Komenského desatero

13.10.2014 Publikováno v Zamyšlení

JE DOBROTIVOST CESTA, PO NÍŽ BY MĚL JÍT KAŽDÝ Z NÁS? BUĎ DOBROTIVÝ A MILOSRDNÝ. KDO TEBE OČ ŽÁDÁ, DEJ MU, MÁŠ-LI. BÍDNÉMU POMÁHEJ, MŮŽEŠ-LI!

Dnešní téma je plné rozporů. Být dobrotivý není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Jak poznat, kdo doopravdy potřebuje pomoc
a kdo si může ještě pomoci sám? Jak poznat, kdo si dobrotivost druhých zaslouží a kdo jen ty druhé vydírá a nutí je, aby mu pomohli tam, kde si může pomoci sám? Jak naučit dítě dobrotivosti, když sami nevíme, co je dobré a co ne?
Dobrotivost nejsou jen peníze, kterými někoho obdarujeme. Nejsou to jen dary, které dáváme těm, kteří jsou na tom hůř, než jsme my. Dobrotivost je celkový přístup k životu, přírodě, lidem i zvířatům. Dobrotivost je odpovědnost za životy těch, co se zde na této planetě teprve narodí. Kdyby naši předci byli dobrotiví ke svým potomkům, tak by náš svět – svět jejich potomků – vypadal úplně jinak, než dnes vypadá.
Kdybychom my – současní lidé – uměli být dobrotiví ke světu, ve kterém žijeme, tak bychom ho odevzdali potomkům jako rozkvetlou zahradu, a ne jako vypleněnou zem bez zvířat a bez rostlin, které oni budou potřebovat k životu. Jenže my ani dnes neumíme to, co Jan Ámos Komenský začal učit ve světě, který byl mnohem primitivnější, než je ten náš. Tak jako vše, i dobrotivost k planetě začíná u každého z nás. Tím, jak žijeme, jak se chováme ve světě, ve kterém pobýváme jen pár desítek let, než zemřeme, tím vším ovlivňujeme budoucnost svých dětí, a tím i budoucnost celé planety. Asi jste čekali, že vám budu říkat, jak a komu a kde pomáhat. Že vám zde budu dávat kázání o tom, kdo vaši pomoc potřebuje a kdo ne. Ale na to si musí svými zkušenostmi s lidmi přijít každý sám. Ne každý žebrák je na tom tak zle, jak vypadá a jak se vám snaží namluvit – ať už žebrá ve špinavých hadrech na nádraží, anebo v šatech z módního butiku u milionáře. Ne každý nemocný je na tom tak špatně, abyste mu vy – zdraví – sloužili jen proto, že nemůže dělat vše, co můžete dělat vy. A ne každý je na tom tak dobře, jak před vámi dělá jen proto, že je hrdý a stydí se přiznat, že nemá peníze, že na něco zdravotně nestačí. Vždy záleží jen na vašem citu, zda dokážete rozeznat, kdy a komu je třeba pomoci a kdy a koho je třeba v jeho vlastním zájmu vyhodit a nechat ho, ať se sám postaví na nohy. Ať se konečně stane člověkem a ne parazitem, který žije na úkor těch, kteří jsou dobrotiví a soucitní.
Malé děti učíme rozdávat bonbony ostatním dětem i dospělým v jejich blízkosti. Učíme je nebýt lakomé
a dělit se o svůj příděl potravy s těmi, co nic nemají. Učíme je pomáhat dětem, kteří nic nemají, anebo jsou nějak nemocní. Učíme je vybrat peníze na lidi postižené nějakými katastrofami. Učíme je být soucitné a dobrotivé. Učíme je dobrotivosti a milosrdnosti.
Kde je tedy chyba, která způsobuje, že svět není takový, jaký ho chtěl mít J. Á. Komenský i jiní velcí učitelé jiných národů? Chyba je v každém
z nás. Nedržíme se toho, co nám říká cit. Necháváme se ovlivnit vším, co
k nám přichází jako informace, obrazy i zkušenosti, které získáváme během svého vlastního života.
Ti, kteří naši pomoc potřebují, zjistí, že je lehčí „žebrat“, než se o svůj život postarat sám. Ti, kteří pomáhali a zjistili, že je jiní jen využívají, jsou zahořklí a odmítají už komukoli pomoci. A tak to jde dokola celá staletí. Jak z toho ven? Na to si musí přijít každý sám. Každý lidský život je úplně jiný. Neexistují dva shodné životy. Proto neexistují rady stejné pro všechny. Vždy je třeba hledat řešení někde uprostřed. Pomáhat, ale nenechat se zneužívat. Být milosrdný, ale ne soucitný k těm, co ze sebe dělají chudáky jen proto, že se jim nechce pracovat. Pokud byste hovořili s psychology, tak byste se dozvěděli, že velké procento jejich klientů tvoří právě lidé, kteří mají tzv. zlaté srdce. Jsou dobrotiví, soucitní a milosrdní. Proč to tak je? Protože tito lidé si myslí, že každý je jako oni. Neumí si představit, že by někdo mohl být zlý, využívat je. Každá mince má dvě strany. A pokud si nepřiznáte, že svět je jen bojiště, kde se vedou války o přežití, tak nedosáhnete ničeho. Vaše dary, peníze i jiná dobročinnost skončí v rukou těch, co ji využijí jen pro sebe, a ne pro ty, kterým byla určena. Stanete se jen nástroji, kterými si jiní zvýší svůj blahobyt, a ti, kterým jste chtěli pomoci, na tom budou stále stejně. Jsou věci, kterým nemůžete zabránit. Ale to, co se děje ve vaší blízkosti, to většinou vždy můžete nějak ovlivnit. Stačí se jen zamyslet, kam svou dobrotivost a milosrdenství směřovat.
A kam směřovat své odmítnutí pomoci i dobrotivosti.
Povím vám malou pohádku. Byl jednou jeden princ. Měl velký majetek a spravoval jednu malou zem. Jednoho dne za ním přijela výprava ze země mnohem větší, než měl on, a prosila ho o pomoc pro svou princeznu. Princ neváhal a poslal do země princezny vojsko i peníze nutné na nákup potravin pro její lid soužený válkou s mocnými sousedy. Uběhlo několik let. Princezna se stala královnou země, která vznikla spojením dvou království, co spolu tenkrát válčila. Princ zůstal sám a bědoval. Neměl nic. Jen zpustošenou zem a prázdnou pokladnu. Jeho lid tvrdě zaplatil jeho nerozumné milosrdenství s princeznou, co zcela žensky využila svůj šarm a získala cizí majetek potřebný k tomu, aby její lid přežil, než ona dojedná příměří s králem, co chtěl její lid zotročit a uchvátit její zem.
I dnes se dějí podobné pohádky. Ve vašem soukromí i v oblasti celé planety. Stačí se jen nad tím zamyslet a nenásledovat prince, který na chvíli zapomněl, že má především odpovědnost za svůj lid a ne za princeznu, která se mu moc líbila, a chtěl se s ní oženit.
Být milosrdný, dobrotivý, pomáhat tomu, kdo o pomoc požádá – to je velké umění a znamená to domýšlet všechny následky pomoci, kterou má pomoc znamená pro prosícího o pomoc, pro mě i pro mé okolí. Pomáhejte jen tomu, kdo je doopravdy „bídný“ – ne tomu, kdo si myslí, že je bídný, a vydírá tím své okolí. Dávejte jen tam, kde vaše dary dostanou ti potřební. Nenechte se sebou manipulovat lidmi, kteří jsou nemocní, staří či jinak postižení. Pomáhejte jim, ale uvědomte si, že za jejich nemoc, stáří či jiné problémy nenesete odpovědnost, a tak nejste povinni jim obětovat své životy. Jen tak jim budete moci pomáhat co nejdéle a neskončit sami jako klienti psychologů či pacienti přecpaných psychiatrických ústavů.
Takže – buďte dobrotiví a milosrdní –, ale ne hloupí a poddajní tam, kde je třeba pomáhat potřebným a rvát se o vlastní přežití.

Dagmara