Pravé tváře filmových hvězd – Jiřina Šejbalová

18.9.2016 Publikováno v Seriál

Jiřina Šejbalová

(*17. 9. 1905)

Operní pěvkyně a výrazná česká herečka s charakteristickým hlasem zářila jak na prknech divadla, tak i na filmovém plátně. Byla nazývána českou Marléne Dietrichovou pravděpodobně díky své cizokrajné kráse
a pěveckému talentu. 

Narodila se do rodiny úředníků, která oplývala uměleckými vlohy. Jeden dědeček vlastnil sochařskou dílnu, druhý byl operním korepetitorem, tatínek studoval na malířské akademii a ovládal několik hudebních nástrojů a maminka se mohla pyšnit dobrým sopránem. Proto studium na Pražské konzervatoři bylo pro Jiřinu dobrou volbou. Nejprve se chtěla stát zpěvačkou, proto pět let na konzervatoři studovala na operním oddělení. Další dva roky ale strávila na dramatickém oddělení. Po absolvování získala angažmá v opeře v brněnském Národním divadle, kde účinkovala necelou sezónu. Když se vrátila do Prahy, potkala se s bývalými spolužáky z konzervatoře, kteří jí nabídli angažmá v avantgardním divadle DADA. Už ke konci studia na Pražské konzervatoři si jí všiml tehdejší šéf činohry pražského Národního divadla Karel Hugo Hilar a nabídl jí angažmá. Ona však do Národního divadla přešla až po dvouletém vystupování v divadle DADA. V Národním divadle zůstala od roku 1928 až do penze, do které odešla v roce 1971.

Oplývala krásou a stala se tak idolem i některých zámožných mužů.  Od jednoho takového, jak se vypráví, dostala jako dárek rukavice, což se jí zdálo hloupé, proto rukavice vyhodila z okna. Druhý den jí bylo vysvětleno, že v každém prstě byla srolovaná tisícikoruna. Možná zde vznikla ta slavná věta: „Vyhazovat peníze oknem.“ Z divadelních prken se brzy dostala i na filmové plátno. Její první role byla ještě v němém filmu Hanka a Jindra, který byl kritikou negativně hodnocen. Bohužel (možná tedy naštěstí) se film nedochoval. Při nástupu zvukového filmu se uplatnil její pěvecký talent. V mládí hrála prosté krásné dívky, s přibývajícími lety její role směřovaly k charakterním záporným postavám především starších dam. Díky záporným rolím se tak setkala s diváckou neoblibou. Na druhou stranu těmito rolemi získala i obrovské uznání. Největším jejím filmovým úspěchem byla role stárnoucí a zlé Kláry ve filmu Vlčí jáma režiséra Jiřího Weisse (1957). Film se stal populární i ve světě – dostal se na MFF v Benátkách, kde Jiřině Šejbalové o jeden hlas unikla hlavní cena za herecký výkon. Nakonec dostala alespoň speciální cenu – zvláštní medaili Biennale.
V Benátkách sklidila ovace diváků a kritiků. V Národním divadle na ni někteří kolegové žárlili, protože se sblížila s režisérem Dostálem, což  ji napomohlo k několika velkým rolím. Nebyla hra, ve které by neúčinkovala. S takovým repertoárem se mohla chlubit málokterá herečka. Tomu odpovídal i měsíční honorář, který se jí v roce 1968 vyšplhal na 5100,- Kčs, což byl na tu dobu velmi slušný příjem, vezmeme-li v úvahu, že v tomtéž roce činila průměrná měsíční mzda 1453,- Kčs.

Po odchodu z divadla se ještě uplatňovala v rozhlase. Je považována za průkopnici pořadu One Man Show. Ke stáří se stala profesorkou a vyučovala jevištní řeč a hereckou výchovu na pražské AMU. K jejím nezapomenutelným rolím patří také Andula v televizní inscenaci Nezralé maliny Jiřího Hubače a Františka Filipa (1980) o srazu abiturientů po 50 letech, kde hrála po boku „bardů“ Františka Filipovského, Ladislava Peška, Oty Sklenčky a Miloše Nedbala.

Prožívala šťastné manželství
s úspěšným advokátem doktorem Jaroslavem Pipkem. Oba měli velký vztah k umění, byt překypoval knihami a obrazy. Vlastnili chatu na Sázavě, kam se sjížděli různí kolegové z branže. Zálibu ve vaření – dovolme si mluvit o kuchařském umění – zúročila v knize Vaříme na chatě, která je prošpikována řadou vzpomínek na pracovní kolegy a kamarády. Stala se doslova bestsellerem – vyšla v několika vydáních a prodalo se jí kolem sto tisíc výtisků.

Vlasta Fabiánová: „Nezapomenutelné bývaly sešlosti na druhém břehu Sázavy na chatě Jiřiny Šejbalové. Atmosféra, kterou dovedla vytvořit Jiřinka se svým manželem Járou Pipkem, se přenášela na všechny návštěvníky. A proslulá Jiřinčina kuchyně korunovala dílo. Však také její trampská kuchařka, kterou
s láskou sepsala, byla okamžitě rozebrána.“

V soukromém životě byla Jiřina Šejbalová lidská a plná pokory, bez větších hvězdných manýrů. Ráda se dostávala do společnosti obyčejných lidí, chodila do svých oblíbených pražských hostinců, kde se znala
s různými řemeslníky, se kterými si i tykala.

Ve filmech hrála téměř do konce života. Zemřela na rakovinu v roce 1981 ve svých 75 letech. Za svou celoživotní kariéru dostala tituly zasloužilá a národní umělkyně.

Jaroslav Beran