Když se řekne Ukrajina, většině lidí se dnes vybaví konflikt na Donbasu, anektovaný Krym nebo gastarbeiteři z východu. Tím většinou povědomost o této velké zemi, vůči které u nás dodnes panují jen těžko pochopitelné předsudky, zpravidla končí.
A to je rozhodně škoda, protože Ukrajina má turistům z Česka opravdu co nabídnout. Není to tak daleko, ukrajinština je příjemná příbuzná řeč, takže pokud se alespoň trochu orientujete ve slovenštině a polštině (ti, co umí navíc rusky, mají ještě větší výhodu), tak se snadno domluvíte. No, a potom zde narazíte na nespočet nádherných a unikátních památek, které jsou u nás prakticky neznámé.
Užhorod-soška Švejka na břehu řeky Už
Ukrajina je opravdu ohromná země. Svou rozlohou 603 700 km² zaujímá 44. místo na světě a počtem obyvatel skoro 30 milionů se řadí dokonce na 30. místo na světě. Necelých 80 % obyvatel tvoří etničtí Ukrajinci, 17 % Rusové a zbytek příslušníci jiných národností. A protože tato země leží na pomezí mezi východem a západem Evropy, její regiony se výrazně odlišují. A takovou zemi nelze poznat během jedné návštěvy. Tentokrát se tedy vydáme do západních částí Ukrajiny, celkem nedaleko hranic s našimi sousedy – Slovenskem a Polskem. Jako dopravu jsme si zvolili vlak, což je z našeho regionu díky rychlíkové stanici Kolín celkem snadné. A určitě není k zahození informace, že putování po Ukrajině vyjde zhruba o polovinu levněji než u nás (doprava, ubytování, stravování, vstupy do památek). Kurz koruny a hřivny je totiž 1:1 a ceny jsou na Ukrajině o 50 % a více nižší než v Česku.
Lvov – město Lva
Do Lvova (ukrajinsky Львів / Lviv) jsme se vydali přes Polsko, což se nám vzhledem k příjezdu vlaku ráno na místo určení zdálo výhodnější než přímý spoj z Kolína, který do Lvova přijíždí večer. Cesta trvala jen 16 hodin (z Kolína ve 14:03), z Krakova (22:21) jsme se vyspali v lůžkovém voze a ráno (7:15) jsme byli na místě. Lvov je mimochodem první z ukrajinských měst, kam dorazil vlak – bylo to v roce 1861 -, a ten vlak tehdy přijel po nově vybudované trati z Vídně. V roce 1903 bylo postaveno současné secesní nádraží, což je jedna z nejvýstavnějších budov města. Ve Lvově žije na 750 000 obyvatel, a protože patřil po celá staletí střídavě Polsku nebo Rakousku, má typický středoevropský ráz měst, jaká známe u nás. A jelikož se jeho historické centrum opravdu dokonale zachovalo, bylo v roce 1998 zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO (po boku například i Kutné Hory). Kolem roku 1250 ho založil haličsko-volyňský král Daniel a jméno mu dal podle svého syna Lva, který z něj později učinil hlavní město. Ale již v roce 1349 Lvov dobyl polský král Kazimír III. Veliký a ten se tak na dalších 400 let stal součástí polsko-litevského státu. V té době vyrostl ve významné kulturně-hospodářské centrum, největší mezi Kyjevem, Varšavou a Krakovem, a v tomto trendu pokračoval i po roce 1772, kdy připadl Rakousku. Tehdy tak byla celá Halič spolu s námi v jednom habsburském soustátí. Po rozpadu Rakousko-Uherska zase připadl Lvov Polsku a stal se jeho třetím největším městem (například v roce v1931 tvořili Poláci 60 % jeho obyvatel). Po 2. světové válce ovšem toto území zabral Sovětský svaz a většina Poláků musela odejít. Po rozpadu SSSR se území Haliče stalo součástí novodobého ukrajinského státu a Lvov je nesmírně přátelským městem, jehož obyvatelé stojí
v čele prozápadního směřování země.
Hrad v Kamenci Podolském
Centrem Lvova je Rynek
Vzhledem k historii města nikoho nepřekvapí, že hlavní náměstí se jmenuje polsky Rynek. Je čtvercové a okolo něj se tísní řady prakticky stejně širokých historických domů. Proč? Podle magdeburského městského práva byla totiž pouze tři okna nezdaněná, takže domy, které mají více oken, patřily zámožnějším kupcům. Jedním z nich je například renesanční palác Korniakta (čp. 6), který má těch oken hned šest. Asi nejhezčí ukázkou renesanční architektury je sousední Černý dům (Čorna kamjanicja), jehož pískovcové průčelí za staletí zcela zčernalo. Nemůžete ho přehlédnout, navíc je v něm pobočka historického muzea. Ve všech rozích náměstí se nachází fontána s antickými bohy (Adonis, Neptun, Diana a Amphitrité) od vídeňského sochaře Gartmana Vitvera. Uprostřed náměstí stojí radnice z poloviny 19. století, z jejíž věže vysoké 65 metrů (408 schodů, žádný výtah) se naskýtá nádherný pohled na celé město. Zajímavý je i výhled z hory Vysoký Zámok (413 metrů) na severním okraji historického centra, která je upravena jako městský park s vyhlídkou na samotném vrcholu, okolo kterého se rozkládají skromné zbytky středověkého hradu. Výčet dalších památek by zabral několik stran, a tak se spokojme s konstatováním, že Lvov má opravdu co nabídnout.
Na své si přijdou i milovníci dobrého jídla a pití, ostatně jako všude na Ukrajině. Místní hospůdky i kavárničky nabízejí nepřeberné množství tradičních ukrajinských pochoutek, a protože ceny jsou velmi nízké, pravděpodobně budete často volit mezi potěchou ducha a těla. Na závěr ještě taková zajímavost – mezi slavné rodáky ze Lvova patří například česká filmová a divadelní herečka Vlasta Fabianová.
Černovice s českou stopou
Ze Lvova jsme se přesunuli rychlíkem do Černovic (ukrajinsky Чернівці / Černivci), hlavního města historické Bukoviny. Za 3,5 hodiny jízdy jsme se najednou ocitli ve zcela jiném světě, ve městě, které vypadá jako Vídeň, kde ovšem káva chutná jako v Polsku, pivo jako v Německu, víno jako v Moldavsku a vodní dýmka jako v Istanbulu. Parádní koktejl, ne? V současných Černovicích ale chutná báječně, protože jen málo kde se tak elegantně snoubí vlivy západní i východní Evropy a Asie.
V roce 1775 se sídlo stalo hlavním městem Předlitavska a již v roce 1866 sem dorazila dráha z Vídně. Nicméně již v této době se právě tady formovaly
v rámci národního obrození základy nového ukrajinského písemnictví a kultury a právě tady zazněla v roce 1863 poprvé píseň Ještě nezemřela Ukrajina (Ще не вмерла Українa / Šče ne vmerla Ukrajina), přijatá v roce 1917 jako ukrajinská hymna, kterou je i dnes (za SSSR byla pochopitelně zakázána). A co spojuje Černovice s Českem? Především zdejší univerzita, původně rezidence metropolitů Bukoviny a Dalmácie, která byla postavena v letech 1864 – 1882 českým architektem Josefem Hlávkou. Od roku 2011 je jako unikátní cihlový komplex zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Architekt Gustav Gessner z Valašských Klobouků zase postavil v roce 1901 na náměstí budovu spořitelny, která je prý nejhezčí secesní stavbou na východ od Karpat. Mezi významné rodáky z Černovic patří i náš filolog Ladislav Kalousek (1863-1906) nebo český básník, prozaik, dramatik a překladatel Otakar Theer (1880–1917). Pokud se chcete o městě dozvědět nejvíc, bezplatná prohlídka s průvodcem vyráží každý den v 11.45 od radnice na Hlavním náměstí (Centralna plošča). Ve 12.00 hodin tak budete moci být přítomni i každodennímu vystoupení, při němž z balkónů radniční věže troubí trubač v bukovinském kroji do všech světových stran píseň Marička.
Mukačevo-hrad Palanok
Kde dostali Turci na frak
Z Černovic jsme se vydali na výlet do blízkého okolí, kde jsou hned dvě z památek, zařazených mezi 7 divů Ukrajiny, nad kterými zaplesá srdce snad každého milovníka středověku. Jedná se o Chotyňskou pevnost a památkovou rezervaci Kamenec Podolský, mimochodem partnerské město Kutné Hory. Hrad Chotyň (ukrajinsky Хотинська фортеця / Chotyňska fortecja) se vypíná na vysokém břehu nad řekou Dněstr a dokonale splňuje do posledního puntíku všechny představy o tom, jak má vypadat gotický hrad. Vznikl sice již v 10. století, ale do současné podoby ho přestavěl až moldavský kníže Štefan III. Veliký ve století 15. Jeho strategická poloha na cestě z východoevropských planin na Balkán, na hranicích několika států, bývalých království a říší, předznamenala také jeho bouřlivou historii. Nejvýznamnější událostí byla bitva, která se pod jeho hradbami odehrála v říjnu 1621, při které polsko-litevská armáda rozprášila turecké vojsko, vedené sultánem Osmanem II., a odvrátila tak další postup Turků do Evropy. Hrad je přístupný k prohlídkám a jeho okolí vybízí k procházkám. Pro hradomily leží hned na druhé straně Dněstru rozvaliny hradu Žvanec (ukrajinsky Жванецька твердиня / Žvanecka tverdinja) z 15. století.
Město, které vybudoval Bůh
V naprosto jedinečné poloze, na ostrožně, obtékané ze čtyřech stran (až na úzkou šíji na východní straně) řekou Smotryč, je hradbami obehnané město Podolský Kamenec (ukrajinsky Кам‘янець-Подільський / Kamjanec Podilskyj), kde se dochovalo nejen městské opevnění a za ním 25 kostelů, historická radnice a středověké domy, ale také gotický hrad, který je integrální součástí celého komplexu. Díky tomu byl Kamenec od středověku jakousi bezpečnou oázou pro obchodníky, proto se rychle rozvíjel a patřil vždy k nejbohatším městům Podolí. Však o jeho získání velmi usilovali Turci během svých výpadů do Evropy. Nejprve neúspěšně v roce 1621, tehdy se prý sultán Osman II. při pohledu na Kamenec zeptal: „Kdo vystavěl toto město?“ Odpověděli mu: „Samotný Bůh.“ Načež sultán odpověděl: „Ať ho tedy samotný Bůh i dobude!“ a dal povel k útoku. Nepovedlo se mu to stejně jako u sousedního hradu Chotyň a samotný Osman II. nakonec také skončil neslavně. Nebylo mu prostě souzeno být Bohem. Nicméně v roce 1672 nakonec Turci město přeci jen získali (události zvěčnil ve svém románu Pan Wolodyjowski polský spisovatel Henryk Sienkiewicz), ale jen na 27 let. V roce 1699 Podolský Kamenec dobylo polské vojsko a Turky vyhnalo. Až se budete procházet tímto muzejním městem, všimněte si u katedrály sv. Petra a Pavla nezvyklé věže. Je to bývalý minaret z doby turecké nadvlády, kdy byl kostel změněn na mešitu. Nepřehlédnete ji, na vrcholu do dáli září zlatá socha Panny Marie jako symbol vítězství křesťanství nad islámem.
Užhorod-skanzen rusínské kultury
Mukačevská pevnost Palanok
Z Černovic jsme se nočním lůžkovým vlakem přesunuli do Mukačeva (ukrajinsky Мукачеве / Mukačeve) v Zakarpatské oblasti, lze ale využít
i levnější, ovšem méně pohodlnou variantu autobusem. Mukačevo je prastaré město, s nímž nás dějiny spojují již v 9. století, kdy byl zdejší kníže Laborec vazalem Velkomoravské říše. Znovu jsme se potkali na konci 17. století, neboť tato oblast se stala součástí Habsburské říše, a pak pochopitelně v roce 1919, kdy se celá tzv. Podkarpatská Rus stala na základě Užhorodského memoranda součástí tehdejšího Československa. Nejvýznamnější památkou je bezpochyby mohutný hrad Palanok (ukrajinsky Мукaчівський зaмок Палaнок / Mukačivskij zamok Palanok), který zabírá celý vrchol 70 metrů vysoké hory na okraji města. Hrad má velmi dlouhou historii, začínající velkomoravským hradištěm v 9. století, dnes po všech přestavbách a rozšíření zabírá opevněnou plochu 13 930 m². V letech 1782 – 1896 zde bylo státní vězení rakouského impéria a za těchto více než 100 let jeho zdmi prošlo na 20 000 převážně politických vězňů. V roce 1919 zabrala hrad československá armáda a vojáci zde byli (od roku 1945 sovětští) až do roku 1960, kdy začal být opravován a zpřístupněn jako muzeum. A tomuto účelu slouží i dnes. Na závěr mám dobrou zprávu pro sběratele turistických známek, v Mukačevu jsou k dostání hned dvě – číslo 2 a 7.
Užhorodské rozloučení
Na půli cesty z Mukačeva do Užhorodu jsme se zastavili v Seredném (ukrajinsky Середнє / Seredne), kde jsou zříceniny templářského hradu z 12. století a vyhlášené historické vinné sklepy, vyhloubené již v 15. století. Tato obec má také již dvě turistické známky – č. 3 a 11. V nedalekém Užhorodu (ukrajinsky Ужгород / Užhorod) naše putování západní Ukrajinou skončilo. Ve středověku byl Užhorod uherským městem a ještě v roce 1910 tvořili Maďaři 80 % jeho obyvatel. A všichni dobře víme, že v letech 1919 – 1938 byl hlavním městem československé Podkarpatské Rusi. A co v Užhorodu navštívit? Určitě renesanční hrad s historickým muzeem a v jeho sousedství skanzen rusínské kultury. Nepřehlédnutelná je i barokní katedrála Povýšení Svatého Kříže, dokončená v roce 1646 a do dnešní klasicistní podoby upravená
v roce 1877. Českými stopami jsou zde pomník T. G. Masaryka (na Masarykově náměstí), odhalené české nápisy na průčelí několika domů (tehdy obchodů), pojmenování ulic, socha Švejka na zábradlí na nábřeží řeky Už a také několik českých hospod. Nepřehlédnutelnou skutečností je, že české (a slovenské) turisty tu opravdu rádi vidí, takže si tu budete připadat „jako doma“. A turistických známek, těch tu seženete do sbírky rovnou šest (č. 1, 6, 18, 70, 122 a 136)!
Do Polabí jsme se vrátili velmi snadno přes nedaleký Čop, kam jezdí jednak vlaky (pouze ovšem 4 osobáky za den), anebo každých 20 minut autobus od nádraží v Užhorodu k nádraží v Čopu. Z Čopu pak odjíždí denně v 17.35 přímý spoj Kyjev – Praha. Druhý den ráno (5.44) jste v Kolíně.
Pokud vás naše ukrajinské putování zaujalo, příště se vydáme do skoro české Koločavy, karpatské horské vesnice, kterou proslavil románem Nikola Šuhaj loupežník Ivan Olbracht, působící tam ve 20. letech minulého století jako učitel.
Roman Šulc
Fotografie autor
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.