Komenského desatero

5.11.2014 Publikováno v Zamyšlení

OPRAVDU JE NUTNÉ SE VZÁJEMNĚ URÁŽET, ABYCHOM SE ZVIDITELNILI A DOKÁZALI SVĚTU SVÉ PŘEDNOSTI?

BUĎ PROMÍJIVÝ – 8. MRAVOUKA JANA ÁMOSE KOMENSKÉHO

URAZIL-LI TĚ KDO, PROMIŇ
MU VINU
V současné době je úplnou samozřejmostí se vzájemně urážet. Ti, kteří by měli být příkladem celému národu, se urážejí veřejně při politických kampaních, zasedáních na úrovni vlády, státu i politických stran. Jako by se měřítkem duchovní hodnoty člověka staly urážky a rány pod pás, které vylétají z úst lidí, kteří reprezentují národy celého světa. Urážení se stalo jakousi „sportovní disciplínou“. Já urazím tebe – ty urazíš mě, a nic se neděje. Někdy tě dám k soudu, jindy ti to odpustím a počkám si, až nebudeš ve střehu. Pak ti to vrátím i s úroky. Jenže ono se něco děje. Každý z nás dává svým chováním příklad svému okolí. Pokud si neustále hledáme záminku k tomu, abychom se mohli s někým hádat a cíleně ho slovně zraňovat, tak se nám začnou lidé vyhýbat. Dostaneme se do izolace a začneme být zlí ještě víc. Jediná možnost, jak na sebe upoutat pozornost okolí, je někoho urazit. Vyprovokovat hádku. Tak zviditelníme sebe, svou rodinu, svou firmu, cokoli, v čem jsme angažovaní. V duchovně vyspělé společnosti jsou tito lidé odsuzováni za své chování a jsou z nich špatné příklady pro ostatní. Ve společnostech, kde vládnou bulváry, je takovéto chování označeno za zápornou reklamu. A je smutné, že tato záporná reklama je dnes účinnější než ta normální. Je velmi těžké prominout někomu, kdo vás bezdůvodně napadl, kdo uráží vaši rodinu jen proto, že si na vás léčí své vlastní komplexy. Ale jen tím, že mu jednou opravdu ze srdce odpustíte, si vy sami nepřivodíte nemoci, které by se projevily mnohem později. Bolesti, které byste nikdy nespojovali s hulvátem, který vás kdysi kdesi bolestivě urazil. Neříkám, že si máte nechat všechno líbit. Ale není třeba se nechat vtáhnout do hádky, která nikam nevede, zkazí vám náladu a posune vás o krok blíž k srdečnímu kolapsu.

UBLÍŽIL-LIS TY KOMU, UKOJ A UKROŤ JEJ
Stává se každému, že vůbec nechce ublížit, a přesto ublíží. Slovo vypuštěné z úst už do nich nevrátíš. Proto je dobré víc myslet, než mluvit. Slovo je šíp, a pokud je na hrotu šípu jed, tak dokáže zasaženému člověku otrávit psychiku na hodně dlouho a někdy až do smrti. Mnohokrát ublížíme tím, že jdeme za tím, co chceme jen my, a nebereme ohled na ty, s nimiž žijeme, pracujeme… pak je dobré vysvětlit své jednání ostatním. Ne vždy nás pochopí a odpustí. Ale dáme jim šanci nám odpustit, a tak si dál neubližovat nenávistí k nám.

KRÁSNO JEST TLUMITI ZLOST
V každém z nás žije drak jménem Zlost. I miminka se vztekají, když mají hlad, nemohou se otočit na bříško… S touto vlastností se rodí i zvířata. Je to nezbytná součást pudu přežití. V někom z nás je ten drak veliký. V někom spí a budí se, jen když jde o život. V někom řádí celý život tak moc, až člověka zabije infarktem. Zlost je dobrý sluha, ale zlý pán. Krásno je zlost ovládnout. Nenechat ji ubližovat mně i ostatním. Zlost se v nás zvedá vždy, když nemůžeme něco zvládnout. Pomáhá nám překonat překážku, co se nám postavila do cesty. Ta překážka může být i malé dítě, které se nám nechce v něčem podvolit. Může to být šéf, co po nás chce přesčasy, když máme jet na chatu. Může to být semafor, co nás zdržuje, když spěcháme… tisíce překážek se nám staví do cesty. A jsme to jen my, kdo je musí překonat. Pokud nás ovládne zlost, tak ublížíme dítěti nepřiměřenou výchovou. Přijdeme o práci, protože vynadáme šéfovi. Velmi brzy se vybouráme v autě, pokud jím jedeme, anebo vběhneme pod auto, když nepočkáme na zelenou… výsledek je ten, že vždy potrestáme jen sami sebe. Drak zlosti se vyřádil a ustoupil lítosti, kterou za své činy cítíme. Napravovat to, co rozmlátila naše zlost, je vždy těžší, než tu zlost prodýchat a jednat, až když toho draka v sobě máme pod kontrolou.

KRÁSNO JEST ODPOUŠTĚTI VINÍKU A PROMÍJETI ODPROŠUJÍCÍMU
„Kdo je bez viny, ať hodí kamenem.“ Každý čin má svou příčinu. Netvrdím, že viníci mají zůstat nepotrestáni. Jen říkám, že jednání lidí i zvířat lze pochopit. Když pochopíte příčinu jakéhokoli jednání, tak se vám podaří odpustit. Když odpustíte, bude se vám žít lehčeji, protože nebudete v srdci nosit nenávist. Neznamená to ustupovat zlu, co se vám nějak postavilo do cesty. Znamená to nenechat se tím zlem vtáhnout do pravidel jeho hry. Každý z nás někdy někomu ublížil, a proto nejsme nikdo bez viny. Nikdy nevíme, kdy se dostaneme do situace, kterou nyní odsuzujeme. Proto bychom se měli naučit odpouštět i sami sobě. Nelynčovat se za to, že jsme něco zkazili, že nejsme takoví, jaké nás chtějí mít ti ostatní. Měli bychom pochopit to, proč jsme, jací jsme, a proč jednáme tak, jak jednáme. Pochopení je první krok. Druhý je napravení chyb, které vedou k tomu, že ubližujeme, i když ublížit nechceme. Měli bychom se naučit říct: „ Prosím tě, odpusť mi, že…“ Někdy je velmi těžké sklonit hlavu a jít se omluvit – komukoli –, třeba i dítěti, podřízenému či manželce. A zrovna tak těžké je to pro ty, co se jdou za něco omluvit nám a prosí nás o odpuštění. Šotek zlomyslnosti v nás nám radí si tu chvíli vychutnat a co nejvíc pokořit toho, kdo se nám omlouvá. No, někdy si ten hříšník zaslouží trochu podusit. Ale dejte pozor, abyste poznali míru tohoto potrestání viníka. Aby vaše ješitnost nezvítězila nad zdravým rozumem, a vy jste neztratili toho, kdo se vám právě omlouvá a rád by s vámi zase dobře vycházel.

Jak vidíte sami, tak nám Jan Ámos Komenský dal nauky, které jsou nadčasové. Je to výchova člověka, která byla platná v minulých stoletích, je platná teď a bude platná stále. Tak, jako se lidské dítě učí ovládat své tělíčko, tak se zároveň učí ovládat své emoce. A my dospělí lidé jdeme svým chováním příkladem všem dětem. Nejen těm svým doma. Čím více se někde zviditelňujeme, tím více lidí svým jednáním ovlivňujeme. Nad touto jednoduchou rovnicí by se měli zamyslet všichni ti, kteří „kážou pít vodu a sami pijí víno“.

Dagmara