Česká Betty Mc Donaldová

10.4.2016 Publikováno v Osobnosti regionu

Rozdrobím hrudku hlíny

Skřivánku, jsi ještě živý?

Tak dávno jsem vás neviděla

Snad tu byl někdo jiný

když rozkvétaly jívy

a dal vám slzy mého srdce

a sůl mého těla

Těmito verši si stýskala po rodném Kolínu spisovatelka Eva Bešťáková, když ji nelehký osud zavál na víc jak čtyři desetiletí do Hradce Králové. Chyběla jí kolínská pole za vodárnou i okolí bývalé skautské chaty ve „Staráčku“. Jak říká, „domov je magnet“. Ona sama však svou tvorbou dokázala překročit hranice nejen rodného města, ale i regionu, a dostala se mezi uznávané autory celonárodního významu. Možná ani ve vaší knihovně nechybí některý z jejích titulů pro děti, třeba Bára a Flíček, Princezna bílých tygrů, Statečný Zeb nebo Knížka pro Vojtíška.

Měl někdo z rodiny umělecké nebo literární nadání? 

Dědeček i otec byli obchodníci a oba měli obsáhlé knihovny, matka vyučovala hře na klavír, věnovala se francouzštině a psala drobné novinové články. Sestra zpívala a tančila v souboru, skoro všichni jsme hráli na nějaký hudební nástroj a byli nadšenými ochotníky, nejvíc otec a já.

Vedli vás také k literatuře?

Cíleně nikdo, jen jsme hodně četli, já všechno – od pohádek, verneovek
a detektivek k romantice Dickense, Remarqua, D. du Maurier, Galsworthyho i Melvilla s jeho filozofií o zlu v člověku, později k mystice Kafky a člověčenství Saroyana, k temným havranům mě přivedl E. A. Poe a A. Breisky. Z českých autorů jsem se upjala na Zeyera, Čapka a Šrámka, z ruských na Dostojevského a avantgardu 20. let minulého století Bunina, Pilňaka, Bulgakova, Jesenina. Dospívání prozradilo moje sklony ke snění a fantazírování, a později k nim přibyl humor a ironie jako zbraně proti složitému životu dospělých.

Jaká jste byla studentka?

Do obecné školy jsem chodila v Bělé pod Bezdězem, maturovala jsem na gymnáziu v Kolíně. V tercii jsem měla vyznamenání, později dvakrát trojku z fyziky a dějepisu, zato češtinu, ruštinu, francouzštinu a latinu jsem zbožňovala. Zpívala jsem ve sboru a chodila do hudební školy, byla jsem nadšenou skautkou, členkou recitačního kroužku a studentského divadelního spolku, do šuplíku jsem psala sentimentální verše a první povídky. Moje studentské roky na gymnáziu byly velmi šťastné, a se stejnými pocity jsem prožila i pět let na univerzitě.

Co jste studovala na Filozofické fakultě UK? Předpokládám, že češtinu…

V době maturity jsem už měla dva vydané překlady z ruštiny, jazyk a  literaturu jsem měla ráda, a kombinace čeština-čínština, o kterou jsem  původně žádala, nebyla možná. Zapsala jsem se na obor čeština-ruština a nikdy jsem nelitovala, na katedrách bohemistiky a rusistiky a na seminářích, společných s literární vědou, jsem poznala skvělé profesory i spolužáky, kteří se později významně uplatnili v literatuře a ve vědě. Učení jsem brala vážně a bavilo mě, a studentský život byl nádherný, měla jsem prospěchové stipendium, kondice a překlady, na kolej a menzu to stačilo a občas zbylo na koncerty a nejlevnější galerii v ND. Přestože moje studium, ukončené promocí v roce 1956, probíhalo v letech nejhorší politické nesvobody, pořád ještě mi poskytovalo dost prostoru k vývoji správným směrem, a zamlčovaná fakta jsem získala v pětisemestrovém postgraduálním studiu, které jsem na vyzvání obrozující se fakulty UK absolvovala v letech 1966 – 1967 a zakončila doktorátem filozofie.

Osm let po maturitě jste začala češtinu a ruštinu učit na kolínském gymnáziu. Jak vás přijali vaši profesoři, kteří tam tehdy ještě učili?

Velice přátelsky. Byla jsem přísná na mluvnici a pravopis, ale vyšším ročníkům jsem se snažila hlavně otevřít svět hodnotné literatury. Odvážně jsem odmítla vstoupit do Svazu československo-sovětského přátelství a do KSČ i učit v tzv. lidových kursech ruštiny, ale než došlo k následkům, byl manžel služebně přeložen do Hradce Králové. A teprve tam jsem se dopustila osudné chyby: na prahu slibného Pražského jara 1968 a na radu přátel („abychom tam měli svoje lidi“) jsem tentokrát přihlášku do KSČ podepsala. Jenže než jsem prošla kandidátskou lhůtou a dostala legitimaci, už mě zase vyhodili za aktivity v polednovém období a zejména za protest proti srpnové okupaci roku 1968, takže jsem členkou byla a vlastně nebyla, asi jako ta oblečená a neoblečená horákyně. Přesto mě „vyloučili“ i se všemi důsledky.

Moje kolínské pedagogické působení trvalo pět let a skončilo stěhováním do Hradce, kde jsem pokračovala jako profesorka na pobočce brněnské Střední knihovnické školy, ale po dalších pěti letech jsem neodolala lákavé nabídce a stala jsem se redaktorkou krajského nakladatelství, kde jsem působila až do roku 1974. Tehdy ve „druhé vlně“ vyhazování jsem byla z politických důvodů vyhoštěna z kultury i školství, nesměla jsem překládat ani psát a pracovala jsem až do odchodu do důchodu v technické knihovně Vodovodů a kanalizací. Byl to ubíjející stereotyp, i když mnozí se měli hůř. Mně přivezli tři nákladní auta, plná zaprášených technických norem, knih a  časopisů, a já, pracovitý pilníček, jsem z nich za patnáct let vybudovala vzornou knihovnu.

Po roce 1989 nové vedení knihovnu zrušilo a vše skončilo ve Sběrných surovinách, jenže to už mi bylo jedno, byla jsem svobodná! Ve svém patnáctiletém vyhnanství jsem navíc získala jednak neocenitelnou životní zkušenost s výběrem přátel a jednak i značnou fyzickou odolnost – od podzimu do jara jsem mrzla při patnácti stupních Celsia ve třech místnostech, vytápěných jedněmi vlažnými akumulačními kamny, díky čemuž dodnes neznám rýmu ani chřipku a antibiotika jsem dostala naposled před padesáti lety při odstranění krčních mandlí. Tehdy jsem po operaci učila šeptem, hodní skoromaturanti mi napjatě naslouchali a k narozeninám mi zazpívali do školního rozhlasu mou oblíbenou píseň o sibiřských vyhnancích z dob carské krutovlády. Ani nejvyšší místa si totiž  tehdy nevšimla, jak je v době stalinských gulagů její text aktuální. To všechno dnes vypadá jako sci-fi, ale opravdu to tak bylo!

Debutovala jste ještě za bývalého režimu v roce 1986 psychologickým románem Myší válka. Bylo vám 54 let, což je hodně pozdní začátek literární kariéry…

Byla jsem na indexu a k vydání mých prvních dvou knih v roce 1986 došlo jen díky gorbačovské „oblevě“. Nakladatelství Kruh si vydáním Myší války trochu utišilo svědomí za můj vyhazov a Západočeský kraj, kde manžel dva roky pečoval o zastrčené polesí, pomohl vydat můj autobiografický humoristický román Hajný a já pod maskou regionální literatury.

Co bylo příčinou, že jste začala psát? A proč zrovna psychologický román?

Těžká otázka – my spisovatelé prostě psát musíme a ve svých prvotinách se většinou vypovídáme ze svého dětství. Já jsem chtěla upozornit, že děti nemusí trpět kvůli rozpadlým rodinným vztahům jen v dětských domovech, ale i doma ve zdánlivém bezpečí milujících rodičů, a zároveň ukázat, jak krutá pro dítě může být i jeho malá válka, vedená pod falešným pozlátkem v době války opravdové. V románu nepadlo slovo voják, a přece se tam bojuje od prvního do posledního řádku.

Vaše další čtyři knihy (Odpusť, bratříčku 1991, Světla promenád 1990, Kantorka a já 1992 a Sníh za okny 1994) byly rovněž ze současnosti, až sedmá, Volání černé kachny (1993), kniha povídek pro mládež, obsahovala i sci-fi povídky. Kde se ve vás vzal zájem o sci-fi?  

Zmíněné knihy byly sice vydány v 90. letech, ale zobrazovaly minulost . Světla promenád první dva šťastné roky po válce 1946-1947, Kantorka a já můj první učitelský rok 1958-1959. Odpusť, bratříčku je stylizovaný deník skautky z roku 1947 před zákazem skautingu a uzavřením klášterů a zápisky Sníh za okny odrážejí šedivá léta 1970-1989. Těmito prózami jsem se musela vypořádat s minulostí, než jsem konečně mohla povolit uzdu fantazii. A zájem o sci-fi, představivost, nečekané obrazy budoucnosti, nedohledné možnosti fantastických příběhů u mne určitě vzbudil už v dětství Verne, později jsem hltala hlavně Bradburyho.

Proč jste v žánru sci-fi nepokračovala?

U mne nikdy nešlo o čistou sci-fi literaturu, spíš o psychologickou a snovou polohu, které jsou charakteristické pro celou moji tvorbu, v některých povídkách se objevil i humor a prvky hororu. Hlavně mě ale lákaly další žánry a náměty, přímo se mi hrnuly do pera. Vlastně jsem nikdy nepsala o současnosti, přitahuje mě minulost nebo výlety do budoucnosti, hra se slovy, experimentování se stylistikou a kompozicí, s časovými rovinami a především volnost fantazie, ta je u mě tak spontánní, že se ani nesnažím ji krotit. A tomu všemu odpovídá i střídání žánrů.

Co vás vedlo k psaní knížek pro děti?

V redakci jsem dostala na starost literaturu faktu a dětskou literaturu a obojí mě nesmírně bavilo. S pocitem hluboké vnitřní blízkosti jsem redigovala Deník stíhače S. Fejfara a Extázi J. Kocourka, se zájmem se částečně podílela na prvních dvou knihách J. Vágnera o Africe. Z kantorské minulosti jsem si přinesla smysl pro zodpovědnost, detailní práci a věrnost faktům a v obou žánrech jsem je uplatnila. Dětská literatura mě lákala odjakživa, vítězství dobra nad zlem a šťastné konce všech pohádek mi pomáhaly unést nejednu životní svízel, a do literatury jsem vstoupila právě pohádkami ve Sluníčku. Dvě první knížky byla veršovaná leporela Zvířátka v lese a Zvířátka na statku, později mě požádalo nakladatelství Junior o pohádky k ilustracím, přivezeným z Belgie (trilogie Bára a Flíček), a dnes mám na autorském kontě vedle 16 knih pro dospělé už 19 pohádkových knížek pro děti od čtyř do osmi až deseti let, založených převážně na třech modelech. V prvním jde o dítě v kouzelném světě oživlých hraček a věcí či zvířat, druhý pomáhá dětem prostřednictvím zábavných pohádek poznávat svět a mateřštinu a připravovat se na školu, třetí model představují knihy o zvířatech od leporel až k výchovně nejzávažnějším. Tyto knížky mají vést děti k poznávání přírody daných oblastí, např. indické džungle, africké savany, Galapág aj., a především k zájmu o ohrožené druhy zvířat (bílý tygr, somálský osel, zebra Grévyho a 100 dalších živočichů včetně ryb, ptáků a plazů). Jsou to dobrodružné příběhy s výchovným ekologickým podtextem, tak jsou hodnoceny i v pedagogických časopisech, čtou se ve školách a spolu s některými předešlými dosahují mnoha dotisků a druhých vydání.

Aby mé knížky prostřednictvím pohádkového či dobrodružného příběhu směřovaly k určenému cíli – zábavnému, výchovnému, poznávacímu, vzdělanostnímu a zároveň rozvíjejícímu dětskou fantazii, věnuji jim důkladnou přípravu. Zejména knihy o zvířatech vyžadují odborné studium, protože každá rostlina či živočich popsané přírodní lokality musí odpovídat skutečnosti, věcná správnost reálií a dalších faktů o fauně a flóře je zárukou, že knížka dítě obohatí a současně bude v souladu se školní výukou přírodopisu či zeměpisu. Proto kreslím k příběhům i mapy, připojuji vysvětlující doslovy, rejstříky apod., prokládám text otázkami jako náměty pro spolupráci rodičů nebo učitelů s malým čtenářem. A největší radost mám z toho, že i takto promyšleně připravené knížky děti přijímají a mají rády jako zábavné a veselé pohádky plné legrace.

Jak tvoříte? Máte nějaké rituály? 

Jeden rituál jsem kdysi měla, byla to malá lampička u starého psacího stroje. Bála jsem se, že u počítače se budu starat spíš o tlačítka než o text, ale nestalo se to, počítač je skvělý pracovní prostředek.

Na čem právě pracujete?

Mám přijaté čtyři knížky pro děti, další je v počítači a spolu s ní tam zatím odpočívají i tři hotové rukopisy pro dospělé čtenáře. Víc neprozradím!

Dana Čermáková

Fotografie archiv Evy Bešťákové

PhDr. Eva Bešťáková – Dvořáčková (* 12. 9. 1932)

Narodila se v kolínském domě, zvaném V Perle, v Rubešově ulici č. p. 59 do umělecky založené rodiny. Maminka působila jako učitelka hudby a hrála v ochotnickém divadle stejně jako tatínek. Malou Evu učila hrát na klavír kromě maminky také budoucí světová operní hvězda Ludmila Dvořáková. Poprvé opustila rodný Kolín v pěti letech, kdy rodina odešla do Bělé pod Bezdězem, kde prožila skoro celou válku. Po návratu byla skautkou, členkou klášterního pěveckého souboru, s nímž ochutnala první divadelní role, později členkou studentského ochotnického souboru na kolínském gymnáziu. Podruhé své rodiště opustila po promoci, kdy následovala svého manžela – lesního inženýra – kvůli jeho zaměstnání na Šumavu. Zkušenosti a zážitky z té doby zúročila ve svém autobiografickém a humoristickém románu Hajný a já (1996), za který byla čtenáři pasována na „českou Betty Mc Donald“. Po návratu z lesovny v roce 1958 učila pět let na kolínském gymnáziu ještě s několika svými bývalými profesory. Pak se odstěhovala do Hradce Králové, kde učila dalších pět let. V roce 1969 nastoupila jako redaktorka do Východočeského nakladatelství, normalizace ji však po pěti letech vyhnala do vodohospodářského podniku, kde 15 let – až do odchodu do důchodu – pracovala jako knihovnice.

Svou prvotinu, psychologický román Myší válka (1986), publikovala až ve svých 54 letech.

„Je to moje první a nejsoukromější výpověď, nejintenzivnější vzpomínka na válečné dětství a zároveň nejspontánnější tvůrčí start do celoživotní hry se slovem, stylem, kompozicí a všemi těmi zázraky, které může psaní autorovi přinést.“

Už tehdy se pustila do jiných literárních žánrů, například do sci-fi a fantasy (Schodiště z písku, Vánoce na nitkách), zkusila si však i žánry parodie (Hajný a Marion), humoresky (Peřina v kufru), duchovní úvahy (Jeho přítomnost) nebo rodinné ságy (Svatební zvonění).

„Hraju si s časem, tajemstvím, pointami, nevydržím u jednoho žánru, jsem zkrátka neukázněná autorka, kterou by nudilo psát pořád stejně.“

Svobodně publikovat mohla až po roce 1989. Už v jedné z jejích prvních knih – Volání černé kachny (1993) – renomovaní kritici v některých povídkách našli podobnost s tvorbou Karla Čapka a Fráni Šrámka. Velice si cení vítězství povídky Cyrilův lodní lístek ve 2. kole soutěže Literárních novin o nejlepší povídku roku 2007 i nečekaného zájmu a příznivé analýzy jejích výrazových prostředků na konferenci o postmoderní literatuře, pořádané Masarykovou univerzitou. Dosud má na svém kontě několik desítek titulů, z nichž víc jak polovina je určena dětem a mládeži. Ohlasy od dětí i rodičů jsou nadšené, její knížky se čtou ve školách, doporučuje je Asociace předškolní výchovy, Ekokatalog a další.

V roce 2008 absolvovala po 45 letech, strávených v Hradci Králové, svůj třetí návrat do rodného města.

„Už jsem bohužel nezastihla nejen některé bývalé kolegy a spolužáky, ale ani město, jak jsem si je pamatovala. Vytrvalo tradiční knihkupectví U Kašků a znovu ožil po léta zanedbávaný Kmochův ostrov, ale v mnoha směrech už je Kolín nový a jiný.“

Má dva pravnoučky, ráda vaří, peče, trochu šije a přehnaně uklízí: prý ji to naučila babička a maminka a nechce jim dělat ostudu.