V druhé polovině minulého století pracovalo mnoho Čechoslováků v dalekých mongolských stepích či pomáhali budovat infrastrukturu Ulánbátaru, Darchanu a dalších měst této země. V první polovině osmdesátých let jsem byl jedním z nich. V tu dobu jsem se poměrně intenzivně zajímal o mongolskou historii. Hlavním, pro mne dostupným pramenem, bylo třetí vydání „Historie Mongolské národní republiky“, které v vyšlo v roce 1983 v Moskvě.
Tato kolektivní práce sovětských a mongolských historiků líčila historii země tak, aby výklad neodporoval schválené stranické doktríně a zájmům Sovětů. Zcela pokřivený pohled byl pochopitelně na moderní dějiny 20. století, kdy se dvě sousední velmoci, Čína a Rusko, resp. Sovětský svaz, utkaly o nadvládu v této zemi. Čína jakožto tradiční hegemon svůj boj prohrála a dějiny začala psát ruka vítězných Sovětů. Řada významných událostí byla zamlčena, mnohá fakta byla překroucena či byla zcela lživě implantována do novodobých mongolských dějin. Nic nového pod sluncem, obdobnými mechanismy prošly výklady minulých dějů ve všech (nejen) sovětských satelitních zemích. Přesto se část informací dala zjistit při čtení „mezi řádky“, z náznaků či odfiltrováním dogmatického balastu.
Kdo chtěl mít alespoň částečnou představu o těch nejtemnějších událostech, ke kterým v Mongolsku v minulém století došlo, musel vycházet z kusých informací, s velkou opatrností šířených v lidovém podání pamětníků. O násilné likvidaci národních elit a lámaismu v období perzekucí vypovídaly i ruiny desítek a stovek klášterních budov, z nichž některé jsem měl možnost navštívit.
Z uvedených důvodů jsem přivítal publikaci Dějiny Mongolska, která na počátku letošního roku vyšla v Nakladatelství Lidové noviny v edici Dějiny států. Autorem výkladu staršího období od prehistorie do konce období mongolské autonomie v letech 1919 – 1921 je mongolista a sinolog Ondřej Srba. Období moderních dějin 20. století, počínaje vládou barona Ungerna až do současnosti (2015), zpracoval Michal Schwarz, který se věnuje jazykům a historii Centrální Asie a Číny. Na základě současného bádání i osobních zkušeností oba autoři v publikaci zachycují jednotlivé historické etapy včetně té nejslavnější Čingischánovy, která znamenala počátek formování mongolského národa, který si přes četné dějinné peripetie udržel svébytnost.
V procesu vytváření mongolské identity mělo velký význam šíření buddhismu, který se postupně stal nedílnou součástí všech složek mongolského života. S buddhismem se Mongolové seznámili až v polovině 13. století za chána Chubilaje (Kublajchána; 1215 – 1294). Významnější však bylo setkání Altan chána s budoucím 3. dalajlámou v roce 1578, na které o rok později navázalo založení prvního buddhistického kláštera v zemi.
K roku 1615 se pak vztahuje oficiální přijetí tibetské formy buddhismu (lámaismu) všemi ojratskými kmeny. Postupně rostla síla „žluté“ církve, zvětšovalo se její bohatství, počet klášterů, center umění a vzdělanosti. Vznik klášterních společností jako samostatných hospodářských jednotek znamenal hlubokou změnu hospodářského systému Mongolska. Kláštery se svými školami umožnily určitému procentu Mongolů přístup ke vzdělání. Koncem roku 1911 po vyhlášení nezávislosti na území Vnějšího Mongolska se nejvyšší představitel lámaismu – Bogdchán – stal dokonce hlavou mongolského státu. O deset let později, kdy za pomoci Rudé armády byla vyhlášena Mongolská lidová republika, byl přinucen vzdát se světské moci.
Ve vládnoucí Mongolské lidové revoluční straně bylo zpočátku mnoho lámů, kteří byli ochotni sbližovat buddhismus s marxismem. Realita následujících let však byla jiná, v mnohém (patrně) krutější než situace Tibeťanů v Číně ve druhé polovině minulého století. Vláda, zcela podřízená Kominterně, zavádí v letech 1928 – 1932 nucenou kolektivizaci a likviduje zcela soukromé podnikání. Hlavní nápor byl zaměřen na boj s církví s její ekonomickou mocí. Po roce 1936 již byla výkonná moc zcela v rukou Stalina, jemu podřízené NKVD, a Mongolové byli jen její vykonavatelé. Rozsáhlý teror se v MLR rozpoutal po vzoru SSSR již v roce 1937. Procesy proti nejvýše postaveným lámům začal připravovat tehdejší ministr vnitra Čojbalsan. Vedle církevních představitelů padlo za oběť téměř celé dosavadní vedení strany a k tomu čtyři pětiny velitelů vojsk. Na očistu státu od náboženství dohlížely desítky sovětských poradců. Byly ničeny obrazy, knihy i celé kláštery. Mnoho lámů bylo uvězněno a popraveno. Veškerý klášterní majetek byl konfiskován. Chrámy byly vesměs zbořeny, jen malá část byla přeměněna na muzea či sklady. Větší kláštery ničily tanky, nedostupné objekty v horách likvidovalo letecké bombardování. Ani jedna stavba
z více než 700 klášterů v zemi neunikla poškození.
Většina vysoce postavených buddhistických mnichů byla popravena (celkový počet obětí z řad buddhistického duchovenstva je odhadován na 40 000) nebo uvězněna. Přesná čísla o počtu popravených v letech 1937 – 1939 nebyla nikdy zveřejněna. Podle některých odhadů mohlo vraždám komunistického systému ve 20. a 30. letech podlehnout až 10 % mongolského obyvatelstva.
V době, kdy jsem v zemi pracovně pobýval, nepůsobil Ulánbátar, hlavní město země, příliš optimisticky. Přestože mělo toto město již kolem miliónu obyvatel, bylo tu jen nevelké, architektonicky nezajímavé centrum, kolem kterého se rozkládala zástavba více či méně chátrajících paneláků ruského stylu, na kterou navazovala rozsáhlá jurtoviště (místní slumy). Mongolská lidová republika byla sice po formální stránce samostatnou zemí, reálně se však jednalo o další sovětskou svazovou republiku či autonomní oblast. S nevelkou nadsázkou se mezi lidem tradovalo, že v zemi je více ruských vojáků a „poradců“ než domorodců.
Tradiční mongolské písmo, které vzniklo počátkem 13. století, nahradila v roce 1941 modifikovaná azbuka. Násilnou genocidní politikou bylo v podstatě zlikvidováno tradiční náboženství. V činnosti zůstal pouze jediný klášter – Gandan v Ulánbátaru. Země byla drancována nejen kulturně, ale i ekonomicky. Do země Sovětů putovaly z Mongolska nerostné suroviny (hlavně erdenetská měď) i stáda dobytka. Maso, hlavní potrava kočovníků, bylo ve státních obchodech prezentováno oschlými ovčími hlavami, kopyty a vnitřnostmi. Kvalitní potraviny byly k dispozici pouze ve speciálních ruských obchodech, kam však měla přístup, samozřejmě vedle Rusů a zahraničních pracovníků, jen vybraná mongolská „elita“.
K dalším dobovým reáliím podle vzoru velkého bratra patřil zákaz svobodného pohybu po vlastní zemi. Zákaz cestování bez povolení se nevztahoval jen na Mongoly, ale i na zahraniční neruské specialisty. Vztah k Mongolsku jako k podřízené gubernii se projevoval i v celé řadě dalších věcí, např. v tom, že zde byly po válce zřizovány a provozovány tábory nucených prací (gulagy), spravované zčásti sovětskými orgány.
Na místě jednoho z nich (naštěstí již po jeho zrušení) jsem nakonec jako geolog po tři léta pracoval. Jednalo se o ložisko cíno-wolframových rud Modoto, vzdálené přibližně 200 km východně od Ulánbátaru. Bohaté rozsypy především cínových rud objevili na počátku čtyřicátých let minulého století sovětští geologové. V roce 1946 zde byl zahájen geologický průzkum
a o čtyři léta později i vlastní těžba Sovmongolmetalem. Postupně tu vznikly tři rozsáhlé úpravny a pracovní tábor, ve kterém za nelidských podmínek pracovali celoročně především Vlasovci a váleční zajatci. V místech, kde mrzne od října do dubna, a v lednu klesají teploty až k – 40 ºC, si lze jen těžko představit, jak probíhala těžba a úprava rudy, při které se nelze obejít bez vody. Do dnešní doby se dochovalo po okolí mnoho pozůstatků po této temné kapitole působení Rusů v Mongolsku. Zbytky nádrží, ve kterých se ohřívala voda, vraky nákladních automobilů, rezavějící zbytky železných konstrukcí a svazky ostnatého drátu, roztroušené po stepi, zůstaly důrazným mementem. K tomu rozsáhlá torza opuštěných úpravárenských budov s vysokými kužely štěrkopískových odvalů, které tu zbyly po šestileté těžbě nejbohatších partií ložiska.
Podle dokumentů, které se z té doby dochovaly, bylo v rámci provozu gulagu vytěženo přes 3,5 miliónu tun štěrkopísků, ze kterých bylo získáno více než 11 tisíc tun cínu. Na zdejším ruském hřbitově byla ještě v době našeho působení čitelná jména i data skonu mladých příslušníků NKVD, kteří zde ukončili svoji životní pouť. Spolu se jmény i jejich kosterní pozůstatky, vyhřezlé z nehlubokých hrobů. Po vězních se nedochovalo nic. Jen pověsti, že někde jsou jejich těla zasypána, a Mongolové, pamětníci, byly navždy umlčeni či přesídleni na druhý konec země. Úkolem naší skupiny, zaměstnané ve společném podniku Mongolčechoslovakmetal, bylo navázat na předchozí aktivity a dotěžit zbylé chudé rudy.
Vraťme se však ještě krátce k představované knize. Její hodnota spočívá především v tom, že českému čtenáři přináší řadu donedávna neznámých a dříve utajovaných údajů a současně reflektuje i velmi složitý a obtížný vývoj v období demokratizace země po roce 1990. Význam umocňuje skutečnost, že řada Čechů a Slováků v Mongolsku pracovala a řada dalších ji každoročně navštěvuje v rámci turistických cest.
Petr Pauliš
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.