Staša Černá je výtvarnice, pedagožka a také psycholožka, která se ke svému milovanému malování dostala přes řadu úskalí. Výstava jejích výtvarných děl v prostorách kutnohorského Spolkového domu vzbudila mezi veřejností zaslouženou pozornost, a tak téma následujícího rozhovoru bylo jasné.
Kde se v tobě vzaly výtvarné vlohy?
Možná to byly geny po tatínkovi, který maloval moc hezky. Mými prvními dětskými „výtvarnými díly“ byly obrázky Sněhurky, a to převážně ve skleněné rakvi. To mi bylo asi tak šest let. Sněhurku jsem jako téma samozřejmě po krátkém čase opustila. Na lounské jedenáctiletce, kam jsem byla přijata v roce 1963, učil výtvarnou výchovu dnes již významný český malíř Vladislav Mirvald. On mi doporučil pokračovat pro mé neutuchající výtvarné snažení ve výtvarném kroužku pro dospělé, který vedl lounský rodák Zdeněk Sýkora. Bylo mi čtrnáct let, zpočátku jsem neuspěla, ale po mých opakovaných žádostech o přijetí jsem první úkol – nakreslit uhlem flašku od piva – zvládla, a začalo učení s krajinomalbou. Mým vzorem byl tehdy Monet a především můj učitel malby Sýkora, řečený Sejda. Dvakrát týdně jsem chodila na večerní kreslení do ateliéru v Lounech,
o sobotách jsme od jara do podzimu vyjížděli do okolí, malovali Středohoří, krajinu kolem Ohře, a mně se dostávalo prvních rad, jak se
s barvou v krajině popasovat.
Předpokládám, že po maturitě jsi začala studovat výtvarné umění?
Na radu Zdenka Sýkory jsem podala přihlášku na Filozofickou fakultu UK v Praze na obor výtvarná výchova – ruština. A to byl průšvih, protože můj učitel ruštiny na střední škole byl sice slušný člověk, dokonce rodilý Rus, ale učit prostě neuměl, takže podle toho také vypadaly moje znalosti tohoto jazyka. A tak zatímco u přijímaček výtvarná výchova byla chválena, na katedře ruštiny mi naopak doporučili počkat rok a zapojit se do pracovního procesu, nejlépe ve výrobě.
Paradoxy oněch let?
Dalo by se to tak říct. A tak jsem v šestnácti a půl letech pracovala v železničním depu v Lounech jako pomocná dělnice. Natírala jsem vagony, jezdila s ještěrkou, vozila kovářům sudy piva. Byly to zážitky, které by vydaly na román. Další rok byl FF UK vypsán opět jediný obor s výtvarnou výchovou a ruštinou. Přes všechno mé snažení doplnit si jazykové dovednosti jsem opět nebyla přijata. Nastoupila jsem do Masokombinátu v Lounech jako telefonistka, později účetní, nakonec archivářka. Po zkušenostech z „praxe“ jsem nabyla přesvědčení, že toto již nikdy, a podala jsem znovu přihlášku.
Předpokládám, že jsi to nevzdala?
Konečně to vyšlo. Psal se 1965 a já jsem byla přijata ke studiu oborů výtvarná výchova a pedagogika. Bylo to trošku kuriózní, protože ten obor teoreticky nebyl vůbec vypsaný a já jsem se tehdy stala „studentkou-zakladatelkou“. Celé roky mám tušení, že se katedra výtvarné výchovy zasloužila o otevření tohoto dvojsboru kvůli mně. V průběhu prvního semestru přestoupili z oboru ruština další studenti a náš ročník se rozrostl. Na katedře vyučovali Miroslav Míčko – dějiny umění, Zdeněk Sýkora, Martin Salcman malbu, Kamil Linhart teorii umění, kresbu a techniky grafiky Cyril Bouda, modelování Karel Lidický. Bydlela jsem na studentské koleji. Byla to báječná léta ve společnosti nadaných lidí, studujících obory filozofie, historie, psychologie a samozřejmě také výtvarníci.
Jak se vyvíjela tvoje životní dráha vystudované výtvarnice po absolutoriu fakulty?
Začínala sedmdesátá léta. Patřila jsem k té generaci FFUK, která v roce 1968 „dělala revoluci“. To se v začínající normalizaci neodpouštělo. Při studiu jsem pracovala jako brigádnice v Archeologickém ústavu a podílela se na vykopávkách v Petrské ulici v Praze. Po studiu jsem pracovala na záchranném průzkumu kostela ve vybydlených Dolních Kralovicích. Graficky jsem zde zpracovávala nálezy. Později mne zaměstnali jako pomocnou dělnici při archeologickém průzkumu na stavbě tehdy vznikajícího metra. Pak jsem se vdala a souhrou náhod jsem se dostala do propagačního oddělení tehdejší Ústřední rady odborů. Vydržela jsem tam dva měsíce. Malování rudou barvou, srp a kladiv se s mojí definicí, co je umění, zásadně neslučovalo.
Svoji vlastní výtvarnou tvorbu jsi reprezentovala na výstavě, která byla otevřena v kutnohorském Spolkovém domě . Jsou to krajiny se zvláštní poetikou, která není jednoduchá na vnímání. Spíš naopak.
Moje obrazy vyjadřují mé pocity z krajiny, kterou mám před sebou. Mé začátky byly ovlivněny způsobem malby Cézanna nebo Matisse, později jsem hledala vlastní cestu. Louny a krajina kolem nich byly a jsou stále zdrojem inspirace a radosti.
Nemám rád okamžik, kdy musím zastavit příjemné povídání konstatováním o vymezeném rozsahu našeho měsíčníku. Nedostalo se ještě na připomenutí tvého působení v Kutné Hoře jako psycholožky a pedagožky.
Do Kutné Hory jsme se s rodinou přestěhovali z Prahy do domu, který tady postavil můj dědeček. Na kutnohorském gymnáziu a bývalé Střední pedagogické škole v Čáslavi jsem začala vyučovat výtvarnou výchovu, byla jsem u založení kutnohorské Linky důvěry a řadu let jsem pracovala v kutnohorské pedagogicko-psychologické poradně – i tam se výtvarná činnost využila. Aktuálně se z okna svého pokoje, odkud se můj dědeček díval do zahrady plné nádherných stromů, sice dívám na kanárkovou budovu mateřské školy, ale naštěstí z prostředí svého malého ateliéru se mohu dívat do příjemné malé zahrady, kde je v létě pěkné posedět s kamarády nebo trávit pohodové chvilky s plátnem a barvami. Bohužel můj osudový muž už u toho nemůže být. Přes to všechno si říkám, že jsem měla docela zajímavej a fajn život.
Tak si ho ještě dlouho užívej a díky za rozhovor.
Miroslav Štrobl
Fotografie autor a archiv
Leave a reply
You must be logged in to post a comment.