PhDr. Dalibor Hobl je vystudovaný etnograf, řadu let působil ve funkci ředitele Muzea lidových staveb v Kouřimi na okrese Kolín a v současné době přenesl svoji aktivní činnost do Kutné Hory.
Náš rozhovor probíhal v prostorách kutnohorského Spolkového domu, v těsné blízkosti kostela sv. Jana Nepomuckého, v němž Dalibor Hobl uvádí programy pro žáky mateřských i základních škol s tematikou blížícího se adventu i vánočních svátků, jimiž vrcholí kalendářní rok.
Dovolím si začít trochu ze široka:
co vlastně charakterizuje studijní obor etnografie?
Pokusím se to trochu zjednodušit. Je to studium historie a vývoje hmotné i nehmotné lidové kultury, tedy lidových písní, tanců, zvyků, provázejících jednotlivá roční období, ale také lidové architektury v mnoha podobách, tedy nejen obydlí, ale také staveb sakrálních, ať již se jedná o kostelíky, boží muka, křížové cesty atd.
To rozpětí je opravdu velmi široké.
Zastavme se u lidových zvyků, provázejících závěr každého roku, tedy období adventu, vrcholící vánočními svátky. Jak je vnímáte v souvislostech jejich původu a v atmosféře 21. století?
Každý z nás toto období vnímá po svém a svým způsobem se vrací do let svého dětství a mládí. Nese si s sebou vzpomínky na atmosféru nejen uprostřed vlastní rodiny, ale v mnohem širších souvislostech. Samozřejmě je větší či menší mírou ovlivňován každodenní realitou současnosti, která je naprosto jiná, než byla ve středověku, v počátcích minulého století,
a konec konců je výrazně jiná v samém začátku století jedenadvacátého. Ale přes celé to období minulosti tu zůstává jakýsi prazáklad poetiky adventu, vrcholící Vánocemi. A právě o to propojení minulosti se současností jsem se snažil již od počátku své práce etnografa.
Teď jste mi takříkajíc „nahrál“ na další otázku. Zavzpomínejte na své začátky.
To se budu muset vrátit do mého středoškolského studia na kutnohorském gymnáziu. Po maturitě jsem nastoupil jako praktikant do tehdejšího Okresního muzea na Hrádku. Shodou náhod jsem po roce dostal nabídku od tehdejší ředitelky muzea v Kolíně doktorky Pospíšilové, a tak jsem na podzim roku 1976 odešel do Kolína a začal jsem se podílet na postupném rozšiřování kouřimského skanzenu, který se začal doplňovat
o lidové stavby, přenesené ze zátopové oblasti přehrady na Želivce. To ovšem pro mne vyžadovalo rozšířit si vzdělání, a tak následovalo dálkové vysokoškolské studium, zakončené promocí v roce 1983. Kouřimský skanzen jsme dále rozšiřovali a dá se říci, že k nejvýraznějšímu rozkvětu došlo na počátku devadesátých let minulého století, kdy do čela kolínského muzea přišla dr. Valentová. S kolektivem spolupracovníků jsme začali skanzen oživovat tematickými pořady ať již k velikonočním či vánočním svátkům, pořádali jsme zde trhy lidových řemesel, svátky letnic, ukázky lidového posvícení,
a dá se říci, že vlastně po celý rok byl kouřimský skanzen střediskem zvykoslovných programů, mapujících různé formy spojení lidových zvyků s každodenním životem. Skanzen byl v té době naprosto na výsluní a vysoká návštěvnost jednotlivých tematických pořadů byla překvapující. Rád vzpomínám třeba na svátek Mikuláše, kdy se k nám do skanzenu sjížděly doslova tisíce nadšených účastníků, rodin s dětmi, pro něž Mikulášská obchůzka v prostředí lidových chalup byla nezapomenutelným zážitkem. Kouřimský skanzen samozřejmě
i dnes žije svým životem, ale to je již jiná kapitola.
Pokud tomu dobře rozumím, vy jste dnes již mimo současné dění v Kouřimi.
Od roku 2010 jsem osoba samostatně výdělečně činná. Můj odchod
z Kouřimi měl řadu důvodů, o nichž bych se nechtěl zmiňovat. Následovalo krátké období mého působení na dvou místech, přesněji na mlýně v Davídkově a v Sázavě. I když i na toto období vzpomínám rád, tak zde začala výrazněji převažovat pochopitelná hlediska ekonomická nad mým pohledem nadšeného etnografa. Krátce řečeno, v roce 2012 jsem ze závažných rodinných důvodů odsud odešel a vrátil se do Kutné Hory.
A začala další životní etapa, vlastně etapa současná.
Takže pojďme do současnosti.
Opět tu svým způsobem hraje roli náhoda. V září 2012 se v kutnohorské Galerii Středočeského kraje konala výstava a setkání nositelů lidových tradic, pořádaného pod záštitou Ministerstva kultury ČR. Od odboru kultury kutnohorského městského úřadu jsem dostal nabídku na uspořádání lidového jarmarku na Palackého náměstí. Jarmark jsem uskutečnil, v téže době se otevíral zrekonstruovaný kutnohorský Spolkový dům v Lierově ulici. A tak po vzájemné dohodě opět s odborem kultury MÚ jsem zde s partou mých kamarádů, muzikanta Standy Jelínka, kutnohorského ochotníka Karla Krause
a řady dalších, uvedl cyklus adventních pořadů od mikulášské nadílky až po program, přibližující prostřednictvím lidových her poetiku vánočních zvyků našich předků. Díky celému kolektivu to byl úspěch a do kutnohorského kostela sv. Jana Nepomuckého přijížděly na tyto pořady děti nejen z kutnohorských mateřských či základních škol, ale také ze širokého okolí. Pořady byly doplněny výstavami vánočních betlémů
i pozoruhodných lidových vánočních výrobků, a letos tento úspěšný program vstupuje do čtvrtého ročníku. Ve svém výsledku je nejen připomenutím oněch historických lidových vazeb, o kterých jsme si povídali na samém začátku, ale je také dobrou propagací Kutné Hory, města, které je z mého osobního pohledu i mé profese srdeční záležitostí.
Dovolte mi závěrečnou, snad trochu provokativní otázku: jak vy jako etnograf, znalý historických kořenů lidových zvyků, cítíte současnou, snad až příliš přetechnizovanou, medializaci blížících se Vánoc?
Je to logický vývoj společnosti. Uvědomme si, že dnešní babičky ve smyslu románu Boženy Němcové nenosí šátky či plachetku, nesypou zrní drůbeži. Dnešní svobodná děvčata nehledají svého ženicha nahlédnutím do prosekaného otvoru v zamrzlé studánce ani netřesou bezovými kmínky. Všichni jsme jiní. Jsme lidé dvacátého prvního století. Ale pokud si zachováme schopnost vnímat svůj současný život v souvislostech poetiky života našich předků, nabízí se nám možnost prožít nastávající nejkrásnější svátky v roce v atmosféře, na niž budou naši potomci vzpomínat
a budou ji dále předávat nové generaci. Jak, to je otázka, na niž v tomto okamžiku neznám odpověď.
Děkuji za rozhovor a přeji Vám
i všem našim čtenářům krásné prožití nejen vánočních svátků, ale i závěrečných dnů roku 2015.
Miroslav Štrobl
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.