Být vojákem z povolání v profesionální armádě je z pohledu „civila“ náročné. Celý aktivní život jste k dispozici, musíte si neustále udržovat kondici, zvyšovat kvalifikaci. Navíc žijete s vědomím, že v případě ohrožení či napadení zvenčí prostě „jdete“. To není pro slabé povahy. Ale i ty silné občas potřebují podpořit, pomoci pochopením či vlídným slovem…
Chodby a kanceláře 21. základny taktického letectva v Čáslavi jsou zaplněné fotografiemi stíhaček, což je celkem pochopitelné. Vejdete-li však do kanceláře kapitána Marka Maxima Švancary, uvidíte na stěně nádhernou ikonu, čotky (obdoba růžence) a obrázky svatých ve zpodobnění, které nenechá nikoho na pochybách, že obyvatel místnosti je pravoslavného vyznání. Přitom nosí stejnou uniformu jako ostatní. Skutečnost, že je vojenským kaplanem, poznáte jen podle symbolu kříže na pravém rukávu. Je to celkem zvláštní pocit hovořit s vojákem, který je zároveň vystudovaným knězem s titulem Ph.D. Nebo s knězem, který je zároveň vojákem?
Kde hledat počátky vašeho zájmu o teologii? Nejspíš v rodině, že?
Ano, říká se, že víra se dědí. Můj otec je silně věřící, ačkoliv není pravoslavný, a snažil se nás k víře vychovat, i když se mu to nepodařilo úplně podle jeho představ… Snad i díky tomu mě duchovní věci vždy zajímaly. V období dospívání mě to lákalo k duchovním směrům jako je buddhismus, lámaismus, šamanismus. Můj zájem se vyhranil na střední škole, kdy jsem v osmnácti začal vlastně z revolty číst Bibli, a to úplně od začátku Starého zákona. A tehdy jsem začal hledat „kořeny“ křesťanství a nalezl jsem pravoslaví. Dodnes nelituji.
Vystudoval jste Střední průmyslovou školu sklářskou v Novém Boru. Proč právě takovou specializovanou školu?
V rodině máme sklářskou historii dvě generace dozadu. Vystudoval jsem broušení skla, ale nikdy jsem se tomu po škole nevěnoval. Viděl jsem, jak je ten obor nedoceněný. Chtěl jsem pokračovat studiem dějin umění na vysoké škole, ale těsně se nepodařilo. Absolvoval jsem proto intenzivní kurz angličtiny, který byl po roce zakončen státní zkouškou. Během té doby jsem zjistil, že mě záležitosti kolem umění už tolik neoslovují. Lákaly mě ale stále staré věci, historie, a stále více také duchovno, a tak jsem se rozhodl pro studium teologie, na které jsem nastoupil na Pravoslavné bohoslovecké fakultě Prešovské univerzity
v Prešově.
A proč Prešov?
Mohl jsem jít studovat i do Prahy, ale Prešov byl vždy v místních podmínkách ctěn jako pravoslavná „Alma Mater“. Byl mi doporučen hlavně z hlediska praxe. Ale ani teorie tam nezaostávala, měl jsem v Prešově tehdy štěstí na vzdělané a inspirativní učitele. Navíc na východě Slovenska má pravoslaví – na rozdíl od českých zemí – nepřerušenou tradici a myslím, že je to v určitých ohledech znát.
Navíc jsem tam poznal i svou manželku.
Po absolvování bakalářského a magisterského studia, což obnáší pět let studia, jste dalších pět let věnoval zvýšení odbornosti v podobě doktorátu. Ten jste obhájil v roce 2011. Mohl jste sledovat úspěšnou kariéru v církevních strukturách vaší pravoslavné církve. Co vás vedlo ke vstupu do Armády ČR?
S nabídkou přišel můj tehdejší církevní nadřízený, metropolita Kryštof. V době externího studia doktorátu jsem pracoval určitý čas v oblasti zahraničního obchodu se sklem, takže se dá říci, že jsem se svému středoškolskému vzdělání na čas přiblížil, ale ne na dlouho. Kaplanská nabídka mě oslovila. Nejde o to, že bych byl militantní typ. Pravoslavná církev tehdy ještě neměla v Duchovní službě Armády ČR žádného zástupce, proto jsem to vnímal i jako poslání v tomto ohledu. Dalším faktorem byla zřejmě i skutečnost, že mě zajímala misiologie a i doktorát jsem psal na toto téma. Misie je vlastně setkání víry s místní kulturou. A ačkoliv je „kaplanství“ v armádě nemisijní, jedná se ale o podobný princip – zajímat se o dobro vojáků.
A tak jsem absolvoval armádní komplexní vstupní testy a vše dopadlo dobře. Musel jsem splnit všechna kritéria, platná pro vstup do služebního poměru vojáka z povolání. Všechno jsem zvládnul a do služebního poměru u armády jsem nastoupil 1. ledna 2010. Doktorát jsem dokončil v době, kdy jsem byl už v armádě.
Co si máme představit pod pojmem duchovní služba v armádě? Sloužíte mše? Vykonáváte zpovědi?
Ne, to ne. Naší základní prioritou je lidská stránka služby vojáků. Kaplani nikoho neobracejí na víru, jsou k dispozici pro každého vojáka bez ohledu na to, zda je či není věřící. Bohoslužby většinou nesloužíme, nemáme ostatně většinou ani kaple, kde bychom je mohli sloužit. Nejen na zdejší základně byly pokusy o její zřízení, ale to není naše priorita. Udává se, že věřících vojáků je v české armádě asi pět procent, a ti chodí v neděli do kostela nejčastěji ve svém bydlišti, takže potřebu bohoslužeb si naplní ve svých domovských farnostech nebo církevních obcích.
My jako kaplani se snažíme být s vojáky co nejvíce, říká se tomu služba přítomností. Nečekáme, že oni přijdou za námi, nefungujeme na klientské bázi, vycházíme vstříc my jim. Znamená to sdílet s nimi průběh služby. Znát tak charakter jejich práce. Pokud jde o zájem o tzv. církevní služby, jako je křest nebo církevní svatba, vojenští kaplani směrují vojáky do místních církevních společenství. Není tu snaha o budování armádních farností, my fungujeme pouze jako jacísi prostředníci. Spíše radíme, odpovídáme na otázky, které se vojáci třeba ostýchají položit duchovním v „civilu“. Setkáváme se se zájmem o duchovní život, ale zároveň i s obavami z farářů a institucí. Pro českou povahu tolik příznačné…
Svou službu vojenského kaplana jste nastoupil u pozemního typu útvaru. V čem se liší od služby na letecké základně?
U pozemního útvaru se kaplan zúčastňuje všech oblastí služby jako řadový voják, to znamená, že s vojáky jezdí na cvičení, sdílí s nimi dlouhé pochody, spaní v polních podmínkách, špatné počasí a všechno s tím související. Jsme zkrátka jedněmi z nich.
Na letecké základně je to náročnější, protože je tu hodně odborností, a každá z nich má svá specifika. Letecké základny jsou vlastně nejsložitější útvary naší armády, s nemalým počtem vojáků, to není tajemství. Proto i služba vojenského kaplana u letectva má svá specifika. Jedno z nich bych nazval např. fragmentizace: nakolik u pozemních jednotek můžete často potkat celou jednotku pospolu, u letectva se slouží často ve směnách, kdy v každé směně potkáte pokaždé jinou sestavu vojáků určitých odborností, a seznámení se s vojáky
i jednotkami vyžaduje proto mnohem více času a úsilí. Na druhou stranu jsou setkání s příslušníky letectva vždy zajímavá, jsem na tento druh vojska hrdý a je mi ctí u něj a vlastně i jemu sloužit. Naše letectvo má navíc bohatou historii, a nakolik by každý kaplan měl být i patriotem svého útvaru, snažím se s ní seznamovat a aktualizovat ji i dnes.
Chápu, že hlavní ve vaší službě vojenského kaplana je být co nejvíce
s vojáky, pomáhat jim s řešením jejich profesních a osobních krizí. Ale na to tu jsou psychologové, ne? Nefušujete jim tak trochu do řemesla?Promiňte, teď to zjednodušuji…
Máte pravdu, vojenští kaplani bývají srovnáváni s psychology. Naše oblasti a způsoby práce se částečně prolínají, ale nejsou identické. Vidíme to dobře na příkladu zdravotnictví – přibývají nemocniční kaplani. I medicína vidí důležitost duchovního přístupu, což je vlastně celostní chápání lidského zdraví a života vůbec. A stejně to funguje v armádě, i když naše služba není jen o duchovnu. I u vojáků se snažíme o celostní přístup – aby se jim dobře sloužilo, aby jim to fungovalo v rodině – jsou to spojené nádoby.
Snažíme se – ve shodě s psychology – vojáky vést, aby si uměli v krizových situacích pomoct sami, ale aby také dokázali poznat míru, kdy už krizi sami nezvládnou. Důležité je, abych měl u nich důvěru, aby mě jako kaplana vnímali pozitivním způsobem jako svého přítele.
Co se u nás třeba prolíná s psychologií, je posttraumatická péče. Všichni kaplani mají kurzy základů této intervence. Účastníme se předávání zpráv o úmrtí vojáka, péče o rodiny pozůstalých, a nejsou to jen případy vojáků, kteří zahynuli v boji.
Co konkrétně obnáší vaše služba kaplana – samozřejmě kromě té základní teze o naslouchání a spoluprožívání?
Věnujeme se také otázkám piety, pečujeme o odkaz vojenské historie v našem okolí, nejen v armádě. Obnáší to připomínat nejrůznější výročí událostí i osobností, snažit se zapojovat místní duchovní, aby se sami angažovali v této oblasti. Jako kaplan letecké základny se zúčastňuji vzpomínek na letecké havárie, kterých je opravdu dost. Snažíme se pečovat o stávající, obnovovat zapomenuté a budovat nová místa, která je připomínají. Například při akci, nazvané Pomníčky, objíždíme se zájemci z řad aktivních vojáků, vojáků ve výslužbě a jejich rodinných příslušníků i leteckých fandů místa leteckých havárií, kdy vzpomínáme na piloty, kteří při nich zahynuli. Nerozlišujeme, ve které době k nim došlo, vzpomínáme na všechny piloty stejně. Vítáme aktivity z civilního sektoru, přijímáme z něj návrhy na nové pomníčky, spolupracujeme na jejich vybudování.
Nedávno jsme na základně odhalili dvě nové pamětní desky, věnované pilotům, kteří tady zahynuli v 50. letech na ruských strojích Mig-15.
Jinak se jako kaplani snažíme pomáhat svému útvaru ve všech oblastech, kde je to potřeba, například já u nás provádím exkurze pro veřejnost, vypomáhám při tiskové službě, vedu kroniku základny. Zapojujeme se také do oblasti charity, základna spolupracuje s Diakonií Čáslav a s Dětským domovem Sázava.
Mnoho z nás, kaplanů, má zdravotnický kurz, jde o bojový záchranný kurz (CLS – Combat Life Saver), díky kterému jsme schopni zvládnout úkony první pomoci v boji. To má svou tradici, kaplani nejen v první i druhé světové válce byli lidmi, kteří dokázali zraněným vojákům poskytnou jak duchovní, tak i zdravotní pomoc.
Zabýváme se také prevencí extremismu a xenofobie v armádě. K naší radosti sociologické výzkumy potvrzují, že tam se tyto jevy vyskytují v daleko menší míře než v civilním prostředí.
Nosíte zbraň?
My jako duchovní služba v armádě jsme nebojující složka (podle mezinárodního humanitárního práva – nekombatanti), zbraň máme pouze ke své osobní ochraně. Pro vojáky je ale důležité vědomí, že kaplan je v krajním případě ochoten zbraň použít a umí ji použít. A to nejen pro svou obranu, ale především pro záchranu života svého kolegy. Proto se také kaplani podle svého uvážení zúčastňují střeleb. Na druhou stranu není žádný kaplan nucený používat zbraň proti svému přesvědčení. O nošení zbraně jde jinak pouze v misi.
Je rozdílné slavení vánočních svátků doma a na misi?
Ano, tady Vánoce vojáci tolik neprožívají, vždyť je tráví většinou doma s rodinou. Ve směnách zůstává jen nejnutnější počet vojáků. Svá pracoviště si samozřejmě většinou vyzdobí, ale neprobíhají nějaké větší organizované vánoční akce. Někteří vojáci mají zájem o předvánoční setkání s modlitbou.
Na misi je to jiné, semknutější, lidé svátky tráví společně, oslavují Štědrý večer, připravují tradiční české vánoční pokrmy, zazpívají si koledy a zahrají si spolu třeba i při koncertu v kapli. Zažil jsem to.
Je poznat, že lidé i v armádě, nejen na misích, vzhledem k současné situaci více hledají své kořeny, více přemýšlejí
o duchovních věcech.
A to je určitě dobře, všichni bychom si měli vážit svých tradic, historie i suverenity. Děkuji za rozhovor.
Dana Čermáková
Fotografie autorka a archiv
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.