5. října si připomínáme nedožité 80. narozeniny posledního československého a prvního českého prezidenta Václava Havla, mimořádné osobnosti, která se nesmazatelně zapsala do našich novodobých dějin především pokud jde o zviditelnění České republiky jako země, která se po čtyřiceti letech navrátila z hlubin komunistické totality ke svým historickým demokratickým kořenům, a také neúchvatného bojovníka za lidská práva v celosvětovém měřítku. Jaký byl jako člověk?
Přinášíme svědectví dvou lidí, kteří mu byli velmi blízcí – jeho osobního řidiče Vladimíra Mádleho, rodáka z Kutné Hory, a jeho osobní kuchařky Ireny Košíkové, řečené Čirina, která se z Prahy přestěhovala do kolínských Poříčan.
Vladimír Mádle
„Než jsem nastoupil v prosinci 1989 do služby na Hrad, pracoval jsem jako dopravní policista. Po sametové revoluci téměř všichni, kteří pracovali na Hradě v ochrance prezidenta Husáka, odešli, a tak vedení ochrany prezidenta hledalo nové členy. Ve výběrovém řízení jsem byl vybrán i já. Nastoupil jsem do dopravní služby, která zajišťovala kontrolu vozidel, oprávněných k vjezdu na Hrad. Zajišťovala také vodící policejní vozidla při oficiálních cestách pana prezidenta Havla po republice, kdy se k prezidentské koloně přidávala i vozidla jeho doprovodu. Prezidentskou kolonu zpočátku tvořila čtyři vozidla. Před prezidentskou limuzínou jezdilo jedno a za limuzínou dvě doprovodná vozidla. Pan prezident ale tolik aut nechtěl, takže poté vzadu jezdilo už jen jedno doprovodné vozidlo.
Jako osobní řidič jsem začal sloužit nejprve u paní Olgy. Měla jen jednoho řidiče a bylo nutné, aby ho někdo střídal. Byl jsem vybrán já. Jejím řidičem jsem byl až do její smrti, asi čtyři roky. Tehdy jsem s panem prezidentem Havlem nepřišel příliš do styku. Nejčastěji jsme se potkávali v Lánech, kde prezidentský pár trávil volné chvíle společně. Po smrti paní Olgy jsem opět sloužil jako řidič doprovodného vozidla prezidenta. Když se pan prezident oženil s paní Dagmar, stal jsem se jedním z jejich řidičů. Sloužil jsem u ní do února 2003, do konce funkčního období pana prezidenta.
Vzhledem k tomu, že i potom mu zůstala ochranka a služební vozidlo, stal jsem se jedním z jeho řidičů. Ve službě jsme se střídali po 24 hodinách. Naše jednotka, dá-li se to tak nazvat, měla svého velitele, který zajišťoval s kanceláří pana prezidenta Havla komunikaci. Nadále jsme sídlili na Hradě, i když pan prezident měl kancelář v centru Prahy. Dodnes to tak funguje i v případě ochranky pana Klause. Týdenní plán jsme věděli dopředu, každý den ráno se ještě upřesňoval denní program. Tuto službu jsem vykonával až do prosince 2011.
Jak na mě pan prezident působil? Měl jsem z něho jako z člověka dobrý pocit, nebyl arogantní, o vše vždy požádal, nic nenařizoval, za vše poděkoval. Když šel po ulici a lidé se s ním chtěli vyfotografovat, ochotně souhlasil, zastavil se a pózoval s nimi. Rád chodil do restaurací a kaváren, kde si vždy, pokud to bylo možné, sedl k oknu, aby měl výhled na ulici. Rád se díval ven. Neměl rád prázdné restaurace, cítil se dobře mezi lidmi. Oblíbenou měl např. kavárnu Café Louvre na Národní třídě. Tam si dával často schůzky, měl to blízko ze své kanceláře v Mikulandské ulici. Vždy a všude ho doprovázel člen ochranky, já jako řidič jsem čekal v autě. Často to byly i hodiny. Vyplňoval jsem je třeba poslechem rádia, ale hlavně jsem sledoval pohyb na chodníku před podnikem, to byla povinnost řidiče.
Služba u pana prezidenta Havla se mi moc líbila, bylo to zajímavé, příjemné. V době jeho soukromých dovolených jsme ho také doprovázeli, takže jsme se s ním podívali po celé Evropě i po světě. Já jsem s ním byl nejdál v Jihoafrické republice v Kapském Městě.
Po skončení jeho funkčního období měly návštěvy neoficiální ráz, ochrannou úlohu i v zahraničí jsme plnili my. Když byl někam pan prezident pozván oficiálně, třeba do Polska prezidentem Kwaśniewským na oslavy do Gdańska, nahradila nás po přejezdu státních hranic polská prezidentská ochranka.
Ve službách jsme se střídali i na Hrádečku. Tam jezdil pan prezident moc rád, každý rok o prázdninách tam chtěl strávit co nejvíce času. Měl tam klid, mohl číst – každý den jsme mu vozili denní tisk, mohl psát, nikdo ho tam nerušil, měl tam kamarády. Také tam vařil, ale co, to nevím. Pozvání na ochutnávku jsem nedostal, ale když jsme ho vozili do obchodu, kupoval si koření a další potraviny. V chalupě měli kamna s plotnou na dřevo, v kterých moc rád topil a vařil na nich. O jeho pověstném guláši jsem jenom slyšel…
Vím, že měl moc rád bramborovou kaši, kupoval si i instantní. Říkal, že po jídle musí být na závěr nějaká sladká tečka, takže když nebyly Čirininy pověstné Bratislavské rohlíčky, vystačil si s tatrankami, ty měl v zásobě.
Byla to pestrá služba, vzpomínám na ni rád. Pan prezident se v přístupu k nám, i obecně ke všemu, za ta léta prezidentování nezměnil. Byl stále stejně skromný a slušný.“
Irena Košíková – Čirina
„K panu prezidentovi mě doporučila kamarádka, paní doktorka Fučíková, ředitelka odboru památkové péče Kanceláře prezidenta republiky, která byla přítelkyní Havlových. Zprvu jsem váhala, ale za podpory mého muže jsem se nakonec rozhodla do toho jít. Přišla jsem se představit den poté, co se pan prezident oženil s paní Dagmar.
Jak pan prezident proslavil moje Bratislavské rohlíčky? Znala jsem je z domova, maminka skvěle vařila a hlavně pekla, a tyhle rohlíčky byly její specialita. Z křehkého, tenkého těsta s náplní. Na začátku mi pan prezident řekl, že má rád všechno s mákem. Já nepeču, ráda vařím, ale pečení – to ne. Kvůli němu jsem se však překonala a pekla mu makovec, makovou bábovku, zkoušela jsem kdeco. Maminka mi jednou poradila, ať zkusím rohlíčky s mákem, že by mu mohly chutnat. A skutečně, on
v nich našel zalíbení, byly pro něj potěšením. Vždycky jsem jich napekla víc, říkala jsem si, ať si je dají klidně na mrazák, vždycky budou jako čerstvé. Upekla jsem jich na statisíce. I paní Dáša je měla ráda. A také jsem se překonala i v tom, že jsem jim pekla vánoční cukroví. Ráda.
A když už jsme u Vánoc, základ štědrovečerní večeře tvoří bramborový salát. Já dělám svůj, pan prezident dělal svůj a paní Dáša také. Ona říkala, že její je lepší, on říkal, že jeho je lepší, a do toho jsem jim přinesla ten svůj… Pak jsem jim tedy připravovala salát bez majonézy, a to dva druhy. Pan prezident bazíroval na nějakém předkrmu, tak jsem mu chystala rybu v aspiku, takovou klasiku.
Když jsem se ho na začátku ptala, čeho se mám v kuchyni vyvarovat, řekl mi, že kolínka a čočka do jeho domu nesmí. To měl z vězení… Docela moji kuchyni přijal – měl rád svíčkovou, plněné papriky, segedínský guláš, bramboráky, smažený sýr, utopence… Když jsem něco takového připravovala u nás v restauraci, tak jsem mu vždy dala echo, a on přišel. Chodil k nám rád. Měl u nás svůj stoleček, a když se objevil ve dveřích – restaurace byla plná -, lidé povstali a tleskali… Chodil k nám pořád až do doby, kdy už to nešlo…
Miloval třeba také škvarky, někdy jsme si je dali na chlebu společně. Jednou jsem zavítala na vernisáž výstavy fotografa Oldřicha Škáchy v baru Krásný ztráty Michala Prokopa. Přijdu, a tam sedí pan prezident, před sebou dvoudecku bílého a talíř se škvarkovými chleby. Povídá mi, vy mi připravujete takové dobrůtky, a já vás tady nemůžu pohostit ničím jiným než těma škvarkama. Sedla jsem si, povídali jsme, a najednou byly ty chleby pryč…
Jen jedna věc mě mrzí. Pan prezident měl přání z doby, kdy k nám chodil i s kanceláří na oběd, že jeden den nebudou jíst nic jiného, než krupicovou kaši. On ji miloval. Ve vězení měl rád čtvrtky, protože jim vařili k večeři krupičnou kaši, spoluvězni ji nejedli, a on jim výměnou za ni dával cigarety nebo čokoládu. Rozvinuli jsme debatu, kdo jak ji má rád, a on mi řekl, že ji měl rád s čokoládou a máslem. A jak byl perfekcionista, dělal si v kaši tunýlky, kterými ta čokoláda tekla. Tehdy jsme se domlouvali, že až mu bude lépe, uděláme si takový dýchánek, na který přijde ve vězeňském oblečení. Bohužel se nám to už nesplnilo…
Vzpomínám na něj jako na pokorného, skromného člověka, který byl za všechno vděčný, až se mi to nechtělo věřit, a někdy mi ho za to bylo i líto.
Byli jsme v kontaktu až do posledních dnů. V předvečer jeho smrti jsem poslala na Hrádeček jako obvykle jídlo, které měl rád, a připojila rohlíčky. Paní Dáša mi pak řekla, že si vzal k čaji jeden rohlíček…
Já jako obyčejný člověk ho nemohu hodnotit jako politika, i když prezident není politik v pravém slova smyslu, mohu ho hodnotit jako člověka. A jako člověka jsem ho milovala. Že měl chyby? Určitě, ale to je o tom, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. On byl úžasný jako člověk. Mám na něj krásné vzpomínky, obohatil mě neuvěřitelným způsobem.
Jsem za to vděčná.”
U příležitosti nedožitých 80. narozenin prezidenta Václava Havla se v Kolíně v CEROPu (kolínský zámek) uskuteční od 5. října do 30. prosince výstava fotografií jednoho z jeho osobních fotografů Tomkiho Němce, která tak připomene rovněž 5. výročí Havlova úmrtí (18. prosince).
Další z fotografů, který Václava Havla po léta fotil, je Pavel Vácha, narozený v Praze v roce 1940. Ten vystavuje od 5. do 30. října ve Spolkovém domě v Kutné Hoře ze svého bohatého fotoarchivu malý soubor fotografií, připomínající několik okamžiků ze života Václava Havla. Malá kolekce nemá a ani nemůže být ohlédnutím za celým jeho bohatým životem. Je jen kaleidoskopem situací, které autor fotografií prožil v těsné blízkosti Václava Havla a jeho první manželky Olgy. Nejstarší fotografie vystavované kolekce zachycuje budoucího prvního prezidenta ČR v klubu divadla Na Zábradlí těsně po skončení premiéry jeho první hry Zahradní slavnost. Další fotografie jsou určitým historickým paradoxem. Fotografie Václava Havla, hovořícího z balkonu Paláce Kinských po návratu z důležité cesty po USA, může vyvolat nepříjemnou reminiscenci na neblaze proslulou hlavu státu v samém počátku 50. let minulého století a jeho větu „Právě se vracím z Hradu…“
Další obrazové vzpomínky zaznamenávají důležitá setkání s politiky, umělci, ale i významné historické chvíle. Vystavené fotografie jsou skromným autorovým příspěvkem k oživování historické paměti. Osobnost Václava Havla si tuto reminiscenci jistě zaslouží.
Na pultech knihkupectví se v těchto dnech objevila také objemná autorizovaná biografie Petra Čermáka Člověk Havel – Prezident a jeho lidé, obsahující i autentické příspěvky jeho spolupracovníků.
Dana Čermáková, Miroslav Štrobl
Repro Imagination of People
Fotografie Pavel Vácha
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.