Díl 2 – Zabít či nezabít, toť otázka
O tom, jestli je správné a etické zabíjet domácí zvířata na maso, jestli na to má člověk právo, vedu s různými lidmi debaty už hezkých pár měsíců. Nevím proč, ale rozhovor se tímto směrem vždy stočí – stejně jako při naší poslední návštěvě Prahy. Přátelské posezení v kavárně Kabinet vyústilo opět k tomuto tématu, a tak jsem se rozhodl vyjádřit se veřejně
a dát tím možnost popřemýšlet o tomto problému širšímu okruhu čtenářů.
„Nikdy bych takové roztomilé zvíře, jako je kachna, nemohla zabít. Bylo by mi jí strašně líto. To bych tedy opravdu nedokázala,“ nechala se slyšet naše známá bezprostředně po tom, co nám poutavě odvyprávěla postup, jak udělat báječná kachní prsa na pomerančové šťávě.
„To přeci takhle nemůžeš říct, je lepší vědět, jaké zvíře zabiješ a sníš, než si koupit cosi růžového v igelitu,“ oponuji jí.
„Kdepak, to bych to raději nejedla vůbec.“
Snažím se jí argumentovat tím, že se o zvíře příkladně starám. Poskytuji mu přeci zázemí, které jsem vybudoval pro něj, krmím ho, čistím mu a vypouštím ho, aby mělo prostor
a kus svobody. „Navíc, může to znít blbě, ale nebylo by na světě, kdybych jeho rodiče záměrně nezpároval,“ dodávám ještě, ale zdá se, že marně.
Připadá mi zvláštní, jak běžný člověk (tím míním zákazníka různých řetězců) o těchto věcech přemýšlí. Koupí masa jako by se zbavoval zodpovědnosti za smrt zvířete, ze kterého pochází. I když je každému jasné (alespoň doufám), že onen tvor pro náš oběd musel zemřít, necítí za to vinu. Zřejmě je to tím, že za „produkt“ zaplatil penězi, které vydělal svou „prací“. Ale podle mě to takhle nefunguje, dokonce je to přesně naopak. Velice přeci zaléží na tom, za jakých podmínek zvíře vyrůstá, jakou kvalitu života mu chovatel poskytuje. Srovnáte-li podmínky průmyslového chovu s chovem v domácím prostředí, vychází mi jasné plus pro druhou variantu. Dnes už se na kanálu youtube můžeme podívat, jak vypadá automatizovaná linka na zabíjení kuřat. Je to jen pro silné povahy, ale pokud jste zastánci stejných názorů jako má známá, určitě si to vyhledejte. Nehledě na to, že průmyslové kuře, chované v halách se stálým osvětlením, dosahuje jateční váhy za pětadvacet dní. Poté je pojme průmyslová linka a šmyk. Naše kuřata, která si zabíjím sám, dorůstají stejné váhy za cca pět měsíců. Jsou krmena obilným šrotem, strouhanou cuketou, pšenicí a trávou. Mají výběh a v počátku svého života se
o ně stará kvočna. Každý den jsou
v kontaktu s člověkem a mají k němu důvěru. Nestresují se. To samé platí o králících, kachnách, kůzlatech
a jiných domácích zvířatech. Takže – tím, že si maso koupím v supermarketu, podporuji průmyslový chov se vším všudy. Nemluvě o kvalitě. Jaké látky asi obsahuje hmota ze svaloviny tvora, který nabobtnal za necelý měsíc? Jinak tomu ale bude, koupíme-li kuře od chovatele, kterého navíc známe. Tam máme šanci podpořit variantu domácího chovu, když už nejsme ochotni či schopni dát svému obědu vlastní péči. Nebojte se, nedělám si reklamu, ze zásady nic z našeho chovu neprodávám. Vše mám jen pro svou spotřebu, a tímto pozdravuji veškeré ke kontrolním účelům delegované inspekce. Ochutnat ale můžete. Jsem přesvědčen
o tom, že to by mohlo přístup chovalelských puritánů změnit. Později se může dostavit i změna pohledu na etiku a morální kodex.
A tak docela přemýšlím o větě: “…to bych to raději nejedla vůbec.“ Možná na tom něco je. Podle mě je lepší maso nejíst než ho koupit v řetězci. Chceme-li udělat první správný krok, podpořme malé chovatele, kteří se prodejem masa živí, a ptejme se jich na to, za jakých podmínek se doberou výsledku. Nakonec možná někteří z vás dospějí k myšlence pár králíků nebo slepiček si pořídit.
V budoucnu nám možná ani nic jiného nezbyde. Ale nepředbíhejme.
Zkusme otázku ze začátku obrátit. Neptejme se na to, jestli máme právo zabít domácí zvíře pro svou obživu. Ptejme se na to, zdali máme právo zavírat oči před důsledky své civilizované pohodlnosti a necítit zodpovědnost za smrt zvířat, zabitých průmyslovou cestou. Toť otázka.
Hezké časy přeje
vaše Divadélko Kůzle.
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.