Vlasta Burian

10.4.2016 Publikováno v Seriál

(*9. 4. 1891) 

Proslulý herec stříbrného plátna je oprávněně považován za krále komiků. Byl miláčkem publika a na jeho jednu divadelní inscenaci mohl jít člověk třeba desetkrát, protože jeho herecký přednes vypadal pokaždé jinak. Byl totiž mistr improvizace. Asi jako na každém umělci v této branži zanechala na Burianovi druhá světová válka hluboké šrámy. Z jeho bohaté, veselé a úspěšné kariéry se stal poměrně smutný život.  

Vlasta Burian se narodil roku 1891 v Liberci. Jeho otec byl členem ochotnického spolku, kde působil jako krejčí, nápověda, ale párkrát i jako režisér. Otec byl veliký vlastenec, a tak měl ostré konflikty s německou společností, která převažovala v Liberci nad českou menšinou. Začátkem 20. století zde totiž žilo přes 28 000 Němců a pouhých 12 600 Čechů. Když bylo Vlastovi deset let, přestěhovali se do Prahy na Žižkov, kde měl otec větší prostor pro vlastenecké aktivity. V Praze se Vlasta Burian vyučil obchodním příručím na obchodní škole. Otec ho často brával na opery do Národního divadla, kde Vlasta získal lásku k divadelnictví a k samotnému herectví.

Byl výborným sportovcem. Jezdil na kole, hrál tenis, ale v čem nejvíce vynikal, byl fotbal. Stal se fenomenální brankářem a dostal se až do ligového klubu A. C. Sparta. Postupně ale jeho sportovní aktivity nahrazovala divadelní činnost. Začal se uplatňovat jeho bavičský talent a z vedlejších rolí se dostal k rolím titulním. Jeho osobnost byla natolik žádaná, že nemohl brzy všechna vystoupení odehrát. Na několik představení vůbec nedorazil, a tak se ředitelé divadel rozhodli, že ho přestanou obsazovat. Vlasta si proto založil vlastní divadlo s názvem Divadlo Vlasty Buriana (dnes Divadlo Komedie). Bavičský talent mu otevřel cestu k filmu, který nám jeho genialitu zaznamenal pro další a další generace. Jeho herectví bylo významné i hrou rukama (ne náhodou jsou na jeho pomníku vztyčené ruce). Burianův honorář za film byl desetkrát vyšší než honorář nejznámějších dámských hvězd a dosahoval přes sto tisíc korun za roli. Objevoval se stále v reklamách a dokonce po něm pojmenovali bonbóny – Buriánky. Jeho jméno také nesly nově vyšlechtěné růže. Miloval rychlá auta. V Praze měl vilu s tělocvičnou, s venkovním bazénem a tenisovým kurtem, kde pořádal tenisové turnaje. Svým bohatstvím se rád chlubil, na druhou stranu byl i velice štědrý.

S tanečnicí Ančí Pírkovou měl dceru Emilku. Dlouho s ní ale nevydržel a svou životní lásku a zároveň obdivovatelku našel až ve svém divadle. Na každém vystoupení slýchával z hlediště příjemný a jedinečný dívčí smích. Po několika vystoupeních si nechal onu dívku (Ninu) zavolat. Vzápětí vznikla oboustranná láska na celý život. Chodila na každé jeho vystoupení. Pokud se jeho milovaná Nina zdržela, muselo se pozdržet i samotné představení. Když byla nemocná, postavili na pódium mikrofon a Nina poslouchala vystoupení přes telefon. Jestli si někdo myslí, zda ji nenudilo chodit na stejnou hru několikrát za sebou, mohu ho ujistit, že nenudilo. Vlasta totiž každé vystoupení zahrál jinak. Pokaždé ho ovládl jeho improvizační talent, až ho někteří herečtí kolegové jako například Jaroslav Marvan museli brzdit, jinak by dočista předělal scénář hry. Ke svým zaměstnancům byl štědrý, ale zároveň i přísný. Běda tomu, kdo se nepřezul do vhodné obuvi.

Jeho herectví si oblíbili i Němci. Chodili ho navštěvovat do jeho vily a nabízeli mu role v německých filmech. Burian se snažil těmto nabídkám vyhnout, ale nemohl se moc bránit. Když ho navštěvovali u něj ve vile, nemohl si dovolit jejich návštěvu nepřijmout. To se mu stalo osudným. Po válce byl obviněn z kolaborace a odseděl si tři měsíce, k tomu dostal půlmilionovou pokutu. Na tu si však vydělat nemohl, protože jeho divadlo bylo za protektorátu Němci zavřeno. Když ho propustili z vězení, přišel tak o většinu majetku. Vězení mu podlomilo zdraví. Velmi zestárl a sportovní kondici ztratil. Měl zakázáno hrát, a tak se živil jako číšník na horské chatě či dlaždič pražských ulic. Ač byl obviněn z kolaborace, pomáhal za války díky svému kontaktu s Němci českým kolegům, kteří byli odvedeni do táborů. Jedním z nich byl například Radovan Lukavský. Zkreslené informace o jeho styku s nacisty dorazily i do Ameriky. Jan Werich a Jiří Voskovec proti němu složili píseň s názvem Kolaborant Burian. „Byl fotbalista – sparťan, slávista, potom tenista, dnes je nacista,“ tak zní úryvek z jejich písně.

Vlasta Burian byl ovšem vlastenec a jen díky své známosti a oblíbenosti u Němců byl obviněn z toho, co neudělal, a vlastním národem sesazen z královského trůnu komiků. Když mu v padesátých letech bylo dovoleno opět vystupovat, jeho osobité herectví mu zůstalo, ale jeho energické vystupování, typické pro jeho projev, mu chybělo. Zemřel po krátké nemoci na plicní embolii. Jeho žena se po jeho smrti doslova utrápila a zemřela pár týdnů po něm. Na počest Vlasty Buriana byla pojmenována v Gambrinus lize cena pro brankáře.

Jaroslav Beran