Ladislav Pešek
(*4. 10. 1906)
Lála, jak zněla jeho přezdívka, byl optimisticky laděný člověk, který chtěl své okolí a diváky bavit za každou cenu a zasloužit si tak bouřlivý potlesk, který ho vždy zahřál u srdce. Jeho osobní život však skrýval určitá tajemství, která si přísně střežil. Oplýval obdivovatelkami, a dokonce kvůli jedné měl problémy s gestapem.
Jeho herecká kariéra mu byla jistým způsobem předurčena. Narodil se do rodiny Ladislava Pecha a Emy Pechové (rozené Peškové), kteří byli známí brněnští divadelní herci. Maminka si prošla školou divadelní kočovné společnosti a tatínek působil nějakou dobu jako tanečník v Národním divadle. Ani hercova starší sestra Marie se nevyhnula herecké kariéře. Své příjmení převzal po mamince, aby si ho v divadle nepletli s otcem. Na prknech divadla se objevil už ve třech měsících života v roli nemluvněte v kočárku v operní hře Piková dáma. Ve čtyřech letech vystupoval na jevišti již na vlastních nohou. Když pro něj neměli rodiče hlídání, trávil čas
v nápovědní budce. „Často jsem viděl tatínka jako hrdinu a maminku jako čisté dívčí stvoření, kterému ubližují. Bál jsem se. Pamatuji se, jak tatínek držel v ruce meč a chystal se mamince useknout hlavu. Musím ji zachránit! Nápověda má u ruky zvonek, a když třikrát zazvoní, opona jde dolů. Chytil jsem zvonek oběma rukama, zazvonil a opona spadla. Maminka byla zachráněna! Všichni se pak na mě strašně zlobili a byl jsem bit,“ vzpomínal později Ladislav Pešek. Přestože byl divadlem vlastně odkojený, herectví ho nelákalo. Bavil ho sport a především chtěl být úspěšným fotbalistou. Rodiče ho ale přes jeho odpor k umění a nezájem o divadlo přeci jen vedli k herectví. Nakonec se tedy přihlásil na brněnskou konzervatoř. Tatínek mu už od dětství říkal, aby pozoroval lidi v různých zaměstnáních a v různých situacích. On pak doma o samotě zkoušel napodobovat lidi v komických scénkách, a když to zkoušel i ve škole, míval z toho mnohokrát problém. Byl prvotřídním bavičem. Když byl ve škole vyvolán k tabuli, náhle se stal středem pozornosti a spolužáci se výborně bavili. Podobné situace můžeme vidět i v jeho filmech, když ztvárňoval role studentů. Jednou se dokonce pro pobavení oblékl za bezdomovce, stoupl si před divadlo s miskou a vybíral peníze.
Svou divadelní kariéru začínal v Brně. Již v pouhých 23 letech však dostal angažmá v pražském Národním divadle, kde účinkoval téměř půl století a ztvárnil přibližně 300 rolí. Jeho popularita nabrala na obrátkách, když začal hrát ve filmech, přestože jeho prioritou bylo divadlo. On považoval filmovou práci za neuměleckou, a tak se rozhodl s filmem skončit. Na schůzku s producentem, kterou mu tehdy domluvila jeho přítelkyně, slavná herečka Jiřina Štěpničková, nepřišel a smlouvu nepodepsal. Jiřina si pro něj přišla do kavárny, kde hrál kulečník, darovala Lálovi pořádnou facku a on musel odkráčet za panem producentem. Jeho filmová kariéra tak pokračovala. Ač ztvárňoval postavy prostých lidí, rošťáckých studentů nebo později stařečků, vždy působil křehce a dojemně. Do rolí starců vkládal mladistvou jiskru.
„Myslím, že si člověk musí podržet mládí do smrti, když chce dávat lidem radost a silný zážitek. Snažil jsem se, aby byl kus mládí ve všech postavách, které jsem hrál, i když už stály nad hrobem,“ prohlásil. Na jevišti byl velmi vitální a hbitý. Postavu důkladně studoval a pracoval na jejím charakteru, přesto trpěl před každým vystoupením trémou.
Herecká kariéra mu přinesla spoustu obdivovatelek, po představení na něj vždy čekávalo hned několik dívek. Jedna neodbytná, která se v dopisech podepisovala pod pseudonymem Divá Bára, ho pronásledovala dlouhou dobu. Dokonce se kvůli němu i přiotrávila. Pod nátlakem výhrůžek o sebevraždě a výhrůžek dívčiných rodičů Ladislav Pešek podlehl a “Divou Báru“ si vzal. Pocházela z židovské rodiny, což zapříčinilo, že byl za války vyslýchán gestapem, a oba zachránila jen jeho popularita. V manželství, ač spolu fyzicky nebyli, přečkal druhou světovou válku, aby svou ženu ochránil. Po válce, když si našla jinou oběť, se s ní rozvedl. Po několika letech vstoupil do sňatku podruhé, a to dokonce z vlastní vůle. S novou manželkou byl šťastný, přivedli na svět dceru Zuzanu.
Několik let pracoval jako pedagog na pražské konzervatoři a následně na DAMU. Když se v pozdějším věku změnilo vedení Národního divadla, byl Ladislav Pešek méně doceňován a obsazován. Všeobecně se herci s demokratickým smýšlení netěšili přízni vedení Národního divadla. Jednoho dne si proto sbalil svoje věci a bez rozloučení, bez jakýchkoliv slov odešel a do žádného divadle se už nevrátil ani jako herec, ani jako divák. Žádný z kolegů s ním od té doby nebyl v kontaktu a vlastně z nich ani nikdo nevěděl, jak Lála zemřel.
13. července roku 1986 nás opustil herec s titulem národního umělce, člověk plný optimismu, úcty, pokory a především bavičského nadání. V našich vzpomínkách zůstává díky filmovým rolím, například jako Áda Čuřil z filmu Škola základ života, Vojtěch Kulík z Cesty do hlubin študákovy duše, o vánočních svátcích si jeho herecké nadání připomínáme v nezapomenutelné pohádce Obušku, z pytle ven!, kde ztvárnil chytrého a spravedlivého muzikanta. Kdo by chtěl do jeho života nahlédnout více, může si přečíst jeho knižní paměti Tvář bez masky. Hrob Ladislava Peška nejdete na pražském Vyšehradském hřbitově.
Jaroslav Beran
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.