Já ne. A proč taky. Vždyť je to pořád jedno a to samé. Nejdříve zjistíte, že nemáte co na sebe. Košili nedopnete u krku, kalhoty v pase. Kravata vyšla z módy před tisícem let stejně jako sako, které když se mnou žena kupovala, chudák ani ve snu netušila, že mě v něm uvidí ještě letos. Vlastně si to mohla myslet, protože si nejsem schopen koupit ani ponožky. „No co to máš na těch nohách. V těchhle botech – to bych se za tebe hanbou propadla.“ Oblečen pak stojím před koupelnou, připadám si jako kat, co si sám nasazuje oprátku, a zpoza dveří se ozývají nervózní, až zoufalé výkřiky, mísící se s povely. V ten okamžik je lepší nemyslet, zpomalit metabolismus a čekat. Chvíle marné obrany nadejde, když se dozvídám, že kamarádka, co nepije a měla nás odvézt, má angínu, zánět středního ucha nebo aspoň zápal plic. Tudíž budu muset řídit já. Což mi ale jistě nevadí, když stejně netancuji. Tenhle argument jsem nikdy nepochopil. Patrně však na něm něco bude, neboť se často opakuje. A pak to přijde.
U stolu jsou všichni kamarádi, přátelé a známí krom těch, co jsme jim na poslední chvíli sháněli lístky. Všichni navíc vědí, co se sluší, takže malé panáky si nechte, my jsme velký kluci. Tak velký, že ten, co se nejvíc těšil na plesání, za chvíli vyjde ze záchodu se skelnýma očima a míří ven trošku se projít. Mě čeká několik marných pokusů naučit se alespoň valčík. V tombole vyhrajeme něco, co nepotřebujeme nebo nejíme. Po půlnoci, s kravatou kolem čela, zjistím, že mašinka je tanec, který mi vyloženě jde. A pak mě z parketu dostanou, až když vyčerpaní muzikanti sbalí fidlátka.
Nakonec jedem shánět taxíka s tím, že auto vyzvednu ráno nebo raději večer. Jenže nikde žádný taxík není, takže nezbývá nic jiného, než se za zpěvu písní navzájem vyprovázet domů pěšky.
Tak mě napadá, proč my jsme vlastně letos ještě nebyli na plese…
Karel Novák
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.