Depeše z veteše

13.10.2014 Publikováno v Děti

Díl 2. – Zásoby

Není úplně jednoduché přenést věrně na papír myšlenky někoho jiného, natož někoho životem protřelého
a moudrého. Je potřeba věnovat spoustu času poslouchání a posléze tříbení myšlenek. Snad alespoň něco málo se nám podaří právě v tomto díle. Pojďme si povídat o zásobách.
Co to jsou vlastně zásoby. V současné době se toto slovo používá spíše ve spojení s válečnými konflikty, humanitární pomocí nebo informacemi o nedostatku ropy a uhlí. Ale není tomu tak dávno, řekněme desítky let nazpět, kdy na osobních zásobách jídla závisely životy lidí po celém světě. Šlo především o období zimy. Je absurdní, za jak krátkou dobu jsme si zvykli na naprostý přebytek potravin v narvaných regálech supermarketů a hypermarketů. A nejen potravin. Tato uměle vytvořená iluze neohroženosti takto přímo degraduje posledních 500 000 let přirozené práce člověka a nabytých zkušeností lidské společnosti. Je to absolutní vítězství ekonomiky nad zdravým rozumem.
Díky vlastnímu poznání můžeme klidně říct, jak je důležité předávání zkušeností takzvaně z otce na syna. Je-li toto udržování vědomostí o způsobech a principech chování zvířat, pěstování plodin, uchovávání produktů sušením, zavařováním, solením, uzením atp. přerušeno byť jedinou generací, je opravdu velice těžké tyto hodnoty nabýt zpět vlastním poznáváním. A to se asi přesně stalo. Jedna jediná generace, hnána pokrokem a masivním průmyslovým vývojem, pocítila stud za venkov. Ze soběstačných statků a farem staly se vyvlastněním nástroje ekonomů pro hospodářský růst. Lidé i jejich vědění byli zlomeni systémem, či zavřenia i zabiti. Tento počátek zkázy člověka rozoral meze, zničil přirozené cesty, odtrhl člověka od souladu s přírodou a během následujících let nabídl jako alternativu tohoto života panelový dům, Prior a televizní obrazovku.
Jedna jediná generace zavrhla v sobě vědění svých rodičů a začala své potomky vychovávat pro „moderní“ způsob života. Jsme lidé, vyrobeni systémem pro život ve městech. Jsme soustřeďováni do malého prostoru velmi systematicky zásobovaného veškerým zbožím. Jsme učeni nevytvářet si zásoby, neboť vše je neustále připraveno k prodeji na pultu pár bloků od nás. Jsme směřováni k zapomnění všeho, abychom soběstačně přežili zimu – tedy po mnoho milionů let toho nejpodstatnějšího a nejcennějšího vědění.
Zkoušíte-li se systému alespoň zlomkově zbavit, je to těžké, a spousta věcí neběží podle vašich představ. Dá se předpokládat, že chyby, které během tohoto procesu „nasekáme“ díky naší nevědomosti, nenapraví ani naše děti, ale teprve děti jejich dětí. Budou si muset veškeré principy obhájit časem a poučit se z chyb svých předků. Budou-li chtít a budou-li k tomu vedeni.
Jak je oproti tomu ale úžasné mít možnost mluvit s člověkem, který si vše pamatuje. Takových lidí je dnes už pramálo. Jsou to někteří prarodiče nás „okoločtyřicátníků“, kteří jako malé děti běhaly po louce s kozou na vazáku. Ti ještě pamatují dobu, kdy si lidé museli na poli vzájemně pomáhat, aby měli dostatek zásob na zimu. Nejsladší na světě byl med a povidla měla barvu jako kabát ponocného. Když táhly mraky od kostela, muselo se rychle kopit seno, protože to se hnala bouřka, zatímco když se objevily nad lesem, skoro nikdy z nich nezapršelo. Život běžel, jak příroda chtěla, a dole u potoka by si dům postavil jen blázen, protože se z něj voda jednou za padesát let vylije až ke třem lipám. Ti, co tam dnes bydlí, už to také vědí. Stálo je to ale hodně sil, práce a peněz. Snad nezapomenou říci svým dětem, aby u toho malého potůčku nestavěli. Voda má totiž také zásoby. Není přeci dnešní.

Hezké časy přeje
vaše Divadélko Kůzle.