Paní Malvína Krepsová z Kutné Hory je žena velmi sympatická, velmi energická, velmi aktivní, velmi cílevědomá, ale také velmi skromná, ačkoliv její osobní aktivity v mnoha oblastech života našeho regionu by daly „zabrat“ alespoň třem pracovitým jedincům, jak vás o tom přesvědčí následující řádky. Ale vezměme to po pořádku.
Ačkoliv jste se v Kutné Hoře narodila, své rodiště jste v roce 1984 vyměnila za Prahu, ale po 18ti letech jste se do stříbrného města vrátila. Stručná otázka: Proč?
Na vaši stručnou otázku musím odpovědět trochu zeširoka: můj manžel v té době žil a pracoval v Praze. A tak jsem po svatbě začala svůj nový život jako účetní v jedné pražské základní škole. Návrat do Kutné Hory pro mě znamenal nejen návrat domů, ale i poznávání nových aktivit v sociální a charitativní oblasti. Takovým prvním impulzem byla moje spoluúčast na založení občanského sdružení DIGNO v Kutné Hoře, zaměřené na osobní asistenci osobám s různým charakterem zdravotního postižení. Musela jsem se seznámit se specifickou agendou ekonomiky, ale pro mě to byla výzva, kterou jsem ráda přijala, a ráda se této činnosti věnuji dodnes.
V roce 2005 se měla zavírat základní škola na Kaňku, vy jste využila své zkušenosti z neziskové organizace
a s vervou vám vlastní jste se do sice nepříjemné, i když celkem logické situace vložila.
Po pravdě řečeno, to uzavření kaňkovské školy byla škoda, ale nakonec vzhledem k počtu žáků to mělo svoji logiku, i když místní občané se tomu v prvních chvílích celkem pochopitelně bránili. Nicméně škola se uzavřela a vznikla otázka, co s jejím objektem. Ve spolupráci s několika obyvateli Kaňku vznikl tedy projekt využití a kutnohorský městský úřad, přesněji řečeno tehdejší místostarosta Dr.Vančura, nám vyšel velmi ochotně vstříc.
A tak v prostorách bývalé školy vznikla Mozaika a vy jste byla jedním ze zakladatelů tohoto sdružení. Proč právě Mozaika?
Protože je tu mozaika různých činností. V současné době je to již 11 let, co jsme kaňkovskou Mozaiku otevřeli veřejnosti. A mne tehdy připadl nelehký úkol ji vést v prvé řadě po té stránce ekonomiky, ale samozřejmě také v obsahu činností. I když byla a je mojí srdeční záležitostí, po deseti letech jsem předala její vedení do rukou paní Jaroslavě Veselé
a já jsem dál zůstala členkou výboru. Dál vedu její účetnictví a mám na starost některá jednání ohledně dotačních procesů k zajištění činnosti a podobně.
Vy jste se také po návratu do svého rodiště vrátila ke své lásce – zpěvu. Mám pravdu?
Máte. A za tenhle návrat musím poděkovat své mamince, která byla řadu let členkou tehdejšího kutnohorského pěveckého sboru. V roce 2005 jsem ještě pouze jako doprovod jela s pěveckým sborem do Slovinska, no a po návratu jsem do téhle úžasné party lidí, zapálených pro sborový zpěv, začala chodit jako členka nynějšího pěveckého spolku TYL. A jak to tak bývá, i tady jsem členkou výboru, ale to není podstatné. Víte, já jsem zpívala ráda už od dětství, a dokonce jsem kvůli tomu vstoupila do tehdejšího Pionýra.
Vážně?
Opravdu. Tehdy byl při bývalém kutnohorském Domě pionýrů a mládeže dětský pěvecký sbor Plamínek, který vedla paní učitelka Jitka Jeřábková. Ale podmínkou členství v tomto sboru bylo členství v Pionýru. Já tehdy byla členkou turistického oddílu TOM, který pokračoval v duchu zrušeného Skautu. Pionýry jsme moc rádi neměli. Pro chuť zpívat ve sboru jsem ale nakonec
i do toho Pionýra vstoupila a na zpívání v dětském pěveckém sboru mám moc pěkné vzpomínky.
M. Krepsová s maminkou a manželem
Taková byla prostě doba. Pojďme raději do té současné: Zvon pro Jakuba, to je vlastně vaše myšlenka. Kdy se zrodila?
Když jsem se vrátila z Prahy do Kutné Hory, při procházkách městem, které miluju, jsem si uvědomovala jeho poetiku snad mnohem víc než před lety. Mnohé jsem se dozvídala a mnohé jsem o něm nevěděla. Mimo jiné také to, že kostel sv. Jakuba nemá zvony. To jsem se dozvěděla náhodou až od varhaníka Michala Hanuše. V rodinné knihovně jsem našla knížku, pojednávající
o obnově kostela sv. Jakuba z roku 1946, kde je podrobně popsán smutný osud jakubských zvonů po roce 1942. To byl impulz k tomu, abych oslovila pana pátera Uhlíře s myšlenkou návratu kutnohorských zvonů nebo alespoň jednoho na svatojakubskou věž. Kutná Hora, město kostelů, město s úžasnou zvonařskou tradicí – a na dominantní kostelní věži nemá zvony? Pan farář Uhlíř mi na tu snad až provokativní otázku odpověděl krásnou větou: „Víte, mně se na té vaší myšlence moc líbí, že ačkoliv jste jaksi mimo farnost…“, čímž myslel, že chodím do kostela pouze příležitostně…, „s touhle úžasnou myšlenkou přicházíte“. Shodli jsme se tedy na tom, že zvon do kostela sv. Jakuba vrátíme. A tak vznikla sbírka Zvon pro Jakuba, vyhlášená v květnu tohoto roku u příležitosti velkého koncertu kutnohorského Učitelského smíšeného pěveckého sboru TYL za spoluúčinkování Kutnohorského komorního orchestru a dnes již světoznámého hudebního tělesa Hradišťan v čele s panem Jiřím Pavlicou
i dalších. Vyhlášení sbírky našlo velmi dobrou odezvu mezi kutnohorskou veřejností. Významným partnerem je tu také Město Kutná Hora a Česká spořitelna. Když to dobře dopadne, tak
v příštím roce se do věže vrátí zvon. Tedy nový. Měli bychom sebrat zhruba 3,5 milionu korun.
To není málo. Myslím tím nejenom peníze, ale i starostí.
Máte pravdu, ale já jsem optimista
a věřím, že se nám všem, kdo se o naplnění myšlenky snažíme, podaří vrátit alespoň jeden zvon, který svým zvukem doplní onoho genia loci mé milované Kutné Hory.
V jakém stadiu je realizace vámi vyvolané sbírky v okamžiku teď?
Oslovili jsme možné dodavatele, dostali jsme určité nabídky, a máte-li na mysli okamžik „teď“, tak protože je začátek září, mělo by již být rozhodnuto, kdo, kdy a – promiňte mi tu snad až přízemní otázku – za kolik. Vybráno máme něco přes půl milionu korun.
Dovolte mi tedy na závěr našeho příjemného setkání jakési shrnutí předchozích vět: čím to je, že vy, ač jste se do svého rodiště vrátila po určité době, jste rodilé Kutnohoráky dokázala v tom nejlepším slova smyslu vyburcovat k akci tak náročné a zároveň navýsost významné?
Prosím vás, nepřeceňujte mne. Já jsem jenom jedna z těch, kdo Kutnou Horu milují. Myslím si, že každý, kdo tu žije, nebo se sem jako já vrátil, si tu nachází svoje stopy mládí, dospělosti, či chcete-li chválu návratů. Do dětství, do mládí i věku dospělosti. Já Kutné Hoře vděčím za mnohé. Sbírku Zvon pro Jakuba považuji za významný počin pro Kutnou Horu a budu ráda, pokud se nám ho všem podaří naplnit.
Vraťme se k vašemu členství v kutnohorském pěveckém sboru Tyl. Již několik let je to amatérské těleso na vysoké úrovni s velkou šíří náročného repertoáru.
Velkou zásluhu na tom má náš sbormistr a dirigent profesor Vladimír Licek. Je sice náročný, ale díky jemu jsme mohli prožívat úžasné okamžiky při koncertech doma i v zahraničí.
Neměli bychom zapomenout na váš rozhodující podíl při hudebním festivalu Praha, klasika… Přibližte jej našim čtenářům.
Zkusím být stručná: festival má hlavní organizační základnu v Praze, v jeho čele stojí paní Ada Slivanská, houslistka, a pan Jiří Havlík, hornista a dirigent. Já
v něm působím jako hlavní pořadatel pro Kutnou Horu, takže mám na starosti veškeré organizační záležitosti, a pokud v programu zpívá náš sbor, tak ještě účinkuji. Součástí tohoto festivalu bylo například letošní koncertní provedení Dvořákovy Rusalky v refektáři bývalého cisterciáckého kláštera v Sedlci a pak Má vlast od Bedřicha Smetany, provedená v chrámu sv. Barbory za účasti hudebníků prakticky z celého světa. Kutnohorská část tohoto festivalu probíhá vždy na počátku srpna od roku 2014, a kdybych se měla podrobněji zmínit o jedinečnosti jednotlivých koncertů,
o osobnostech, které na průběhu festivalu participují, tak by vám na to nestačila nejméně dvě čísla vašeho měsíčníku, který si vždycky ráda přečtu.
Děkuji, rád vaše slova uznání vyřídím svým redakčním kolegům. Tak, jako každá hudební skladba má svůj konec, tak se pokusím udělat závěrečnou tečku za naším rozhovorem, který byl pro mne velice příjemný, a jsem přesvědčen, že bude zajímavý pro naše čtenáře. Na mnohé z vašeho vyprávění se sice v předchozích řádcích nedostalo, ale jak se říká – není všem dnům konec. Děkuji vám za ohlédnutí do vašich životních návratů i budoucích plánů a přeji vám neutuchající elán a energii. Budu se těšit, až z věže sv. Jakuba zazní zvon, u jehož zrodu jste stála. Bude to onen dobrý symbol chvály návratů do historické podoby našeho města.
Miroslav Štrobl
Fotografie rodinný archiv
Malvíny Krepsové
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.