Lidové pranostiky provázely naše předky všemi ročními etapami, nejen obdobím masopustu, do něhož právě vstupujeme. Ale – co je to vlastně ten „masopust“? Stručně řečeno, je to období, které začíná 6. ledna svátkem Tří králů a vrcholí čtyřicet dnů před velikonočnímu svátky, přesněji řečeno úterým, předcházejícím Popeleční středě, tedy církevnímu obřadu „udílení popelce“, což je popel
z uschlých ratolestí jehněd, posvěcených na Květnou neděli předešlého roku.
V letošním roce připadá Popeleční středa na 22.březen.
Kdo v masopustě moc dělá, v létě to odleží
Poté začíná období velikonočního půstu. A právě při pomyšlení, že zakrátko nastane onen dlouhý předvelikonoční půst, si n aši předkové dopřávali bujarého veselí, tance a pochopitelně také množství dobrého jídla a pití. Mrazivé zimní počasí bylo ideální pro zabíjačky, které provázely určité zvyky a obřady. Například hospodář přečetl vepříkovi, odsouzenému k porážce, ortel, který ho vedl pod řeznickou sekeru. Na masopustním jídelníčku nesmělo chybět nejen maso, ale také koblihy pečené na másle, slanina a především domácí pálenka.
Masopustních obyčejů a zvyků bylo mnoho a lišily se nejen od vesnice k vesnici, ale měly i svá krajová specifika. Jedno však bylo společné: veškeré obřady a zvyky, provázející masopustní období, mívaly souvislost s přípravou na jarní zemědělské práce. Masopustní období se vždy uzavíralo taneční zábavou, obvykle spojenou s „pochováváním basy“, a všeobecné veselí vrcholilo, jak již bylo řečeno, úterkem před Popeleční středou. Ještě na počátku minulého století to býval sváteční den, který patřil (v celé řadě míst patří dodnes) maškarám a jejich obchůzce obcí. Průvod masek měl své dané postavy: žebráka, cikána, cikánku, kominíka, medvědáře, babku s dědkem i další různě nastrojené figury. Charakter bujarého průvodu byl v podstatě jakousi obecnou koledou.
V tradičním průvodu maškar nesměl chybět Hejtman a Rychtář. Právě Rychtář nesl tak zvané Právo, kterým dostával od starosty obce povolení (právo) k provádění masopustní koledy. Koledu vedl obvykle Masopust, někdy byla jeho maska nazývána pro svůj maškarní oblek, bohatě pošitý pestrými třásněmi, jako Střapatej.
V ruce nosíval cep jako symbol budoucí úrody. V čele koledy šla další postava – Rybníkář, nesoucí dřevěnou lopatu, kterou se sázel chléb do domácích pecí. Další tradiční figurou býval „Caparda“. Ten měl na rameni velkou koženou brašnu, do které „kradl“ lidem úrodu
z minulého roku… a tak dále.
Maškarní průvod obcí, doprovázený muzikou, přetrval až do dnešních dnů, i když jeho jednotlivé maškary mívají nezřídka podobu, reflektující naši současnost. Dodržuje se však tradice obchůzky se zastavením před každým domem. Zůstává také tradice tance dívky či ženy s medvědem, kterému se odjakživa přisuzovaly magické účinky na plodnost. Koledníci v maškarním průvodu to však nemívali lehké. Jejich odměňování nejen koblihami, masem, vejci či penězi, ale hlavně domácí pálenkou se nezřídka podepsalo na jejich stavu počáteční střízlivosti. Ale
i to patří k masopustnímu veselí
v každé obci.
Masopust na slunci, pomlázka u kamen
Poněkud jinou podobu mělo a má masopustní období ve městech. Provázela je především celá škála společenských tanečních zábav od tradičních plesů přes karnevaly až po velmi oblíbené sokolské šibřinky, které měly a mají atmosféru značně specifickou. První „rozverný maškarní ples“ se konal v Praze 25. února 1865 z iniciativy spoluzakladatele a prvního starosty Sokola Jindřicha Fügnera. Pozvánky na první Šibřinky bylo třeba číst pozpátku a tato tradice se leckde udržuje i dodnes. Podle dobových dokladů přilákaly první Šibřinky velké množství hostů nejen z Prahy, ale i ze širokého okolí, a naprostá většina tanečníků se v sále objevila v různých převlecích či maškarních doplňcích. Pojmenování tohoto druhu zábavy – Šibřinky – údajně našel Dr. Miroslav Tyrš v Jungmannově slovníku s významem „frašky, šašky, žerty“. Slovo šibřiti = žertovat, veselit se patrně pochází z německého slova schabernack ve významu žert, posměšný kousek. Šibřinky byly ve svých počátcích také významným počinem českého obrození. Mluvilo se zde jen česky, česky byly tištěny plakáty, pozvánky, jídelní lístky
a taneční pořádky. Tyto malé knížečky se soupisem jednotlivých tanečních kousků, hraných v průběhu večera, obsahovaly nezřídka i vlastenecké verše českých básníků.
Jsou-li o masopustě dlouhé rampouchy, je úrodný rok na mouchy
Také tradice českých bálů, tedy dnešních plesů, které probíhají právě v masopustním období, sahá do první poloviny minulého století. Ještě na počátku 19. století byly bály či plesy výsadou šlechty, byly určeny pouze pro příslušníky této společenské vrstvy a odehrávaly se
v jejich soukromých sídlech, povětšinou v odpoledních hodinách. První veřejný český vlastenský bál se konal v pražském Konviktu 5. února 1840 (tedy v masopustním období)
a u jeho zorganizování stáli představitelé národního obrození v čele s J. K. Tylem. Pro tehdy poměrně úzce vymezenou společnost českých vlastenců měl do budoucna nesmírný význam.
Měnil se charakter bálů, měnila se hudba k tanci, ale opět – převážná většina tohoto druhu společenských zábav kulminovala právě v období masopustu, i když společenství městských obyvatel nebylo svázáno
s povinnostmi k zemědělským pracím v průběhu roku, jak tomu bylo na venkově. Společným jmenovatelem masopustního období mezi městem a vesnicí snad byl pouze bohatší
a pestřejší jídelníček v naprosté většině rodin. Ještě i v současné době se ono nastolení půstu před velikonočními svátky dodržuje v řadě křesťanských rodin stejně tak, jako pestré plakáty zvou na řadu tanečních zábav.
A tak si masopustní období roku 2016 užijte ve zdraví, přátelské pohodě
a i s tím bohatým a pestrým jídelníčkem.
Miroslav Štrobl
Fotografie archiv
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.