Komenského desatero

31.8.2014 Publikováno v Zamyšlení

Je trpělivost lék na civilizační nemoci?

Buď trpělivý Štěstěna bývá nestálá, přináší různé případy, často smutné. A ty snáší trpělivý člověk. Choulostivý vzdychá, pláče a kvílí.

Rozeznat, kdy je ten správný čas něco posunout dopředu a už nečekat na to, že se to vyřeší samo, nebo že to tzv. vyhnije, a problém, který tu je, zmizí sám od sebe – to je opravdu těžká věc. Každý z nás k životním problémům přistupuje svým vlastním způsobem. Někdo je netrpělivý a chtěl by věci řešit hned. Jiný si myslí, že
i jeho věci za něj vyřeší někdo jiný,
a tak všechno odkládá na později. Většinu z nás až vlastní věk, tzn. životní zkušenosti, naučí, kdy je třeba jednat okamžitě a kdy je třeba čekat. Mládí se musí teprve naučit, že věci nejsou jen „černé a bílé“, že je mezi nimi mnoho odstínů šedé. Že jedna věc je zbořit zažité systémy a jiná je naučit lidi žít v systémech, kterým většina z nich není schopná rozumět. Co svět světem stojí, se v každém lidském životě střídá čas štěstí s časem problémů a bolestí. Je na každém
z nás, jak se k těmto věcem ve svém životě postaví. Zda období štěstí přijme jako dar, o který je nutné pečovat, aby vydržel co nejdéle a my z něho načerpali sílu na životní problémy, které se dříve, či později objeví. Nebo zda toto štěstí bude prožívat jako zcela samozřejmou věc, jejíž cenu pochopí, až když štěstí odejde. Každý z nás má jiné hodnoty života, a proto má pro každého z nás to štěstí jinou tvář. Bohatý člověk docení bohatství jen tehdy, když ho ztratí a musí se naučit žít v chudobě. Bohatství nejsou jen peníze, za které si nakoupíte vše pro život. I to, co nepotřebujete a je vám to na obtíž. Bohatství vám umožní koupit si za své peníze i lidi, kteří vám pomohou žít v bezpečí, kteří vás vyléčí tam, kde chudáci umírají, protože na svou léčbu nemají peníze. Tak jako všechno jsou peníze dobrý sluha, ale zlý pán. A tak tam, kde by člověk mohl žít v klidu a bezpečí svého majetku, najdete lidi stejně nešťastné jako kdekoli jinde. Duchovní člověk, který odvrhl ty obyčejné věci života
a po hlavě se vrhl do věcí, které je třeba mnoho let studovat, než je můžete v životě praktikovat, je nešťastný ze všeho, nač se jen podívá. A stačilo tak málo, aby byl šťastný a vnášel do lidí klid a mír. Stačilo jen být trpělivý, pár let tvrdě studovat a pochopit, co nám říkají staré nadčasové filozofie. Mladá manželství se rozpadávají jen proto, že mladí lidé nechápou, že vytvořit si domov a zázemí pro děti není otázka několika let, ale že je to celoživotní cesta plná kompromisů, drobných štěstíček a velkých bolestí. Zdá se jim snadnější z té cesty sejít
a jít si hledat jiného partnera. Někdo ho nalezne, někdo zůstává nakonec sám a lituje toho, že nebyl trpělivý
a utíkal z věcí, které měly řešení
a daly se řešit později, než „hned teď“. Stejné je to se zdravotními problémy. Žádná nemoc nevznikne teď, v této vteřině. Tak vznikají úrazy. Nemoci mají příčinu v našich genech i v tom, jak žijeme, jak myslíme. Horečka
a bolesti jsou volání organizmu
o pomoc. Potlačovat toto volání a nehledat jeho příčinu vede jen do horšího zdravotního stavu, než je právě teď. Jenže je jednodušší umlčet bolest
a žít, jako by vůbec nebyla. Někdy to vychází i mnoho let. Ale nemoc neošálíte. Jen jí potlačíte a ona vypukne
v jiné podobě a ve větším měřítku než při první bolesti ohlašující, že s vámi není něco v pořádku. I v tomto případě jsme byli netrpěliví. Neléčili jsme se. Chtěli jsme být zdraví hned teď, a proto jsme sáhli po prášku tlumící bolest. Prášku, který má mnoho vedlejších účinků. Těmito účinky jsme si do sebe zaseli, či v sobě rozjeli další nemoci, které vypuknou až později. TRPĚLIVOST
Mnoho lidí se naučilo používat moudra kdesi vyčtená a jedno z nich je – VŠE MÁ SVŮJ ČAS
Stačí si někomu na něco postěžovat a už vám odpoví: „Vše má svůj čas“ – „Dej tomu čas“ – „Nebuď netrpělivý“… ale ruku na srdce, kdo z nás umí žít v tom velmi jednoduchém – VŠE MÁ SVŮJ ČAS.
Kdo z nás si umí užívat ta drobná každodenní štěstíčka. Kolik z nás se usměje na člověka, který ho s úsměvem pozdraví. Kolik z nás vypne televizi, počítač a jde si hrát s malým dítětem, protože technika tu bude, ale dítě nám vyroste a za nějaký čas už nás nebude chtít. Každý z nás může s tím svým životem něco udělat tak, aby se mu žilo líp. Nikdo z nás nepotřebuje utíkat do jakýchkoli drog, hledat si „přátele“ jen na netu. Stačí se jen zamyslet sám nad sebou, nad svým stylem života. Stačí nebýt jen „konzument“ toho, co mi nabízí tato společnost. Je úplně jedno, kolik je nám let. Každý věk má své radosti
i svá úskalí. Stačí trpělivě jít za vlastním zdravím. Jediní, kdo má možnost se uzdravit, jsme my. Lékaři, léky, operace… nám mohou pomoci překonat krizová období našeho života. Ale uzdravit se úplně, to už musíme dokázat sami. A tak je to se vším v našem životě. Všichni děláme spoustu chyb. Na některé si přijdeme sami. Jiné nám někdo ukáže. Ale jsme to jen a jen my, kdo se rozhodne ty chyby nedělat, anebo do nich znovu jít. Jsme to jen my, kdo se rozhodne už nekňučet, nenadávat a vydat se na cestu trpělivosti. Jít po ní za láskou, za zdravím… za čímkoli, co nám doposud unikalo, protože jsme se rozhodli se litovat. Nerozhodli jsme se trpělivě jít za tím, po čem toužíme.
Mnoho lidí bude dál jen citovat moudra, která nás už celá tisíciletí učí žít. Málo lidí tato moudra pochopí. A ještě méně lidí si těmito moudry přerovná své myšlení a po cestě trpělivosti, bez kvílení a sebelítosti, se vydá za svým vlastním lepším životem. Ale každý, kdo se vydá po cestě trpělivosti – ať už moudrům rozumí, či ne –, se vydal tím správným směrem k cílům svého života.
Dagmara