Pravé tváře filmových hvězd

13.3.2016 Publikováno v Seriál

Raoul Schránil 

(*24. 3. 1910)

Černý frak, vrozený šarm, muž řádně upravený a vždy oholený. To se člověku vybaví, když se řekne jméno Raoul Schránil, jeden z nejobsazovanějších filmových herců 30. a 40. let minulého století. Před druhou světovou válkou nejčastěji ztvárňoval filmové role charakterních elegánů 

z lepší společnosti 

a milovníka žen. Raoul Schránil ale nebyl elegánem a šarmantním mužem jen ve filmu, ale i v osobním životě.

Pocházel z dobré rodiny. Zdědil geny, které mu napomáhaly stát se v životě úspěšným. Po tátovi to byla pragmatičnost. Jeho otec byl totiž právník
a později ministerský rada ve Vídni na tehdejším ministerstvu orby (zemědělství). Z matčiny strany pro změnu získal umělecké vlohy.  Matka byla sopránová pěvkyně stejně jako její matka, Raoulova babička. Z této strany pocházelo více významných umělců.  Jeho strýcem byl malíř Václav Rabas, bratrancem režisér Karel Anton a v širším příbuzenském vztahu byl i s hudebním skladatelem Bedřichem Smetanou, kterého ovšem sám nezažil.

Koncem 1. světové války se Raoul dostal k prarodičům do Chotětova u Mladé Boleslavi. Toto místo ho provázelo po celý život. V Praze, kde následně bydleli, chodil Raoul na střední školu. Kvůli drobnému incidentu byl z reálky (škola zaměřena na přírodovědní obory a živé jazyky) vyloučen a s tím mu byl zároveň znemožněn vstup na jakoukoli střední školu v Praze. Na doporučení přítele jeho otce byl poslán studovat do Německa a následně do francouzského Dijonu, kde studoval na gymnáziu Lycée Carnot, které se pro československé studenty stávalo tradicí. Studoval zde například Jiří Voskovec či Zdeněk Troška. V cizině se naučil spoléhat sám na sebe a postavit se na vlastní nohy. Při studiu v Dijonu navštěvoval domov jednou ročně. Ani na Vánoce nejezdil domů. A taky zde začal hrát divadlo.

Po návratu do Prahy se živil jako recepční v několika hotelech. Bratranec Karel Anton mu ale poradil, ať zkusí hrát divadlo. Po účinkování s kočovným divadlem se dostal do kamenného divadla Vlasty Buriana. Pak už jeho cesta k filmu byla snadná. Začal se objevovat v lacinějších filmech, brzy však hrál po boku největších hvězd. Raoul byl výborný v tom, že nikdy necítil k druhému křivdu. I největší ikonu filmových milovníků Oldřicha Nového si velmi považoval. Dámské herecké hvězdy a kolegyně měl velice rád. Byl k nim milý a choval se k nim s velikou úctou. S Adinou Mandlovou byli dokonce výborní přátelé. Adina je známá svými postelovými epizodami s hereckými kolegy. Málokterý z kolegů ji odmítl. Raoul však tvrdil, že dokázal Adině vzdorovat, ač na něj také měla zálusk. „Jednou mi učinila návrh. Neměl jsem ovšem tehdy důvod. Měl jsem krásnou manželku, která byla navíc úplně stejný typ jako Adina. Zůstali jsme ovšem celý život dobrými přáteli. Dokonce jsme si celý život vykali.“

Filmová kariéra mu přinesla velký obdiv fanynek. Jedna dokonce přišla do domu rodičů s tím, že ji Raoul pozval. Když ale Raoul přišel domů, dívku viděl poprvé v životě. Nechali ji u nich přespat a ráno zavolali rodičům, aby si pro dívku přijeli.

Raoul, ač v divadle hrál často dramatické a vážné role, ve filmech nejvíce ztvárňoval elegány ve fraku. Můžete si na něj vzpomenout například ve filmu Kristián, Eva tropí hlouposti, Katakomby nebo v nádherném filmu po boku Jindřicha Plachty a Jaroslava Marvana, Nebe a Dudy, kde hrál synovce přísného továrníka Bartoše.

Raoul byl dvakrát ženatý. Poprvé si vzal manekýnu Růženu Havelkovou,
s kterou měl syna Raoula a dceru Sandru – světově významná čarodějnice a věštkyně. Po nějaké době se rozvedli. Téměř třicet let, až do jeho smrti, strávil společný život s herečkou Věrou Liškovou. Raoul nesl těžce dvě životní situace. Když byl rozvedený, setkával se v hotelu s milenkou. Chodil ale přespávat domů kvůli dětem. Milenka ho prosila, aby zůstal u ní v hotelu. On chtěl jít ale domů za dětmi. Žena si
v hotelu vlezla za okno, kde jí to uklouzlo, spadla z výšky dolů na ulici a zabila se.

Druhá situace, kterou těžce nesl, byla smrt jeho otce.

Poválečné období ho poznamenalo stejně jako poznamenalo ostatní lidi působící v této branži. Koncem války, když nebyl tak zaneprázdněn rolemi, předělal část domu v Chotětově na biograf, kam se naučila chodit spousta lidí. Pořádal tu různá vystoupení svých kolegů a v domě jednu dobu schovával britské zajatce. Po únoru 1948 mu bylo zakázáno hrát v pražských divadlech kvůli postavení jeho otce, a tak působil nějakou dobu v kočovném Vesnickém divadle. V 50. letech někdo Raoula udal a on byl zatknut přímo na jevišti při představení kvůli podezření z plánované emigrace. Ve věznici na Pankráci strávil necelý rok. Když se vrátil, divadla o něj nestála. Pracoval nějakou dobu jako dělník, kdy se podílel i na stavbě Stalinova pomníku nebo dělal například zásobovače u cirkusu. Postupem času se však dostal zpět k divadlu, a přestože ve filmech už neměl tak výrazné role jako před válkou, zahrál si
v nich i v pokročilém věku.

Na podzim roku 1998, kdy mu bylo 88 let, za ním přišla domů žena z francouzské filmové produkce s nabídkou menší filmové role. Raoul ji, jak se sluší, pozval domů, začal číst scénář a vtom mu klesla hlava. Na to, že mu praskla aorta a utrpěl krvácení do břicha, se přišlo pozdě. Zemřel po 14 dnech
v kómatu. Naši zem opustil velmi inteligentní, jazykově nadaný a vzdělaný člověk, který na všechno vzpomínal s velikým optimismem. Dokonce
i o vězení mluvil jako o záležitosti, která vám do života něco dá. Charismatický a láskyplný Raoul Schránil.

Jaroslav Beran