráren jako řidič. Zasáhla osudová náhoda a dalších šest let jsem jezdil u téhož podniku jako – jak se tehdy říkávalo – ‚panský kočí‘, zkrátka vozil jsem své šéfy.
Nějak se mi tam vytratila muzika.
Tu jsem samozřejmě dělal, ale pouze amatérsky. No a po roce 1990 přišel velký zlom a z amatéra jsem se stal profesionálem, takže moje životní hobby se stalo mojí nádhernou profesí. Tomu ale ještě předcházelo krátké období, kdy jako OSVČ (pro ty později narozené – osoba samostatně výdělečně činná) jsem měl obchodní zastoupení několika firem a zároveň jsem už hrál na profesionální bázi.
Jako správný profík máš jistě svého manažera, svoji agenturu a dokonalý profesionální servis.
Samozřejmě. Bez toho by to nešlo. A tady musím říct, že všechny tyhle podmínky perfektně plní moje skvělá manželka Yveta. Mám v ní ohromnou podporu a prostě – je skvělá !
Chtě nechtě se musíme opět vrátit o několik let zpátky. Než jsi založil dnes již velice populární Pepino band, prošel jsi jako muzikant několika kapelami. Zavzpomínej.
To jsi mne vrátil do let mého učení automechanikem. S klukama jsme na internátě hrávali, já na harmoniku, kluci na kytaru. Jednou si nás poslechl trumpeťák Květa Červený
z Uhlířských Janovic a díky jemu jsem se dostal do kapely pana Kadlečka
z Chlístovic. To bylo moje první‚ angažmá‘ a musím říct, že ty začátky byly dost drsný. Ale to by bylo dlouhý povídání. Další dobrou školou bylo moje účinkování s tehdy velmi dobrým klavíristou panem Nekolou.
A konec konců díky jemu jsem byl ‚přinucen‘ naučit se na klavír. Následovalo opět dojíždění do Uhlířských Janovic
k panu učiteli Němečkovi. To mi bylo šestnáct let, a to je pro začínajícího klavíristu dost opožděný začátek. Ale byla to dobrá průprava pro mnohem později používané různé typy klávesových nástrojů.
Samozřejmě i akordeon, ne?
No pozor. Já jsem v oněch dobách na akordeon skoro nesáhl nějakých třicet let. Prostě proto, že pro něj v aranži tehdejších kapel nebylo skoro využití. Ale nakonec přišel jeho čas a k akordeonu jsem se vrátil. To už se začínal užívat ve spojitosti s nejdříve jednoduchým, později stále zdokonalovaným elektronickým propojením, později v provedení digitálního akordeonu Rolland, a v tom jsem se zhlídnul.
A zase tě vrátím: tvoje spoluúčinkování s legendárním kutnohorským kapelníkem a muzikantem Mirkem Jiřištou.
Po pravdě řečeno, já jsem nikdy nebyl kmenovým muzikantem jeho vynikající kapely. Mirek je právem legenda a nesmírně si ho vážím. Pravda je, že občas jsem u něj zaskakoval za jeho skvělého klavíristu Jirku Kotena,
k němž jsem chodil na radu, co a jak na klavír hrát. Moc mi pomohl.
Tak a teď pojďme k tvému dnes již velice populárnímu Pepinu bandu a konec konců i k účinkování v televizní stanici Šlágr.
Tak to se zase musíme vrátit o nějakých šest let zpátky. Tehdy za mnou přišel můj dobrý známý s myšlenkou, že by bylo dobré zpestřit turistický ruch v Kutné Hoře. A tak se pořídily kostýmy ve stylu staropražské muziky a zárodek Pepino bandu byl na světě. Začali jsme účinkovat ve složení Jirka Cetl, Standa Jelínek, Jarda Šourek a já. To složení se během následujících let měnilo až do současné doby, kdy se Pepino band ustálil ve složení Jára Pospíšil, Pavel Kruliš a já.
Dobrý. A teď TV Šlágr. Jak k tomu došlo?
Upřímně řečeno, kamarádi mne vyhecovali. Přesněji můj kamarád František Uher z Moravanky. Na jeho popud jsem do TV poslal svoje CD a k mému příjemnému překvapení to vyšlo.
V pořadu jsme vystoupili, začaly se natáčet videoklipy, no a už to jelo.
Zatím jsi se ve své vrozené skromnosti nepochlubil svými osobními, neřku-li kamarádskými kontakty s velkými hvězdami naší hudební scény, jako třeba…
Zaraž, prosím tě! Tím se chlubit nechci a nebudu. Ale můžeme to konstatovat. Měl jsem možnost se setkat s osobnostmi, jako je třeba Eva Pilarová, Josef Zíma, Karel Drobný, Karel Gott nebo třeba televizní moderátor Karel Voříšek a s celou řadou dalších, a to i z naprosto jiné profese, než je muzika. Poznal jsem v nich báječný lidi, opravdové profíky, kteří tu svoji popularitu opravdu nemají zadarmo.
Pepino band je dneska populární nejenom po celé republice, ale i v zahraničí. V čem vidíš ten úspěch ?
Nemáš tam nějakou lehčí otázku ? Na tohle ti neumím odpovědět… No, snad v tom, že se snažíme dělat poctivou muziku, že si považujeme svých diváků, nechceme se jim podbízet, ale nabízíme jim společný prožitek při písničkách, které si mohou třeba s námi zazpívat, nebo si při nich oživit svoje příjemné zážitky, prožitky a tak dál.
Tak já už tě radši dalšími otázkami trápit nebudu, i když bychom si ještě mohli povídat dlouho a dlouho. Na mnohé se nedostalo, ale jedno opominout nemůžu: totiž popřát ti k tvému životnímu jubileu šesti desítek let, prožitých převážně se svými muzikantskými kamarády, neutuchající elán, hodně skvělých hudebních nápadů, vynikající publikum, vytrvalost dokonalého manažera, kterého máš ve své manželce, a hlavně – hodně zdraví do dalších muzikantských let.
Miroslav Štrobl
Fotografie osobní archiv
Pepina Matury
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.