Pravé tváře filmových hvězd

20.7.2016 Publikováno v Seriál

Jindřich Plachta

(*1. 7. 1899)

Divadelní a filmový herec, který patřil mezi nejpopulárnější umělce 30. let, byl výborný komik, ale i dobrosrdečný a rovný člověk. Ve filmech hrál často starší pány, přestože se stáří vůbec nedožil. Celý život byl věrným komunistou. 

Narodil se v Plzni jako Jindřich Šolle. Svůj umělecký pseudonym získal díky peleríně, kterou mu ušila jeho matka. Pelerína totiž na jeho vysokém a vyzáblém těle vlála jako kus plachty. Měl dvě mladší sestry, otec byl zručný montér a strojní zámečník v plzeňské Škodovce. V letech 1910 – 1911 bydlel Jindřich s rodiči v Bachmutu (tehdy ještě ruské město), kam chodil i do ruské školy. Otec zde pracoval na výstavbě lihovaru.

Umělecká dráha přitahovala Jindřicha už od útlého dětství, ale otec o jeho snech nechtěl ani slyšet. Chtěl z něho mít spořádaného úředníka, a proto ho poslal na plzeňskou obchodní akademii, kterou Jindřich úspěšně absolvoval. Ale už při studiích potají vystupoval jako komparzista v plzeňském divadle, následně v pražském kabaretu Červená sedma jako nápověda. Úředničinu po studiích vykonával v Praze, jeden čas i v Krakově.  V roce 1927 však zanechal nemilovaného zaměstnání a věnoval se plně umělecké dráze.

„Spíš by se našlo u krávy nadání ke hře na citeru než u mne atom pochopení pro podvojné účetnictví,“ popsal Jindřich Plachta svůj vztah k předešlému zaměstnání. V nenáviděné práci si však našel dívku, do které se zamiloval, oženil se s ní a měl s ní dvě děti, dceru Alenu a syna Zdeňka, později uznávaného historika. Plachta žil bohémský život, což bylo neslučitelné s manželstvím. Od rodiny odešel, ale měl k ní stále vřelý vztah. V soukromém životě byl nepraktický a o domácnost se nedokázal postarat. Oženil se tedy podruhé.

V divadle začal vystupovat se svou postavou báby Vůněslavy Acetylénové. Byl obrovským trémistou a při prvním vystoupení drmolil, že mu nebylo rozumět. Diváci ho údajně vypískali, ale Plachta dostal ještě ten večer druhou šanci. Posadili ho na židli, aby mohl při vystoupení sedět, a on svůj výstup zahrál viditelně lépe. Dostalo se mu uznání a postupem času získával diváckou oblibu. Otec však Jindřichova představení nenavštěvoval. Zalíbil se i Vlastovi Burianovi, který ho následně obsadil do svého divadla. Plachta však začínal improvizovat, což se Burianovi, mistrovi improvizace, nelíbilo. Jejich spolupráce proto skončila.

Plachtův komický talent popsal v jednom rozhovoru Jan Werich: „Kdybychom chtěli změřit sílu komiků na kila, tak Plachta by býval nejméně o takových 200, 300 kilo trumfnul Chaplina, Bustera Keatona i Vlastu Buriana. Ale muselo by to být někde v restauraci,
v hospodě, ve vinárně, protože tam začal Plachta jako vždy kralovat.“ Jeho komičnost spočívala v lidskosti a v prostotě – na rozdíl od komiky Vlasty Buriana, která byla do jisté míry vyumělkovaná.

Po válce založil Divadlo pod plachtou, které jezdilo hrát do vesnic a měst. Od roku 1946 hrálo pod hlavičkou Vesnického divadla, které odehrálo na 70 představení, ale kvůli Plachtovým zdravotním potížím muselo skončit. Účinkoval zde i mladý Vladimír Menšík, matka Viktora Preisse Gabriela a další významní herci.

Ke konci života Jindřich Plachta účinkoval i v Národním divadle, ale tam dlouho nevydržel. Nabídku na angažmá ve Zlaté kapličce dostal už v 30. letech, tvrdí se ale, že kvůli své skromnosti a nízké sebedůvěře ji nepřijal. Přes divadlo se dostal k filmu, kde nejčastěji ztvárňoval epizodní role. Mezi jeho velké role patří například laskavý profesor Matulka ve filmu Cesta do hlubin študákovy duše nebo role krejčího Emanuela Habáska ve filmu Muži v offsidu.

Plachta byl rovněž literárně činný, ale nedůvěřoval svému nadání, proto nechtěl svá díla knižně vydávat. Jediná kniha, kterou za svého života vydal, byla Pučálkovic Amina. Vypráví o malém štěněti, které se nakonec ukáže být mládětem žirafím. Kniha byla dokonce zpracována do animovaného večerníčku. Další jeho knihy byly vydané posmrtně. Psal také do novin, především do Rudého práva, různé fejetony, básně a humoristické články.

Chodil dobrovolně pomáhat do kladenských dolů, aby budoval socialismus, spíš tu ale dělal lidem komika, než aby byl přínosným pomocníkem. Na druhou stranu, když se lidé dozvěděli, že bude Plachta přítomen na brigádě, sešlo se jich tam víc než obvykle. Byl věrný komunista, ale s lidmi to myslel dobře.

Werich ho opět popisuje: „Když jsem se vrátil ze Států, tak mi lidé vyprávěli, jak báječně se choval za protektorátu. Aby nemusel dělat pro Němce, dal se dokonce operovat. Smluvil se s doktory a dokázal si nechat rozřezat tělo, jen aby těm hochům nacistickým nemusel pomáhat udržovat věčnou říši.“

Byl skromný, velice rozdavačný a rád pomáhal ostatním. Někteří však jeho štědrosti využívali, a Plachta pak byl sám, jak se říká, švorc. Od mládí byl nemocný. Trpěl žaludečními vředy, následně i dalšími nemocemi. Dožil se pouhých 52 let.

Jaroslav Beran