M´am´aloca a boží dar

18.9.2016 Publikováno v PEL–MEL

V dnešní době jsme si zvykli na běžné užívání anglických názvů u českých firem
a společností, které záměrně mažou rozdíly na trhu a potvrzují globální uvažování. V neziskovém sektoru je ta situace jiná a suverénně převládají české názvy. Proto název obecně prospěšné společnosti M´am´aloca ze Štolmíře u Českého Brodu působí velmi exoticky. Co to znamená? Bez apostrofů se jedná o dvě slova ze španělštiny „mama“ a „loca“, které se dají přeložit jako matka šílená. Nicméně pozadí vzniku názvu skrývá příběh, kde se zobrazuje krutý osud českých misionářů v Peru. 

Skupinka studentů geografie v roce 2004 založila občanské sdružení M´am´aloca, protože chtěli získat prostředky na expedici do Peru, kde měli v plánu pátrat po osudech českého jezuitského misionáře pátera Richtera, který byl usmrcen na své misii jedním z obyvatel. Podle historického románu se dotyčný indián jmenoval M´am´aloca. Sehnali nakonec peníze jen pro dva účastníky Jiřího Stuchla a Terezu Stuchlovou (tehdy ještě Šíchovou) a vydali se studovat na půl roku do peruánské Limy. Společnost ovšem už existovala, a tak bylo po návratu potřeba naplnit ji činností. Šest dalších let se tak sdružení M´am´aloca pohybovalo v cestovatelské oblasti, účastnili se pravidelně na největší veřejné výstavě pod širým nebem v Evropě – festivalu Chebské dvorky.

A boží dar? To je přece chléb! Ve Štolmíři ho z iniciativy M´am´alocy pečou ve veřejné peci už třetím rokem. V našem regionu Srdce Čech nejsou jediní, ale rozhodně nejznámější. 

Z Peru do Štolmíře ovšem vedla docela dlouhá cesta. V letech 2010 – 2011 dosavadní činnost M´am´alocy skomírala, nový impuls přišel až s prvním projektem z norských fondů, zaměřeným na podporu aktivního stárnutí, kterému se členové věnovali nejen při studiích. Byl úspěšný a navázal na něj hned druhý, věnovaný počítačové gramotnosti osob 50+. V roce 2012 se společnosti podařilo získat dotaci na vybudování kulturně – environmentálního centra ve Štolmíři. A tím to všechno začalo…

„Prostory pro naši činnost jsme získali přetvořením bývalého statku na víceúčelové zařízení, v němž jsou dílny, ateliér, výstavní prostory,“ vzpomíná ředitel M´am´alocy Jiří Stuchl. „Vzhledem k tomu, že v obci není ani hospoda, je naše centrum jediným místem, kde se může scházet místní komunita. Součástí vize byla i realizace dalšího projektu na vybudování veřejné pece. Otevírali jsme v roce 2014 a od té doby pečeme od dubna do listopadu jednou za měsíc vždy v sobotu a za každého počasí. Byli jsme sedmnáctou veřejnou pecí, teď už jich existuje přes dvacet, z toho máme radost.“

Kde se vzal nápad zřídit veřejnou pec?

„V minulosti bývaly veřejné pece docela běžné, ovšem spíše než ve středních Čechách jste je mohli najít v chudších krajích nebo také v Sudetech. Těm nejchudším, kteří neměli nic, bohatší lidé dávali mouku nebo pár bochníků. Lidé, kteří už nebyli tak chudí, ale neměli vlastní pec, si u bohatších mohli zaplatit upečení svých 10 – 20 pecnů. Pokud ale ti s pecí nestíhali plnit požadavky ostatních, nebo nebyla dobrá dohoda, obec zřídila veřejnou pec a na své náklady (dřevo) roztápěla jednou za 14 dní veřejně pro všechny.“

Navracení fenoménu domácího kváskového chleba do našich domácností je několik posledních let hnutím, které se soustřeďuje pod stránkami pecempecen.cz, za kterými stojí internetový kulinářský expert pan Cuketka alias Martin Kuciel a další dva nadšenci.

„V současnosti připravujeme projekt na vytvoření interaktivní mapy veřejných pecí podobně, jako existuje kvásková mapa, tedy mapa lidí, kteří jsou ochotni se s vámi podělit o svůj domácí kvásek. Jsem rád, že něco takového vzniká, protože za našimi pekaři lidé chodí s dotazy, proč ten chleba ze supermarketu se nedá pozřít.“

Pekaře, kteří umí péct poctivý kváskový chleba, abys pohledal.

„My jsme zaktivizovali dva pány v důchodovém věku kolem pětasedmdesátky, kteří se do toho s námi pustili, konkrétně pana Krcha a pana Čáslavského. Zdatně jim sekunduje zeť pana Krcha Pavel Bárta. Ten se v pečení chleba v peci zaučil a dnes, když je potřeba, může péct sám.“

Štolmířská pec je replikou středověké pece – nemá šamot ani komín, je postavena ze starých cihel „zvonilek“ (vícekrát pálené), mezi klenbami je vyplněna skelnými střepy. Za jedno pečení vyprodukuje 50 pecnů chleba, 80 dalamánků, 50 – 100 rohlíků a 100 koláčů se čtyřmi náplněmi. Chleba se peče cca 35-45 min, celé pečení s ostatními produkty trvá asi tři hodiny. A protože pec je rozpálená a bylo by škoda toho nevyužít, po chlebu se do ní nasází maso. Není divu, že se pak hoduje až do pozdního večera…

„My pečení chápeme jako oslavu pekařského řemesla, jako slavnost, kde se scházejí místní, aby se mohli pobavit, pokecat, zkrátka jako možnost setkávání. Lidé nepřicházejí nakupovat, ale setkávat se. Někdo nabídne pomazánku, někdo domácí med, někdo domácí paštiku…“

Lidé si mohou přinést vlastní těsto nebo jenom kvásek a chlebové těsto si na místě udělat. Ale i když veřejných pecí přibývá – například ve středních Čechách chtějí postavit vlastní pec třeba v Čelákovicích nebo v Brandýse nad Labem, stále je to pro mnoho lidí rarita.

„Starší generace si veřejné pečení chleba ještě pamatují, ale pro mladší ročníky je to skutečně rarita, kterou si fotí. Někteří si myslí, že fungujeme jako pekárna a snaží se nás penězi přesvědčit, abychom tak fungovali. Pramení to z neznalosti věci, neznalosti historie, chléb pro ně ztratil hodnotu, kterou má – je to přece boží dar. My si chceme péct v malém a dobře, nechceme, aby nás lidé brali jako pekárnu. Naopak chceme aktivizovat lidi, že za trochu práce si mohou sami upéct vlastní chleba. Doufáme, že s přibývajícím počtem veřejných pecí a větší informovaností se změní pohled veřejnosti.“

Dřív byl Štolmíř považován za „cikánskou čtvrť“, dnes ale naopak díky aktivitám M´am´alocy patří ke světlejším stránkám Českého Brodu.
A nepřispívá k tomu jenom veřejné pečení chleba, ale i tzv. Restaurant Day, které společnost pořádá jednou za tři měsíce v sobotu při pečení chleba, a to v únoru (vzhledem k roční době se odehrává v centru), v květnu, srpnu a v listopadu. Jedná se opět
o komunitně pojatou akci, kterou organizuje Renáta Vavreková ze Štolmíře a inspirace pochází ze Skandinávie. Sousedé uvaří něco dobrého, co mají rádi, a vyjdou s tím na ulici, kde svoji dobrotu nabídnou ostatním. Nezáleží na množství, důležité je, aby to uvařili a nabídli s otevřeným srdcem, s láskou. Cena za porci záleží na kuchaři, většinou v podstatě pokrývá jen náklady, ale jsou i tací, kteří nabídnou své kulinářské umění zdarma či dobrovolný příspěvek. Přihlásit se může kdokoliv odkudkoliv.

„Účastní se tak 10 – 15 kuchařů, část pochází ze Štolmíře, zbytek jsou přespolní,“ říká Jiří Stuchl. „Například přispěl i starosta Českého Brodu pan Nekolný, který přinesl dva pekáče lasagní. Byly rozebrané během několika minut.“

A kolik přijde v průměru návštěvníků?

„Kolem 150 – 200.“

To je velice slušná účast, uvážíme-li, že jde o lokální akci.

13. srpna se konal už šestý Restaurant Day. Přijela jsem se podívat a byla jsem unešena. Koupila jsem si domácí preclíky ve třech provedeních – s mákem, kmínem a se solí. Jeden stál tři koruny české. Vedle u stánku jsem si nechala načepovat doma vařené pivo – nepasterované, nefiltrované, jen z ječných sladů, chmele a kvasnic -, které prodával kovář pan Pivoňka. Začal ho doma vařit prý proto, že měl při své práci žízeň a nechtělo se mu pořád někam běhat. Jeho pivo bylo hořké, silné a strašně dobré. Jiní nabízeli domácí guláš, domácí kozí sýry, domácí limonády. K tomu hrála hudba a u pece se chlubila první várka upečeného kváskového chleba. Pohoda… Auta, která stála u silnice, měla nejen poznávací značku Středočeského kraje, ale pražskou, libereckou, ústeckou a další – důkaz toho, že fenomén veřejného pečení kváskového chleba je stále známější.

Společnost M´am´aloca ovšem není jen o pečení chleba a dobrém jídle. Společně s externími lektory či spolky pořádá dílny a kurzy – košíkářské, výtvarné, keramické, také umělecké příměstské tábory pro děti. Ty letos podruhé, a každý z nich o kapacitě 30 dětí byl do dvou dnů zaplněn. Za rok se akcí nastřádá přes 40, což je na tak malou obec úctyhodné číslo. Patří k nim koncerty, rockový festival, promítání filmů, výstavy místních umělců, stavění Májky, které obnovili před třemi lety, oslavy Dne Země a další.

„Chceme zachránit kostel sv. Havla, který je v dezolátním stavu,“ pokračuje ve výčtu aktivit M´am´alocy Jiří Stuchl.“ Je to poutní místo, jednou za rok se v něm pořádá mše svatá na den svatého Havla. Střecha kostela je v krizovém stavu, přitom jde o nejvýznamnější barokní památku ve středních Čechách, v níž jsou unikátní varhany, třetí nejvzácnější u nás. Pořádáme tam proto benefiční koncerty. Usilujeme o vytvoření nadace, kterou by tvořilo město Český Brod, církev, M´am´aloca a další spolky, abychom sehnali prostředky na rekonstrukci kostela. Snad se nám to podaří.“

Společnost je aktivní i v Kolíně, kde byla například partnerem projektu rekonstrukce kolínské vodárny, vytvořila naučnou stezku štítarským údolím, postavila první veřejné agility hřiště pro psy, je partnerem sportovního klubu Štítarský SK, starala se
o Ztracenou uličku, na kterou se jí podařilo získat grant od TPCA a obnovit parčík, kde se letos promítá v letním kině…

Už dvakrát M´am´loca uspořádala ve Štolmíři také sochařské sympozium. Jiří Stuchl totiž kromě vedení společnosti a s tím spojených aktivit vyrábí sochy ze slámy, které jsou k vidění například v Radovesnicích I a potěší zejména děti, protože to jsou Včelka Mája a Vilík.

A jaké má společnost plány do budoucna?

„Chceme od příštího roku rozšířit naše aktivity o pořádání středověkého jarmarku a aktivit doplňující komunitní potřeby obce. Také přibývá zájmu ze strany alternativních škol a školek v přírodě o proces výroby chleba, což znamená, že přijdou ráno a začnou mlácením obilí, pokračují mletím mouky, výrobou těsta a za pět hodin si odnesou čerstvě upečený chléb. V mezinárodním kontextu nás čeká realizace projektu na podporu žen starších 55 let, kde máme partnery z Polska, Maďarska, Bulharska, Itálie a Irska“

Chcete-li ochutnat zcela přírodní, čerstvý a chutný domácí kváskový chléb, ve Štolmíři se bude péct zase
v sobotu 17. září. Jste srdečně zváni!

Dana Čermáková

Fotografie autorka