Kde končí pracovitost a začíná závislost na práci?
BUĎ PRACOVITÝ MÁŠ BÝTI TAKÉ UDATNÝ, KU PRÁCI ČILÝ – ZANECHEJ PRÁZDNĚ LENOCHŮM
Byl jednou jeden muž a ten měl dva syny. Jeden studoval práva a byl chloubou celé rodiny. Druhý byl jen dělník, protože ho nebavilo studovat a bavila ho práce rukama. Za tohoto syna se všichni styděli. Kdo to kdy viděl, aby v právnické rodině měli jenom dělníka. Oba synové byli udatní a k práci čilí. Právník se oženil a měl rodinu. Do práce odcházel ráno, vracel se k večeru. Hlavu plnou případů, které musel vyřešit, aby uživil ženu, děti a udržel velký dům. Dělník se také oženil. Koupil si malý domeček a hledal práci, která by zaplatila jeho skromný styl života. Nechtěl chodit do práce od rána do večera, soboty i neděle. Chtěl mít čas na ženu, kterou miloval, a na děti, které chtěl vychovat tak, aby se o sebe uměly v životě postarat poctivou prací. Jenže taková práce nebyla. Nikde nechtěli dělníka, který byl „líný“. Nechtěl svůj život strávit prací. Nechtěl žít jen pro práci, která by mu vzala veškerý čas jeho života a stejně by nezabezpečila jeho rodinu tak, aby přežila, až on už nebude moci pracovat. I když byl „jen“ dělník, tak to byl inteligentní člověk a věděl, jak moc důležité je věnovat se své ženě – matce svých dětí. Vždyť to byla ona, kdo mu vytvářel domov. Kdo vychovával jeho caparty. On byl doma host, který jen tímto domovem procházel. Ráno vstal, šel do práce. Vracel se večer unavený a hladový. Už neměl sílu vychovávat děti, které tolik chtěl. Najedl se a jediné, co chtěl, byl klid a spánek. Nebyl líný – byl jen unavený, vyčerpaný z nesmyslných požadavků, které se v jeho zemi kladly na lidi, kteří pracují. Ptal se sám sebe, jak dlouho ještě může vydržet zničující nároky na lidský organismus, než se stane přesně tím, co kritizoval u svého otce a čím se sám nechtěl nikdy stát. Chlapem, který je protivný, křičí na ženu, i když nemá proč. Odhání od sebe děti, i když je miluje a chce s nimi být. Chlapem, co odsuzuje všechny lidi, kteří nepracují každý den od rána do noci. Kdy se stane svým bratrem, který vykročil už v mládí v otcových šlépějích. Kdy i jemu zláme charakter ten divně nastavený společenský systém, co tu je už mnoho tisíc let. Systém, co z pracujících lidí dělá workoholiky, co žijí jen pro práci. Co pracující lidi vycucá tak, že se dříve či později stávají údajnými lenochy. I ti nejpracovitější začnou posedávat a dívat se do prázdna. Jejich organismu „došel dech“ a oni se potřebují v klidu „nadechnout“. Jenže nemohou. Musí pracovat, anebo z práce odejít.
Proč dnes tak divný úvod k moudru J. Á. Komenského?
Výchova k pracovitosti začíná hrou malého dítěte. Co napíšete na „téměř nepopsaný list“ malého človíčka, to si za pár let přečtete. Úloha toho, kdo tráví čas s miminkem, batoletem, předškolákem, je nesmírná. Dítě si svět kolem sebe načítá především očima. Vnímá vaše chování víc, než si umíte představit. Mnoho věcí časem zapomene, ale dál v jeho psychice pracují. I dítě, které se s genetickými dispozicemi narodí jako potencionální lenoch, lze hrou v raném dětství přeprogramovat na člověka, který bude pracovat a nebude jen na obtíž těm, kteří pracují. Dítě vám nevychová televize, počítače ani mladinká chůvička, co je ještě sama dítětem. Filmové pohádky dávají dětem náměty k myšlení, ale dítě samo nevyhodnotí, co je dobře a co ne. Dítě má tisíce otázek a jste to vy, kdo mu má dát správnou odpověď. Vy mu objasňujete pravidla života a světa, kde začíná žít. Vy ho učíte v tom světě žít. Vy mu ten svět představujete pod vlivem svých zkušeností a emocí. Proto byste měli hodně přemýšlet, než dáte malému človíčkovi jakoukoli odpověď. Vždyť mu v jeho psychice vytváříte program jeho života, kterým se bude řídit až do smrti.
Byla jsem Praze v botanické zahradě na výstavě cizokrajných motýlů. Kousek ode mě stála mladá rodinka. Maminka, tatínek a asi tříletá princeznička v růžových šatičkách. Ve skleníku poletovali motýli a usedali i na lidi. Každý z přítomných se nad křehkou motýlí krásou rozněžnil. Jen mladý tatínek pojal vše trochu jinak, než mělo být. Na jeho ruku usedl motýl, holčička se usmála a chtěla si ho pohladit. Tatínek nasadil bolestný výraz a zasyčel: „Vidíš – a teď mi saje krev.“ Holčička uskočila a zoufale zařvala. Motýl se poplašil a usedl na její růžovou sukýnku. Holčička hystericky řvala a běžela se schovat k mamince. Maminka držela zmítající se dítě a na pomoc přiskočila starší paní. Odehnala nevinného motýla ze sukýnky a snažila se s maminkou dítě uklidnit. Tatínek mávl rukou a s výrazem v očích: mé dítě je pitomé odkráčel dál od své „bláznivé“ rodinky“, za kterou se styděl.
Vím, že to ten mladý muž poblázněný upířími filmy zle nemyslel, ale pro tu malou to bude mít do života vážné následky. Na tuhle drobnou příhodu všichni brzy zapomenou, ale v psychice malého človíčka zůstane. A jednou přijde čas, kdy se rodiče začnou ptát, proč je ta holka hysterická, když uvidí motýla. To byl jen příklad toho, jak lehce zkazíte křehkou dětskou psychiku, i když nechcete.
Vychovat člověka k práci je těžká věc, když kolem sebe vidí plno těch, co nepracují a pracovat nechtějí. Mladý člověk nechce pracovat, když doma vidí své sedřené rodiče a svět kolem mu nabízí spoustu „her“, kde si může údajně vydělat peníze, aniž by vlastně pracoval. A v určitém období jeho života s ním asi nehnete. Ale věřte, že pokud jste do něj v jeho raném dětství vložili hrami touhu něco prací vytvářet, tak jednou sám přijde na to, že lenošení je vlastně jen prázdný život. Že je škoda život proflákat a žít v neustálé prázdnotě.
A tak buďte pracovití, ale nestaňte se workoholiky. Nenechte si závislostí na práci rozbít svůj život a život své rodiny. Zalenošte si a odpočívejte. Vždyť i Bůh po práci odpočíval – tak proč ne vy? Ale dejte si pozor, ať nezačnete být na lenošení závislí a nestanete se „prázdnými“ lenochy, co jsou každému jen na obtíž.
Dagmara
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.