Zdeněk Licek je jednou z výrazných osobností kutnohorské kulturní scény. Za těch deset let, co je mým otcem, zažil řadu vrcholů své kariéry. Koncertoval v Rudolfinu, v Národním divadle a již 23. rokem vede Učitelský smíšený pěvecký sbor Tyl (USPS), jenž je nejstarším sborem v zemi a letos na jaře oslaví své 170. výročí existence. Na začátku května proběhl u příležitosti tohoto jubilea koncert se souborem Hradišťan a Kutnohorským komorním orchestrem. Zdeněk Licek v současné době zkouší na Gymnáziu Jiřího Ortena muzikál, ke kterému složil hudbu a jenž bude mít v červnu premiéru. Hudba se prolíná celým jeho životem již odmala a má pro něj nepostradatelný význam.
S hudbou jsi začínal už jako malý hrou na housle a klarinet. Měl jsi doma hudební zázemí, nebo to byla tvá vlastní iniciativa?
Tak hudební zázemí jsem měl určitě velké. Můj tatínek chtěl, abych hrál na housle, a vedl mě k tomu od mých čtyř let. Celý život totiž učil hru na housle v hudebce a mamka, ač neměla žádné hudební vzdělání, tak moc hezky zpívala, a vždycky jsme doma hudbu hodně poslouchali. Nemyslím si ale, že by mě někdo do ní nutil. Bavila mě a zajímala už od malička.
Takže tvá rodina byla hodně hudebně založená. Bylo to pro tebe zavazující?
Tenhle pocit jsem neměl nikdy, ani jako malý, ani jako dospělý. Myslím si, že pokud ho člověk začne mít, tak to rozhodně není zdravé. Ať už osobní pocit, tedy že chci sám sobě něco dokazovat, anebo když ho do toho tlačí rodiče a člověk se chce chovat tak, aby je nezklamal. U mě to rozhodně byl pocit zdravý a láska k muzice ve mně rostla už odmala.
Byla pro tebe dráha hudebníka již dopředu jasná, nebo jsi původně chtěl studovat něco úplně jiného?
Po gymplu jsem rozhodně nechtěl jít studovat pedagogickou fakultu a být učitel. Na základní umělecké škole jsem měl skvělého kamaráda, který se mnou hrál na klarinet. Chtěli jsme jít původně spolu na konzervatoř. Měli jsme představu, že jednou budeme hrát někde v orchestru. Stala se však jedna věc, která mě od toho dost odradila. Zmiňovaný kamarád absolvoval ještě před příjímacími zkouškami hodiny u budoucího profesora na konzervatoři, který nás měl učit. Chodil na ty hodiny skutečně poctivě, a tak šel k přijímačkám o rok dřív. Bohužel ho ale nevzali, protože učitel, který mu dával soukromé hodiny, ho jako jediný z celé komise totálně potopil, a mě se to tenkrát dost dotklo. V té době jsem to vnímal jako velkou nespravedlnost a odmítl jsem tam jít.
Jak jsi tedy od umělecké dráhy došel až k pedagogické fakultě?
Po maturitě jsem se hlásil na hudební teorii do Brna, kam jsem sice udělal přijímačky, ale nevzali mě. Šel jsem tedy na rok pracovat do chrudimské Transporty, kde jsem dělal obchodního zástupce a měl odpovědnost za zakázky zhruba v hodnotě 60 milionů, což mi v té době moc nedocházelo. Byla to pro mě ohromná zkušenost. No a po roce práce jsem šel do Hradce Králové. Ve výsledku mám pocit, že to bylo velmi dobré rozhodnutí, protože já vážně nejsem teoretik a dělat hudbu prakticky mě naplňuje daleko víc.
Za vysokoškolských let jsi působil ve dvou sborech, městském sboru Smetana a dětském profesionálním sboru Boni Pueri. Vnímal jsi nějaké rozdíly mezi sborem dětí a dospělých?
U dospělých lidí tu lásku k hudbě vnímám skutečně prvoplánově a je jednodušší ji na nich poznat. V Boni Pueri byli kluci zhruba od 7 do 25 let, což je docela velký věkový rozdíl. My jsme tam s kamarádem šli, protože jsme byli osloveni a chtěli zpívat, ono těch profesionálních sborů v Hradci Králové zas tolik nebylo a není.
U malých dětí není tolik poznat, nakolik je to láska k hudbě a nakolik je to jen nějaké dobrodružství nebo prostě kroužek. Mám pocit, že tohle všechno, co jsem teď vyjmenoval,
v těch klucích bylo. Ale samozřejmě jsou lidi, které to dost ovlivní. Třeba jeden kluk, můj spoluzpěvák, je nyní šéfdirigentem Pražského filharmonického sboru, takže vlastně vede jeden z nejprestižnějších profesionálních sborů v republice.
Jak se vlastně kluk, který celý život strávil na Vysočině, najednou usadí v Kutné Hoře a hudebně se tu
prosadí?
Do Kutné Hory jsem se dostal docela náhodou. Ve Smetanovi jsem se setkal s jedním zpěvákem, který měl bratra v Kutné Hoře, kde v té době sbor dost skomíral a tamní dirigent byl už velmi starý, a tak se na mě bratři trochu domluvili. Po jednom koncertě, který jsme v Kutné Hoře měli, za mnou přišel bratr toho zpěváka a povídá mi: „Město by potřebovalo někoho, kdo bude kompetentně mluvit do kultury, na gymplu by potřebovali aprobovaného učitele hudebky a my bychom potřebovali sbormistra do našeho sboru, bereš?“ A podával mi ruku. Já v tu chvíli vlastně neměl jasnou představu o tom, kam chci jít, ale zaujalo mě to, a proto říkám: „No, já potřebuju byt 3 plus 1, berete?“ A tak jsme si plácli a do půl roku bylo jasno.
Jaké pro tebe byly začátky?
Upřímně, byl jsem dost nervózní. Bylo mi v té době 25 a všichni ti lidé, které jsem měl vést, mi mohli dělat věkově minimálně rodiče nebo spíš prarodiče. Ale měl jsem nějakou vizi a navíc jsem byl ještě nabitý z Hradce Králové. Ty začátky byly opravdu docela zajímavé. Ale je fakt, že zpěváci taky vlastně nevěděli, kdo přijde, takže nervozita byla i na druhé straně. Snažil jsem se jim dát nějakou vizi
a zeptal se, jestli ji berou. Myslím, že je totiž důležité, aby se komunikace nastavila nějakým směrem a aby se obě strany akceptovaly navzájem. A oni to vzali a stala se z nás fakt dobrá parta.
Na gymnáziu Jiřího Ortena působíš už přes 20 let. Je těžké nadchnout studenty pro hudbu?
Já si myslím, že dneska je tou největší reklamou pro žáka učitel sám. Takže já to například dělal v minulosti tak, že jsem zval děcka na koncerty našeho sboru. Něco jsme na hodinách brali z dějin hudby a shodou okolností v blízké době měl Tyl na podobné téma koncert, tak jsem je tam prostě pozval. Na škole vedu studentský sbor Gaudeamus a vždycky jsem chtěl, aby nebyl brán jako povinnost, a to
i za cenu toho, že tam těch dětí bude málo. Chtěl jsem mít partu lidí, kterou to bude bavit, a ne takové, kteří tam budou chodit jen z povinnosti. Někteří z bývalých členů mi pak říkali, že jim sbor chyběl, a tak si nějaký našli na vysoké a někteří šli hudbu studovat dál. Měl jsem pár studentů, který šli dělat hudbu profesionálně. Ale zas tolik jich není, protože jsme klasické gymnázium a ani ta časová dotace předmětu tomu neodpovídá. Prostě se nemůžeme rovnat konzervatoři,
a pokud se tomu chce student věnovat více, tak je potřeba, aby si zařídil nějaké hodiny hudby navíc.
Máš za sebou velký výroční koncert s Hradišťanem, jak vnímáš tuto zkušenost?
Velmi intenzivně. Stále ještě ve mně po koncertu vše doznívá. Splnil jsem si jedno ze svých muzikantských přání. Zkusil jsem využít příležitost a podařilo se.
Je to výborná zkušenost, která mě
v mnohých ohledech posunula kupředu a pomůže mi i při další práci se sborem. Ovšem, není to zkušenost pouze pro mě, ale pro všechny účinkující. Bez vzájemné interakce a bez vzájemného vnímání i respektu by to nešlo. Konkrétně mám na mysli veškerou technickou, organizační přípravu, postupnou stavbu dramaturgie, zvukovou pestrost, danou celkovým obsazením, vzájemné vyhovění poetické náladě koncertu a podobně. Některé věci se otevřely v jiných úhlech pohledu. Cítím za toto vše velkou vděčnost.
Jak se snoubí spolupráce mezi profesionálním a neprofesionálním hudebním tělesem?
V případě Hradišťanu i Kutnohorského komorního orchestru velmi dobře. Jak už jsem řekl, vše bylo založeno na vzájemném respektu, toleranci, naslouchání. Pocity velkého závazku
a odpovědnosti, asi vyšší hladina trémy než obvykle – to vše se rozplynulo v postupně gradující nádherné atmosféře koncertu a naplno se ozvalo vědomí jedinečné sounáležitosti.
Nedávno jsi dopsal hudbu k muzikálu, jehož příběh popisuje život Ježíše Krista a který zkoušíš se svými studenty na gymnáziu. Jaký je tvůj vztah k hudbě muzikálové?
Je mi to blízké, ale musím se přiznat, že rozlišuji kvalitní muzikál od nekvalitního. Muzikálů je dneska strašně moc. Před „sametovou“ revolucí to totiž bylo tak trochu „zakázané“ ovoce až na nějaké výjimky, takže po revoluci začaly vznikat domácí autorské muzikály a taky se úspěšně překládaly muzikály zahraniční. Praha mi tak připadá jako „minibroadway“.
Jak jako hudebník, který se od začátku věnuje vážné hudbě, vnímáš hudbu populární? Je zde nějaká věčná rivalita?
Neřekl bych. Dokonce bych řekl, že dřív byla větší než teď. Vzhledem
k tomu, že spousta prvků vážné hudby je v současné populární hudbě.
Uvedeš nějaký příklad?
No tak třeba, když se do současné populární hudby k trojkombinaci elektrická kytara, baskytara a bicí začaly přidávat klasické nástroje. Najednou se v populárních písničkách objevilo violoncello a ta kapela ( např. Apocalyptica) se začala umísťovat na prvních místech žebříčků. Nebo poslední dobou hodně populární electroswing, který za to, že existuje, dá se říci, vděčí třeba Glenu Millerovi, který swing kdysi hrál v té původní klasické podobě. Takže já bych tam tu rivalitu mezi populární a vážnou hudbou určitě nehledal.
Máš za sebou v oblasti hudby poměrně různorodé zkušenosti. Jaké jsou
v současné době tvé největší cíle?
Já jsem si už řadu snů splnil, vedu tady 22 let sbor a myslím si, že jsme se na nějakou slušnou úroveň dostali. Zpívali jsme v Rudolfinu nebo třeba spoluúčinkovali ve „Zlaté kapličce“. Jeden takový dlouhodobý cíl ale mám, a tím je, abych vždycky dokázal hudbu dělat tak, aby to posluchače bavilo. Na chvíli je vytrhnout z každodennosti
a dát jim možnost se na chvíli zasnít, na chvíli se zamyslet, protože podle mě to lidi potřebují, a to není vůbec jednoduchý cíl. Mám pocit, že to docela stačí.
Autor Klára Procházková
Kresba, fotografie Viktorie Licková
a Dušan Lapáček
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.