Novinář, šéfredaktor týdeníku Obzory Kutnohorska, autor bezpočtu povídek, uveřejňovaných v řadě bývalých i současných novin i časopisů a v neposlední řadě vtipný glosátor dění okolo nás. K příjemnému rozhovoru jsme se sešli nad šálkem kávy a nezbytnou cigaretou, velkoryse opovrhujíce zákazy a příkazy, směrované k uživatelům této „neřesti“. První otázka se přímo nabízela.
Znám tě již léta nejen jako zajímavého člověka, ale hlavně jako profesionálního novináře. To byl tvůj splněný sen?
Já jsem chtěl hlavně psát. To mě nesmírně bavilo již od nějakých osmnácti let. Nezapomeňme, že
v tomto okamžiku se pohybujeme v období onoho socialismu, kterému ještě nějaký ten rok života zbýval a o „revolučním sametu“ v listopadu 1989 se naší generaci ani nesnilo. Nicméně i za této situace mi vycházely povídky, zpravodajské články i jakési glosy, komentující charakter oněch let v řadě novin i časopisů jako třeba Vlasta, Stadion, Mladá fronta, ale také Mladý svět, což byl v té době velmi prestižní časopis pro mladé, tedy naše vrstevníky. To neříkám proto, abych se chlubil. Pouze konstatuji.
To jsi ale ještě nebyl profesionální novinář?
Samozřejmě, že ne. Byl jsem absolvent Hutní průmyslové školy v Kladně. První pokus o přijetí na tehdejší Fakultu žurnalistiky UK nedopadl dobře, i když výsledky přijímacího pohovoru dobře dopadly. Jenže tehdy to bez protekce jaksi nešlo. Moji rodiče sice byli v té „vedoucí straně“, ale to nebyla ta „pravá“ protekce. Jejich vztah k hlásané ideologii byl totiž pro zodpovědné soudruhy značně vlažný. Tak jsem odešel pracovat do tehdejšího AZNP Mladá Boleslav a později do kutnohorského závodu Praga n.p. (Poznámka pro ty později narozené: ani jeden z těchto tehdejších prestižních československých podniků již neexistuje). Psaní mne však drželo, dál jsem posílal své texty včetně poezie do různých tiskovin té doby a mohu říct, že naprostá většina mých literárních příspěvků se objevila na příslušných stránkách. Tehdy za mnou přišel pan Zdenek Vrba, ředitel dnes již neexistujícího kulturního zařízení, a nabídl mi místo v Městském kulturním středisku s tím, že bych tam měl na starosti Kulturní zpravodaj města Kutná Hora. Nastaly pro mne skvělé časy. Mohl jsem vedle svých jednoduchých pracovních povinností i psát a nikdo mi nebránil dál publikovat. Radost však netrvala dlouho. Ono kulturní středisko, umístěné tehdy v Sankturinovském domě na Palackého náměstí, bylo více méně z politických důvodů zrušeno, neboť „strana“ rozhodla, že tento historicky i architektonicky nádherný objekt bude využit pro politickou školu. Inu, přešel jsem s toutéž pracovní náplní na odbor kultury MNV, dnes Městský úřad. Ale žádná radost netrvá věčně. V roce 1988 za mnou přišel tehdejší ideologický tajemník zvolna chátrající komunistické strany s požadavkem, abych nastoupil na místo redaktora tehdejšího okresního týdeníku ÚDER, do něhož jsem občas posílal různé zprávy z dění na okrese. Vyslovenou podmínku o přijetí do KSČ jsem ve vší slušnosti odmítl a nic se nestalo.
A co bylo dál?
Tu nabídku jsem přijal a vedle novinářské práce mi k mé radosti bylo umožněno vystudovat Fakultu sociálních věd při UK Praha, tedy tehdejší Fakultu žurnalistiky. Během studia došlo k oné památné „sametové revoluci“. Jak kdysi řekl Jan Neruda: Čas oponou trhl a změněn svět! Tady se samozřejmě změnilo mnohé, ne však všecko. Řada profesorů, která na fakultě učila před trhnutím opony, zde přednášela i dál. Ale přece jen: jedním z nových profesorů byl kutnohorský rodák prof. Richard Jung. Jeho úžasnou charakterovou vlastností byl velmi realistický, ale i sarkastický pohled na tehdejší československé dění, podepřený velmi bohatými životními zkušenostmi z předchozího pedagogického působení na řadě světových univerzit, obrovským rozsahem odborných znalostí, ale také zážitky z přežití holocaustu, neboť patřil k oné duchovně velmi bohaté, leč rasově velmi nenáviděné skupině
z pohledu nacistické ideologie. Jeho přednášky byly nezapomenutelné stejně tak jako naše první osobní setkání, které dopadlo poněkud kontroverzně. A výsledek? Krátce na to jsme se stali dobrými přáteli. Prof. Richard Jung byl prostě osobnost. Dokázal respektovat můj názor, i když s ním třeba nesouhlasil bez výhrad. Dodnes si chvilky, které jsem později strávil v jeho společnosti, v sobě uchovávám jako příklad prezentování vzdělanosti na straně jedné i respektu ke svému oponentovi na straně druhé. Někoho podobného jsem od těch dob již bohužel nepotkal. Byl to zkrátka chlap v tom nejlepším slova smyslu. Osobnost! Některé jeho vzpomínky na určité osoby Kutné Hory, s nimiž prožíval život v období padesátých let minulého století před svojí emigrací, jsou dodnes prostě nezveřejnitelné. Proč? Radši se mně neptej.
Nebudu. I když by to bylo jistě zajímavé. Teď jsme se ale dostali na novodobé československé „hřiště“ po roce 1989. Jak jsi to prožíval jakožto jedno z tzv. Husákových dětí ?
S naivním nadšením. Jak jinak?! Samozřejmě jsem občas na svoji adresu zaslechl označení „stará struktura“. Bylo to jednoduché, ale také leckdy primitivní zjednodušování pohledu na staré i začínající věky. Všichni, kdo jsme tehdy cinkali klíči, jsme měli za sebou své osobní výhry i prohry. Najednou se v mnoha případech drali do světla reflektorů „disidenti“ v nově střižených kabátech. Na druhé straně se však objevily osobnosti, kterých si pro jejich jasné vyjádření a reálné pohledy na nové časy dodnes velmi vážím: JUDr. Šplíchal, první okresní hejtman, ing. Kuncíř, odborný pracovník tehdejšího Ústavu nerostných surovin, kamarád Slávek Beneš, ing. Benada, ing. Řanda… byl by to dlouhý výčet. Bohužel, pro dnešek jsou to již neznámá jména.
Zůstaňme u jména tvého. Ty jsi v té době převzal po Standovi Košatovi šéfredaktorství Úderu, přejmenovaného vzápětí na Obzory Kutnohorska. Co se pro tebe tím změnilo ?
Obzory Kutnohorska se zprivatizovaly a já jsem se stal jejich majitelem a šéfredaktorem zároveň. V redakci zůstala kolegyně Jana Zdeňková. Zkušená a velmi zodpovědná. Do redakce přišel fajn kolega Karel Kropáček… Ale to by bylo opět dlouhé povídání. Zkrátím to: nastoupil požadavek komerce. Peníze začaly hrát a dodnes hrají v této branži podstatnou roli. Z reálného pohledu je to pochopitelné, ale…
Ale?
Ale z mého pohledu je to pro novinářskou či jakoukoliv publicistickou činnost značně devastující. Požadavek komerce s sebou nese totiž daň povrchnosti. Otevírá prostor pro ten nejlacinější bulvár, zjednodušuje se jazyk, ztrácí se jeho výrazové bohatství i určitá čtenářská náročnost. Nejen tisk, ale i další mediální prostředky jdou vstříc senzaci za každou cenu. Převažuje tendence využívání elektronické komunikace ve všech jejích zjednodušených formách jazyka i obsahu. Inzerce je převažující složkou řady bezduchých periodik, v jejichž textovém obsahu převažuje ten nejjednodušší bulvár. Nádherná čeština takových novinářských „guru“, jako byli Karel Čapek, Eduard Bass, Karel Poláček
a řada dalších, je dneska považována za přežitou. Tohle mne na dnešní situaci upřímně řečeno štve. Bohužel s tím nic nenaděláš. Samozřejmě jsou čestné výjimky. Ale podle mého je jich s ohledem na kvantum vydávaných tiskovin zatraceně málo.
V kurzu je investigativní žurnalistika. Fajn. Ale to přece není o tom jít za senzací za každou cenu i bez ověření faktů. Pro čtenáře je to možná senzace. Ale v mnoha případech je pravda třeba úplně jinde. Na její dohledání už jaksi není čas nebo chuť. A tak se jde za další „senzací“. Doba, kdy naprostá většina novin z období „před sametem“ měla své kulturní přílohy, přinášející zajímavé povídky, poezii ostřílených i začínajících autorů, je nenávratně pryč. Zkrátka z řady důvodů jsem „své“ noviny prodal a zůstal jsem v nich již jen jako redaktor. Nelituji toho.
Ale aby bylo jasno: ani náhodou nevolám nostalgicky po návratu vlajících rudých praporů a přiblblých hesel. Jsem šťastný, že jsem prožil všechny dny svého života včetně těch současných. Rád si ho užívám i přes některé jeho neduhy. Je na dnešní i budoucí generaci, jak si ho budou dál vytvářet.
Co dodat? Díky za rozhovor.
Miroslav Štrobl
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.