Jeden z historicky nejcennějších domů v Kutné Hoře najdete na začátku Husovy ulice, má č. p. 152. Jeho historie sahá až do středověku. Je spojen s potomky významného kutnohorského rodu Dačických z Heslova a jeho pozdější barokní přestavba byla kdysi ozdobou této živé obchodní tepny v centru města. Na přelomu
19. a 20. století patřil dům sklenářské firmě Otokara Jambora (odtud název Jambor).
Po roce 1948 zmizela z jeho útrob proslulá sklenářská firma, v přízemí domu byly zřízeny drobné provozovny a ještě v 70. letech minulého století jste si mohli ve zvolna chátrajícím objektu nechat opravit deštník, zakoupit tričko … co bylo dál? Pojďme se vrátit do historie domu, který byl kdysi chloubou města a dnes je škaredou ruinou, přitahující pozornost turistů i obyvatel města stejně tak, jako bývalý luxusní hotel U černého koně v Kollárově ulici, o němž jsme psali v minulém vydání. Vraťme se tedy o čtyři desetiletí zpět.
Píše se rok 1970, dům zvaný Jambor je nemovitostí v majetku bývalého Městského národního výboru a ten jej nechává bezstarostně chátrat. Zkrátka – tehdejší soudruzi měli jiné starosti. Nicméně historická hodnota domu i jeho lokalizace uprostřed turistické zóny historického jádra města vyvolala závažnou otázku: co s ním? Závěry byly poněkud absurdní: dům potravin, dům obuvi, ale také – Dům kultury. A právě tato poslední úvaha položila základ k dnes již těžko uvěřitelnému chaotickému sledu rozhodnutí a usnesení, které byly záhy rušeny, aby byly následně obnoveny, potvrzeny, zpochybněny, a to vše v běhu bezpočtu jednání na různých úrovních, v nichž tehdy vševládnoucí a „vševědoucí“ KSČ hrála rozhodující roli.
18. dubna 1974 byl tehdejšími městskými, okresními a samozřejmě i příslušnými stranickými orgány schválen záměr zrekonstruovat „Jambora“ pro tehdy existující Okresní kulturní středisko. Byla zpracována potřebná dokumentace vnitřního řešení domu, který měl obsahovat v nové podobě víceúčelový společenský sál, ateliér pro amatérské výtvarníky, fotokomoru a nezbytný počet pracoven. K víceúčelovému sálu bylo projektováno tlumočnické zařízení pro případné kulturní akce se zahraniční účastí. Horní patro domu mělo v sobě skrývat byt pro domovníka i malou ubytovací kapacitu v tzv. inspekčních pokojích. Dům měl mít vlastní kotelnu, jejíž kapacita by umožňovala připojení i vedlejšího domu č. p. 151. Na svoji dobu to byl téměř dokonalý projekt. Následujících deset let se neslo ve znamení komplikovaných, neřku-li chaotických jednání, odvolávání různých usnesení, vydávání nových… zkrátka první stavební práce na interiérech začaly až 2. listopadu 1985 (!).
Rok 1986 znamenal nástup do nového (a naštěstí posledního) „pětiletého plánu“. V útlé brožurce, nazvané Volební program Městského výboru Národní fronty a Městského Národního výboru Kutná Hora se na str. 11 můžeme dočíst: „V průběhu volebního období 1986 – 1991 budou rekonstrukční práce pokračovat v těchto objektech: … na domě č. p. 152 v Husově ulici pro potřeby Okresního kulturního střediska…“
Bylo to tvrzení jaksi mimo realitu a navíc s poněkud absurdním pokračováním: při slavnostním otevření smuteční síně na kutnohorském hřbitově 26. srpna 1986 totiž dává tehdejší místopředsedkyně MNV a tehdejší předseda MV KSČ ústní pokyn přítomnému zástupci KIÚ, aby nebylo pokračováno s projektovou dokumentací na dům č. p. 152, protože „dochází ke změně náplně tohoto objektu a v přízemí domu 152 bude zřízena prodejna textilu.“ Poněkud absurdní záměr, chtělo by se říci – takový malý podvod. Interiéry citovaného domu měly totiž v 1. poschodí opravdu reprezentativní charakter a v oné době by se zde tedy rozhodně lépe vyjímal Městský výbor KSČ než „nějaká kultura“. Opět začíná úřednická bitva institucí různých stupňů, opět se mění přijatá usnesení, ale na domě se vlastně stále nic neděje. Jakožto majitel této nemovitosti je v oné době zapsán ONV, ale stranické orgány se nehodlají jen tak lehce vzdát. Tahanice o dům pokračují na různých úrovních a kultura samozřejmě prohrává.
V říjnu 1987 je definitivně rozhodnuto. Dům č. p. 152 bude jakožto nemovitý majetek převeden tehdejšímu MNV a kulturní instituce vyčíslují škodu, vzniklou rozestavěním projektových prací a jejich následným nedokončením. Dochází k částce téměř 3,5 mil. Kčs (v dnešní cenové relaci by se jednalo asi o desetinásobek, tedy o víc jak 30 milionů korun). Je to hodně, nebo málo? V tomto okamžiku nejde ani tak o peníze, jako spíše o bezprecedentní ukázku postupu tehdejších mocných. Celá historie domu zvaného Jambor by se dala popsat ještě mnohem podrobněji, příslušné podklady jsou k dispozici, ale prostor našeho měsíčníku je vymezen.
Změny po roce 1989 definitivně uzavírají smutnou kapitolu č. p. 152 v kutnohorské Husově ulici. Na jejím konci zůstává zchátralý objekt, měnící své majitele. Nezbývá než věřit, že současný majitel své záměry zdárně dokončí a dům zvaný Jambor se opět stane hoden pozornosti turistů i občanů města.
Miroslav Štrobl
Fotografie autor
a archiv autora
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.