Venku prší a já se nudím. Již jsem zkoušel listovat knihami, hrát na počítači či si jen tak nedbale a líně ležet na posteli. Nic! Ano, vážení pánové a dámy, pořád se nudím. Sednu si na židli vedle okna a líně si podepřu hlavu rukou. Pootočím se a hledím z okna. Klidně sleduji, jak z nebe padají kapky deště jako slzy. Jak každá kapka spadne na zem a tam se roztřískne na malinkaté doušky vody.
Povzdechnu si. Venku není absolutně nic zajímavého. Jen sousedův kocour, jenž je schoulený do klubíčka, každou chvilku vstane, popojde o pár kroků dál a zase se uvelebí. Dále sleduji, jak pouliční lampa svítí do té nečisté temnoty, a také vidím, jak malý Honzík od sousedů skáče v holínkách do louží a má z toho úžasnou zábavu. Ach jo, povzdechnu si. Na skákání do louží jsem již moc velký, a tak tu sedím a hledím z okna.
Po nějaké době si všimnu, že se nebe začíná pomalu uklidňovat. Mraky, které vypadaly ještě před chvílí tak mocně dominantně a neústupně, se teď změnily na pouhé obláčky. Z nebe dopadávají poslední kapky dešťové vody a vytvářejí dohromady malinké potůčky, stékající po chodníku dolů. Sleduji… Nebe, to samé nebe, které ještě před chvílí vrhalo na můj dnešní den stín melancholických, znuděných deziluzí, působí teď zcela vyrovnaně. A hle, dokonce se i vytvořila duha. Jak tak přemýšlím, dochází mi, že kdybych se hned od začátku zadíval z okna pozorněji, viděl bych věci jinak a nepodlehl bych splínu. Pohled ven, na tu přírodu, na ten svět, co nás obklopuje již tak dlouho, není totiž vůbec špatný…
Josef Stanislav Treml, Základní škola Žižkov, Kutná Hora
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.