Když do skanzenu, tak do Kouřimi

20.9.2016 Publikováno v Z regionu

Volala mi kamarádka. „Co děláš v sobotu? Jedeme do Kouřimi, chceme se kouknout do skanzenu.“

„No to já chtěl před časem taky“, povídám jí a pokračuji: „Nenech se mást, na internetu to vypadá jako že mají otevřeno, ale byl jsem tam s dětma a stavbaři mě nepustili ani k bráně.“

„Né, vážně“, nenechala se odbýt kamarádka: „To už neplatí, otevírají ho po rekonstrukci a má tam být slavnostní zahájení.“

Tak na to jsem byl zvědav. Jezdil jsem do Kouřimi rád. Skanzen tam byl malinký a trochu trpěl socialistickou představou o záchraně památek, i přesto jsem tam jezdil s nadšením. Kouřim má hezké náměstí. Je na svou velikost poměrně živým městečkem, a když se procházkou vydáte i k Lechovu kameni, máte na celý den o zábavu ratolestí postaráno. Poslední dva roky mi tam ale na dopolední část výletu něco chybělo. Skanzen.

Dorazili jsme těsně před desátou. To se mělo otevírat, ale zahájení, to slavnostní, bylo plánované na jedenáctou. Nedočkavě přešlapující dav u vchodu tím byl mírně zmaten, ale vzhledem k tomu, že paní v pokladně neustále opakovala tři základní informace: 1) že ještě není deset, a tak se tam nesmí. 2) Že dnes je to zadarmo 3) Že ten plánek skanzenu si každý smí vzít, byli těšící se lidé ochotni předstírat klid a trpělivost.

Pak se čas navršil až k desáté hodině. Přítomní ztichli. Bylo slyšet štěbetání ptáčků a šumění listí. Ale žádný povel ve smyslu start, můžete tam, zahájení provozu nepřišel. Najednou pomalým krokem od brány podél pokladny směrem do skanzenu prošel pán. Přicházel od parkoviště tak jako jiní před ním, ale nikdo ho nezastavil. Ušel asi deset metrů. Lidé ho pozorovali, pak se koukali na pokladnu a pomalinku se začali, jako by ani nepohybovali nohama, přesouvat po cestě za pánem. Celý pohyb se zrychloval a zrychloval a některým až u „domečku loupežníka Karaby“ z pohádky o staré bambitce došlo, že není kam spěchat. Je otevřeno.

Vím, byl to pro kouřimský skanzen křest ohněm. Spousta věcí ještě nebyla úplně dochytaná. Například příval lidí nestíhaly obsloužit stánky a občerstvením ani restaurace. A tak jako ještě nestihla vzrůst tráva na návsi, trochu rozpačitě se zajížděl i program. Ale už to byl skanzen, jak ho mám rád. Vesnička, kde se dá sednout pod strom nebo šmejdit po staveních. Kde buší kladiva kovářů. Kde můžete obdivovat hbité prsty košíkářů i dráteníků. Kde si ve škole pod obrazem stařičkého mocnáře mohou děti zkusit, co to je klečet na hrachu. Kde vám pán za stavem nahlas vysvětlí, že netká kobereček, ale režné plátno. Nebo kde si můžete zkusit prát na valše.

Stál jsem u zvoničky, poslouchal lidovky v podání krojované kapely a říkal si, že je tu hezky. A navíc – dřív jsem tu míval pocit, že někdo okopíroval fotografie,
a bylo mi jedno, jestli jsou věci či domy funkční, hlavně, že vypadají tak nějak. Dnes se tu můžete inspirovat. Perfektní řemeslná a restaurátorská práce tu v každém detailu září funkčností a chytrým řešením lidového stavitelství. Najednou tu máte pocit, že takhle to bylo, tak se žilo. A že tak se vlastně klidně dá žít
i dnes.

Zkrátka, pojedu se tam zase někdy podívat. Kam? Kam jinam? Když do skanzenu, tak do Kouřimi.

Karel Novák